Když film je jen kašírka, trapná iluze a do očí bijící podfuk

9. Září, 2008 – 20:18

Jestli je v životě něco do očí bijícím podfukem, je to hraný film, kromě těch, jež jsou životopisné nebo natočené podle skutečných událostí. Jinak všechno další filmové či televizní je pouhá kamufláž, přetvářka a virtuální realita; telenovely, horory a thrillery nevyjímaje. Včetně českých porevolučních filmů a seriálů, do nichž se herci nechají najímat, aby mohli splácet své hypotéky…

Dívka srdceryvně pláče nad tělem svého zabitého milence. Její slzy jsou z glycerinu, jeho krev je z kečupu či přírodního barviva, umně zahuštěného na sytě rudou barvu. Pravé jsou jen slzy dojatých divaček a krev diváků se zvýšeným krevním tlakem…

Pak začne zběsilá bouře, konec světa; zem bičují proudy vody, orkán ohýbá stromy a povětřím létají střechy domů, kutálejí se auta a kvílí meluzína… A reál? Kulisáci buší do hromovych plechů, zvukaři mixují komputerově zpracované hromy blesky a do toho pouštějí hasiči svými stříkačkami vodní pohromu. Nad nimi k tomu hučí obří větráky, posílené leteckým motorem, jehož turbo svým vzduchovým proudem ohýbá, co se dá.

A co nezvládne reaktivní turbínová posila, to má na starosti počítačová simulace a mistři akustických efektů, kteří s dokonale upravenými nahrávkami nejrůznějších pazvuků a jejich ozvěn věrně napodobují řádění všech možných i nemožných živlů…

Když se přírodní šílení uklidní, svět se ocitne pod kontrolou mohutných reflektorů s přesně upravenými filtry, věrně ztvárňující svými luxy podvečerní romantický svit zapadajícího slunce. To blažené ,přírodní´ světlo dopadá také do ložnice milujcího se páru. Vzdechy, přerývané sténání a výkřiky rozkoše jsou ve skutečnosti jen pečlivě natrénovaná dechová cvičení s bromem proti nežádoucí erekci…

A v nedaleké nemocnici se sklánějí chirurgové na operačním sále nad tělem sličné ženy, které právě transplantují srdce. Srdnatý primář, jemuž sestra stírá z čela pot, bere do svých jistých antialkoholických prstů skalpel a bez zaváhání odvážně provádí řez do sličné hrudě, i když ve skutečném životě omdlévá při pohledu na krev…

A pak zní hlasy sebevědomých pseudolékařů a pseudolékařek, jimž připadly role v doktorském týmu:

Subfebrilie, dislokace, ruptura dissekce aneurysmatu sestupné aorty… zavedeme do srdce kontrapulzační zařízení… máte silné poškození krevních destiček a dissekující aneurysma břišní aorty s útlakem velkých tepen v oblasti bifurkace… Pooperační průběh je komplikován sepsí a respirační insuficiencí…

Napětí by se dalo krájet, nervózní nejsou jen členové kolemstojícího štábu kameramanů, režisérů, aistentů, osvětlovačů, skriptérek a scénáristů. První, pátá, třiatřicátá klapka. Filmová inscenace transplantace se konečně úspěšně povedla…

Hlavní operatér si sundává kečupem zakrvácený plášť, odhazuje do sběrného koše své rukavice a oplachuje si ruce… Dvojník mrtvého pacienta se jde osprachovat, aby si mohl vybrat svůj smluvní honorář…

„To berem, hoši!“ říká spokojeně režisér a zve hlavního hrdinu na pivo, aby s ním domluvil další kšeft, tentokrát obsazení do role padoucha, který jako šéf Ku klux klanu s požitkem lynčuje stařešinu černošské komunity, aby se pak v televizním seriálu zase změnil z padoucha v bezchybného duchovního pátera s celibátem…

Herec, který v civilním životě umí pouze trojčlenku, je v roli nositele Nobelovy ceny za fyziku velmi přesvědčivý, když poctivě sype z rukávu složité vzorce a recituje jednu poučku za druhou… Třeba o Planckově zákonu suverénně říká, že ,ačkoli intenzita záření v závislosti na jeho frekvenci pro nízké frekvence roste s druhou mocninou, pro vyšší frekvence intenzita exponenciálně klesá…´

A další scéna; v hororu je temná ulice, na níž jde nicnetušící dívka vstříc svému vrahovi, který své oběti vždy uškrtí a poté rozřezává motorovou pilou. Diváci ani nedutají, zavírají ve strachu oči a vůbec si neuvědomují, že v inkriminované ulici je celý filmový štáb a režisér dává megafonem povely, co mají herci ještě udělat, aby scéna byla co nejhrůzostrašnější…

Paul Newmann je chvíli playboy, pak zase vězeň frajer Luke a lupič z Podrazu, vzápětí počestný občan, Elizabet Taylorová, ve skutečnosti osmkrát rozvedená, je věrná Kleopatra i hysterická Virginia Woolfová, Tom Hanks je blázen Forest Gampu i trosečník uprostřed oceánu a Dustin Hofmann zvládne hrát novináře Watergate i dementního bratra z Rain Mana. A ještě třeba Julia Roberts – VIP prostitutka pretty women, investigativní žurnalistka či neohrožená bojovnice za životní prostředí…

A pak je zde další velevýznamná kamufláž – hollywoodská hvězda minulého století, bohužel ne v roli, ale ve své životní postavě prezidenta USA Ronalda Reagana, následovaná rakouským Terminátorem, z něhož se vyklubal kalifornský guverner Arnold… Věřte pak hercům, či snad politikům…? Co si přenesli ze své herecké minulosti do politické funkce, nehrají to na nás pořád…?

Inu, film. Věčná iluze, kaširka a virtuální realita, v níž krev není krví, bolest bolestí a libido jen jako za tučný honorář; iluze, v níž lékař není lékařem, matka není matkou, vášnivý heteroseuál je ve skutečnosti gay, a filmová milující věrná manželka chodí po práci ve svém skutečném životě na rande se svojí lesbickou registrovanou partnerkou; iluze, v níž letec není letec a je stejně jako kosmonaut jen hercem se závratí a strachem z výšek….

A že všechny žraločí čelisti, baskervilští psi i mnohonásobní brutální psychopaté jsou jen důvtipné počítačové konstrukce a ziscenované situace pro potěchu z hrůzy pro fanatické milovníky této děsivé kinematografie….

Ale co s tím, když se lidé, a filmoví diváci obzvláště, tak rádi nechávají oklamávat a vodit za nos…

„Zabili jste mi iluzi, dostanete do držky…!“

Já vím, že nic nevím, ale vím víc, než někteří nickname, kteří si myslí, že vědí všechno a přitom věcí prdlajs. Jsou jen vzteklí jako každý komu berete jeho zmatené představy o skutečném životě…

Pánové Hašek a Sokrates mi třeba prominou ty parafráze…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *