Na Ostravsku je prý vyšší radiace než v okolí Temelína a Dukovan…?

21. Duben, 2010 – 20:15
Demonstrace proti AE Černobyl v Kyjevě  - Foto: Břetislav Olšer

Demonstrace proti AE Černobyl v Kyjevě - Foto: Břetislav Olšer

„Pro každého, koho se jakýmkoli způsobem dotkla černobylská tragédie, se plynoucí čas jakoby rozpoltil na dva nestejné úseky – před 26. dubnem 1986 a po něm. Hodně to připomínalo válku. A u nás teď platí tato klasifikace: před válkou a po válce. Běžně od lidí slyšíte: to bylo před válkou, to znamená před 26. dubnem,“ řekla jedna z hrdinek našeho vyprávění Anelija Perkovsk z Pripjati.

Píše v úvodu knížky „Černobyl“ Jurij Ščerbak, lékař, který zasahoval bezprostředně po havárii reaktoru atomové elektrárny V. I. Lenina v Černobylu. A co se za těch 24 roků změnilo? Zatím se stále řeší následky hrůzné exploze a zástupci Ukrajiny a francouzského sdružení Novarka, vítěze konkurzu, alespoň pracují na stavbě nového sarkofágu nad havarovaným reaktorem, který nyní zakryje plášť z oceli.

Stavba potrvá asi pět let, tedy do roku 2013, aby poté nejmíň na dalších sto let neprodyšně kryla asi 160 tun radioaktivního odpadu. První železobetonová kobka kolem reaktoru RBMK (reaktor bolšoj mošnosti kanalnyj) byla dokončena v listopadu 1986.

Černobylská elektrárna, která se nachází pouhých sedm kilometrů od běloruské hranice a 100 km od ukrajinského hlavního města Kyjev, byla uvedena do provozu v roce 1978 a byla ukázkovou jadernou elektrárnou v tehdejším Sovětském svazu. Osudový čtvrtý blok byl otevřen tři roky před havárií, v roce 1983…

Je však skutečně za všemi radioaktivními problémy současného světa jen Černobyl, jak to prezentují naše média? Nevzpomínám si, že by připomenula v souvislosti s touto katastrofou roztavení reaktoru na americkém ostrově Three Mile Island v Pensylvánii v roce 1979, ani havárii anglického grafitového reaktoru ve Windscale v roce 1957, vyrábějící výhradně plutonium pro vojenské účely, a několik postupně explodujících amerických stíhaček, nesoucích jaderné zbraně, žádná zmínka nepadla rovněž o výbuchu skladu jaderného paliva v japonské Takaimuře.

Blok Three Mile Island 2 s tlakovodním reaktorem o tepelném výkonu 2772 MW (elektrický 880 MW) byl právě jeden rok v provozu, když 28. března 1979 ráno vypadla dodávka vody do jednoho ze dvou parogenerátorů elektrárny. Reaktor byl havarijně odstaven, příčinou zaseknutého ventilu, který reguluje tlak v tomto okruhu, ale začal pomalý únik chladící vody z primárního chladícího okruhu, jenž nebyl včas odhalen. Následkem toho došlo ke značné ztrátě chladicí vody a k rozsáhlému tavení aktivní zóny.

„Lidé byli vystaveni mnohem vyšším dávkám, než je oficiálně uváděno,” říká Dr. Bernd Franke, ředitel Institutu pro výzkum energie a životního prostředí, který prováděl rekonstrukci úniku radioizotopů. “Podle našich studií zde počet úmrtí na rakovinu stoupl mnohonásobně proti federálnímu průměru…“

Jaká tedy je pravda o Černobylu, co je politická hra a co radiofóbie? Hledal jsem na tyto otázky odpovědi a byl pro ně několikrát v Kyjevě i v černobylské “zóně smrti”, hovořil jsem s lidmi z okolí Černobylu, s expertem Agentury pro atomovou energii se sídlem ve Vídni ing. Jiřím Beránkem, jenž vedl v běloruském Gomelu odborníky zkoumající vliv této atomové katastrofy na životní prostředí. Setkal jsem se s fyzikem Vladimírem Tichým, šéfem ukrajinských Greenpeace, přijal mě ministr životního prostředí Ukrajiny Jurij Ščerbak.

“Okamžitě po výbuchu 26. dubna 1986 se k elektrárně začaly sjíždět požární sbory z celé Kyjevské oblasti, v pohotovosti byly i vozy Čerkaské, Poltavské i Dněpropetrovské oblasti. Postupná evakuace města Pripjať, v němž žili zaměstnanci elektrárny, začala už pár hodin po explozi RBMK.

Pravdou je, že se Moskva v čele s virtuálním hrdinou „glasnosti a perestrojky“ Gorbačovem, co miloval nejvíc sám sebe a své televizní projevy, se v prvních dnech snažila hrozivé údaje utajit, nicméně stejně se chovali i Američané v případu Three Mile Island. Informovali o výbuchu až za dva dny, kdy teprve vláda nařídila evakuaci více než 200 tisíc obyvatel,” řekl mi Jurij Ščerbak.

Pripjať, ve tři hodiny ráno, 27. dubna 1986. Vypráví Ljubov Kovalevská: „Už jsme spali, když k nám vtrhla dívenka od sousedů – Teto Ljubo, všechny vzbuď, začíná evakuace. Rozsvítila jsem a už jsem slyšela kolem sebe dupot, někdo pláče, všichni jsou na nohou. Pak jsme se přesunuli na nádraží Janov, kde staví vlak na Černigov… Nakonec nás dali do autobubusu do Poleského, pak dorazili dozimetristé a hlásili – botičky – zamořeno, kalhotky zamořeno, vlasy – zamořeno… Ulevilo semi, když jsem maminku s dětmi vypravila na Sibiř…“

Kyjev se 1. května 1986 změnil k nepoznání. Všem bylo jasné, co se děje. Ulice byly čisté jako nikdy, vymyté kropicími vozy, u vchodů do paneláků, úřadů a kostelů ležely mokré hadry, každý si poctivě čistil podrážky botů. A nikde žádné děti. Rodiče je odvezli mimo město, k příbuzným, do pionýrských táborů. Rostly fronty u Aeroflotu, na nádraží.

Desetirublová jízdenka do Moskvy stála na černém trhu desetkrát víc a v jednom kupé pro čtyři se tísnilo deset pasažérů. Už nešly na dračku finské pánské obleky a jugoslávské kožíšky, ale kufry, batohy a tašky, byl přísný zákaz prodeje mléka a mléčných výrobků, šťovíku, špenátu a salátu, kontrolou dozimetrů procházely mrkve, ředkvičky a brambory.

Ve své knize dává Jurij Ščerbak také slovo staršímu leteckému inspektoru Nikolaji Andrejeviči Volkozubovi (54), kteří popisuje situaci zapojení vrtulníků MI-8:

…„Pripjať byla 27. dubna 1986 už úplně prázdná. Zvláštní pohled. Rozběhl jsem se na štáb, za generálmajorem Antoškinem. Další dva vrtulníky už shazovaly na reaktor pytle plné písku, dolomitického vápence, olova a oxidu bornatého… Kdy se doletělo nad reaktor, otevřely se dveře a pytle se prostě vystrčily ven. Vyhazovali jsme je až do tmy, Ohlásili jsme shození asi osmdesáti pytlů. Předseda komise Ščerbin řekl, že je to jako plivnutí do moře… Potřebných bylo přes čtyři tisíce tun… Celou noc ze sedmadvacátého na osmadvacátý jsme si s tím lámali hlavu. Už proto, že MI-8 dokáže na venkovních závěsech uzvednout až dva a půl tuny nákladu. Někdo tento nápad vylepšil o provizorní nosné zařízení, které se snadno dalo přizpůsobit z brzdících padáků pro reaktivní letouny… Když jsme propracovali metodiku „náletů“, vyšlo najevo, že posádka musí držet mašinu nejméně dvě stě metrů nad zemí. Níž se rozhodně nedalo, za prvé kvůli radiaci a za druhé tam byl ventilační stopadesátimetrový komín. Takže těch 200 metrů bylo jako o fous. Ale ten komín se nám dobře hodil jako orientační bod…“

Pak bylo nutné dopravit přímo do havarovaného reaktoru termočidlo – aktivní část měřicí aparatury. Ovšem aby mohl vrtulník zůstat stát ve vzduchu, chtělo to určité podmínky. Nikolaj Volkozubov k tomu řekl:

„Aerodynamické vlastnosti vrtulníků MI-8 jsou takové, že viset nad místem můžete buď ve výšce do deseti metrů, nebo nad dvě stě metrů. Mezi těmito výškami existuje tzv. zakázané pásmo. Ovšem pokud vrtulník zastaví ve výšce do 200 metrů, rotor se nestihne dostat do režimu autorotace. A když vynechají motory… Tepelné charakteristiky havarovaného reaktoru nikdo neznal a každý pilot věděl, že v horkém vzduchu výkon motoru prudce klesá. A to nemluvím o radiaci… Celkově jsme stáli nad reaktorem 380 sekund, než jsme zasunuli na třistametrovém lanu termočidlo a radioaktivní lano pak poslali za ním…

Opravdový strach z ozáření byl snad jen v Kyjevě, i když radiace v něm nikdy nepřesáhla přípustnou normu. Prostě psychóza kolem černobylského neštěstí se změnila v radiofóbií…

Jurij Ščerbak o tom píše: „Fakt, že radiace nemá ani barvu, ani vůni, ani chuť, otupoval zpočátku pocit nebezpečí. Lidé ji prostě nebrali na vědomí – nevšímali si prachu, větru, prostě ničeho. Jen dřeli ze všech sil. Respirátory měli všichni, jen celé vojenské jednotky, všichni chlapci v nich, kteří nakládali písek do pytlů, měli respirátory posunuté na čele jako motoristické brýle…“

Černobylská exploze vymrštila do ovzduší množství radioaktivních izotopů a rozvála je po celé Evropě, mnozí členové Greenpeace tvrdí, že to bylo až padesát tun smrtících škodlivin…

“Podle měření a průzkumů expertů Agentury pro atomovou energii se jedná o stovky kilogramů a ne o tuny! Nad Moravou, nejvíc nad Jesenickem, byl rozptýlen radioaktivní jód 131, jehož poločas rozpadu je pouhých osm dnů. Podle našich výpočtů se jednalo o jeho množství asi třinácti gramů,” konstatoval v našem rozhovoru ing. Jiří Beránek.

O havárii v AE Černobyl se dnes ví každá podrobnost, o příčinách roztavení reaktoru na ostrově Three Mile Island a následném úniku radiace najdeme jen málo autentických záznamů. A jak černobylská tragédie zasáhla Moravu a Slezsko…?

“Na Ostravsku je radiace dlouhodobě dokonce vyšší, než třeba v okolí Temelína a Dukovan, ne však kvůli Černobylu, ale ze zdejší průmyslové a těžební činnosti,” potvrdili mi ostravští znalci, kteří mají na starost zabezpečovací zařízení v našich atomových elektrárnách. “Na nemoci z kouření zemřou ve světě v průměru dva tisíce lidí na jeden milión obyvatel za rok, radiace z atomových elektráren usmrtí za toto období v průměru jen desetinu člověka na milión obyvatel. Výroba elektrické energie z atomu patří k nejbezpečnějším činnostem…”

Tragédie v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina zabila 26. dubna 1986 v 1 hodinu 23 minut a 40 vteřin na místě 31 lidí, z toho 28 zemřelo na následky silného ozáření, dalších 130 bylo zraněno a 134 vlivem radiace onemocnělo.

Z okruhu „zóny smrti“ – asi 30 kilometrů kolem Černobylu – bylo během následujícího dne evakuováno přes 120 tisíc obyvatel, z nichž zhruba dva tisíce zemřely v průběhu příštích let na následky radioaktivního ozáření. Celkem zemřelo 3940 lidí z 600 tisíc zasažených nějakým způsobem radiací. Hlavní inženýr Fomin a jeho zástupce Djatlov byli za nedodržení bezpečnostních předpisů odsouzeni k deseti letům vězení. Reaktory byly později zakonzervovány.

Kolik obyvatel zeměkoule asi trpí v důsledku utajených atomových pokusů a lživě zapíraných havárií nejen amerických bombarderů či ruských ponorek s jadernými hlavicemi na svých palubách…?

Dne 6. května 1986, tedy jedenáct dnů po havárii, vystoupil před sovětské a zahraniční novináře předseda vládní komise, náměstek předsedy Rady ministrů SSSR B. J. Ščěrbin, aby konstatoval, že z důvodů zastavení úniku radioaktivních zplodin z havarovaného reaktoru AE Černobyl byla jeho horní část zasypána tisíci tunami písku bóru, hlíny, olova a dalšími materiály. Zdůraznil, že pokračují práce přímo pod poškozeným blokem, aby mohlo být ohnisko radioaktivního záření plně neutralizováno…

Smlouva New Start o snížení počtu atomových zbraní, v těchto dnech podepsaná v Praze prezidenty USA a Ruska, snad ještě víc sníží potenciální riziko jaderných havárií…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *