Jak se v Česku dělají průzkumy veřejného mínění po americku…?

8. Duben, 2010 – 8:27
Vzpomínka na New York Foto: Břetislav Olšer

Vzpomínka na New York Foto: Břetislav Olšer

Češi jsou údajně kvůli smlouvě o jaderném odzbrojení, kterou dnes podepíší v Praze prezidenti USA a Ruska Barack Obama a Dmitrij Medvěděv, rozděleným národem. Alespoň to tak na svém webu napsal list USA Today, který se zeptal na názor na novou smlouvu některých „vybraných“ Čechů a hned z toho vydedukoval naše radikální názorové rozdělení.

Nevím jestli je to dobře nebo ne, že bude míň globálního rizika z atomových zbraní a že Rusko je nespolehlivý partner, přestože jeho atomové hlavice jsou špíš jaderný šrot, ale Češi údajně nejsou jednotní v názoru na to, zda Obamův „usmiřovací dialog s bývalým okupantem je nebezpečně naivním, nebo naopak chvályhodným krokem směrem ke globální bezpečnosti“…?

Ptají se prý čeští občané. A koho se ptal list USA Today? Samozřejmě jako obvykle těch, u nichž měl jasnou a očekávanou odpověď; mj. Milana Paumera, bývalého člena protikomunistické odbojové skupiny vrahů Mašinů, který se bojí, že Obama ustupuje Rusům. Přitom asi dvěma třetinám obyvatelstva Česka je zcela ukradené, jaké jsou vztahy Obamy a Medveděva. Kromě několika muslimů jsou však všichni zajedno v odsouzení zločinného terorismus v moskevském metru.

Navíc vědí, že zatím jediné dvě atomové bomby na svět shodili právě Američané na Hirošimu a Nagasaki, aby zlomili fanatický odpor Japonců. Před pětašedesáti lety tak řešili místo diplomatických jednání zásadní dilema: Co s první jadernou bombou USA? Jak to udělat, aby se jim vrátily náklady dvou miliard dolarů na její vyrobení. Nová zbraň byla původně vyvíjená především proti nacistickému Německu. To ale bylo přece už na hlavu poraženo…

Vedoucí projektu Robert Oppenheimer odhadoval, že výbuch může zabít až 20 000 lidí, což všechny šokovalo. Návrhů na použití jaderných bomb bylo několik. Byla zvažována i její demonstrace na nějakém pustém místě v Japonsku, aby se předešlo velkým ztrátám na životech.

Koho by ale atomové exploze vyděsily, pokud by nic a nikoho nezničily? Jaderná zbraň měla velký plošný účinek a ani její použití proti městům, která už skoro lehla popelem, nemělo smysl. Nakonec musely být „vybrány“ čtyři lokality, jež se do té doby náletům zápalnými pumami vyhnuly.

Byly jimi Hirošima, Kókura, Kjóto a Niigata. Kjóto na poslední chvíli Američané vyškrtli na přímluvu profesora Reischhauera, kvůli velkému počtu památek a starobylých chrámů. Místo toho se na seznamu ocitla Kókura s největším zbrojním průmyslem.

Dne 27. července 1945 účastníci postupimské konference s použitím „nových mimořádně ničivých zbraní“ souhlasili, včetně Stalina, který řekl, že „nová zbraň bude jistě dobře využita proti Japonsku“. Prvním cílem byla Hirošima. Osmé největší město v Japonsku bylo významným vojenským přístavem, s rozsáhlou průmyslovou výrobou. Ve městě sídlila vojenská posádka, tvořená 40 000 muži převážně 2. vševojskové armády.

Osádky letadel věděly, že výbuch bomby zničí vše v okruhu tří mil a tak 6. srpna 1945 dopadla na Hirošimu uranová bomba „Little Boy“ s tritolovým ekvivalentem 20 kt. Více než 75 000 lidí zahynulo okamžitě, dalších 200 000 postupně na následky ozáření a Japonci už sumírovali kapitulaci. Přesto bylo rozhodnuto o použití i druhé bomby.

Cílem byla Kókura, kde byly velké zbrojovky a ocelárny. Ale nad cílem se však objevila hustá oblačnost, proto velitel letounu Charles Sweeney zvolil nejbližší náhradní cíl a do dějin se tak tragicky zapsalo Nagasaki. Plutoniová bomba „Fat Man“ měla větší ráži (22 kt TNT), ale ztráty na životech i materiální škody byly mnohem nižší než v Hirošimě. Okamžitě zahynulo přibližně 30 000 lidí…

Proto dnes zní pochybovačná slova vůči Rusku velmi podivně, zvláště pak o jeho důvěryhodnosti v chystaném projektu jaderného odzbrojení. Patrně by žádný civilizovaný člověk nechtěl opakování japonské tragédie. I když jsou výjímky…

„S Ruskem je potřeba říct: ´Děláme toto a pokud se vám to nelíbí, máte smůlu´,“ říká přesto přesvědčivě jako mluvčí národa osmasedmdesátiletý Paumer, který v roce 1953 utekl za „dramatických“ okolností do západního Německa. A jaké byly ony „dramatické“ okolnosti?

„Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let,“ prohlásil nedávno „hrdina“ Milan Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší,“ sdělil, že na věc nahlíží z vojenského hlediska.

Milan Paumer byl jedním ze skupiny bratrů Josefa a Ctirada Mašínových, kteří se na počátku 50. let prostříleli z Československa do NDR, poté do SRN a dál do USA. Zabili při tomto útěku sedm nevinných lidí. Proč tedy, pokud jim šlo pouze o zabití co nejvíce komunistů, nespáchali sebevražedný útok na mnohočlenné plénum ÚV KSČ. Ta druhá strana by byla o desítky komunistů slabší a nešlo by o obyčejné roznášení letáků…

V noci z 27. na 28. září 1951, po násilném odzbrojení strážmistra Jaroslava Honzátka a přesilou pod hrozbou zastřelení na četnické stanici, byl Honzátko omámen chloroformem a pak byl podřezán skautským nožem Ctiradem Mašínem. Druhého srpna 1952 bylo přepadeno auto s výplatami pro hedvíkovský Kovolis a přitom byl zastřelen prokurista Kovolisu Josef Rošický, který se ukradení peněz snažil zabránit.

Na jaře 1953 bylo odcizeno sto kilogramů donaritu z dolu Kaňk u Kutné Hory, který měl sloužit podle svědků k vyhození vlaku plného cestujících do povětří. Pátého září 1953 po zapálení jedenácti stohů na Olomoucku Mašínovci těžce zranili hasiče Leciána, který jel tyto hořící stohy hasit, přičemž mu zranili jedno oko a oslepl.

A v říjnu 1953 přešli hranice do tehdejší NDR, kde zastřelili několik příslušníků Lidové policie, přičemž jednoho z nich ze zálohy, aniž je vůbec ohrožoval. Jména těchto policistů jsou známa a v Německu stále platí zatykač na oba bratry Mašíny.

„V sobotu Mašínovci tátu zavraždili, v pondělí nám přišel kondolovat ředitel továrny a zároveň nám řekl, že musíme začít vyklízet byt, protože je podnikový,“ vypráví 65letý Stanislav Rošický, syn účetního zabitého Josefem Mašínem. O tátu přišel 2. srpna 1952, dva měsíce před svými desátými narozeninami.

Josef Rošický jet s penězi původně neměl. V továrně Kovolis v Hedvikově na Čáslavsku, kde se vyráběly slitiny a nástroje, pracoval jako hlavní účetní. A přepravu peněz na výplaty měl na starosti pokladník. Jenže ten byl podezřelý z krádeží v továrně, tak ho vedení pro peníze do čáslavské banky poslat nechtělo. Nahradil ho jeho nadřízený, Josef Rošický. Z Hedvikova vyjel spolu s dalšími třemi lidmi do 19 kilometrů vzdálené Čáslavi.

„Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ říká Stanislav Rošický. Do znárodnění továrny byl totiž prokuristou u továrníka. „Musel bránit služební pistolí, kdyby peníze vydal dobrovolně, dostal by vyhazov z práce…“

Vzpomínám si na svého tátu, venkovského učitele, co ho v 50. letech vyhodili ze školství, protože nechtěl někam vtoupit a něco podpsat jen proto, že byl praktikující katolík a nemínil přestat chodit do kostela. Když ale jako námezdní dělník a jako antikomunista četl o bratrech Mašinových, vždycky si povzdech: „Nebylo už toho vraždění dost…?“

Proč si američtí žurnalisté nezajeli v rámci své negativní protiruské kampaně třeba do ústavu pro chorobomyslné do Bohnic? Tam by jistě získali ještě dokonalejší průzkum veřejného mínění. Na jejich kompilátu nic nezmění ani fakt, že „per forma“ se ptali i druhé strany…

Proč Milan Paumer, když tolik nenávidí sovětské okupanty, utekl do Západního Německa, jehož nacisté byli prvním a nejděsivějším okupantem ČSR? Zřejmě proto, že tento „hrdina“ asi nepochopil rozdíl mezi smlouvami o ochraně svých členů NATO a Varšavské smlouvy, která alespoň nebombardovala Jugoslávii A také to, že proti USA „nikdo nic nemá“, i když mají své základny, vojáky a vojenské poradce ve více než 150 zemích světa…

Inu, vůči svému novému „big brotherovi“ je třeba trochu submitivity. Jak jinak by vznikaly mediální šumy o zahraničních virtuálních nepřátelích, aby se jen tak nezapomnělo na „studenou válku“ A také na to, že proti USA nikdo nic nemá, i když mají své vojáky a vojenské poradce ve sto padesáti zemích světa…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay ceiling fans

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *