Předvolební rétorika – krycí manévr pro společné tunelování…?

4. Duben, 2010 – 8:16
Prezident Václav Havel v Ostravě... Foto: Břetislav Olšer

Prezident Václav Havel v Ostravě... Foto: Břetislav Olšer

Seděl jsem včera u půstní velikonoční kávy v jednom pohostinství a poslouchal, jak se tamní štamgasti do krve přeli, kdo z politiků má dobré úmysly a kdo z nich fixluje. Jestli Škromach, Nečas, Svoboda, John nebo Filip…

Bylo mi jich líto. Všechno je totiž úplně jinak. Volby jsou jen jedna velká kamufláž o bilion ve státním rozpočtu, hlavně o stamiliony v rezortu zdravotnictví, průmyslu či zemědělství, o jejich tunelování. Proto se množí rétorická cvičení o tom, kdo nad nimi získá moc a kdo si z tohoto krajíce nejvíc urve.

K tomu jsou jim po ruce kdysi úplatní podvodníci, dnes legalizovaní jako lobbisté, co si rádi pletou asertivitu se servilitou. Nenásilné sebeprosazování s patolízalstvím. A tak se pořád kouří ročně pár desítek miliard cigaret, prodávají se nebohým pacientům stále dražší léky, nedodržují se stavební zákony o nepovolených stavbám, mísí se uhlí s hlušinou, stejně jako se obchoduje s odpadky či s nejgeniálnější machinací, jakou jsou emisní povolenky…

HN: „Společnost MPI Group, kterou vlastní Michal Smrž, známý ministra obrany Martina Bartáka, dodala v posledních letech české armádě zbraně a munici za téměř miliardu korun….“ A to že není protekcionismus…?

Kdo má stovky milionů až miliardy, může prakticky vše, zákon nezákon. Viz Karlovy Vary se svojí šéfkou stavebního úřadu i ruskou enklávou, Praha s kouzlem zvaným opencard, ale i Ostrava s jedovatými lagunami, Brno kazou přestavby železničního nádraží, Plzeň s rychlokvašnými doktory práv, Havířov, Bruntál, Frýdek-Místek a jiné výspy konformistů, jimž nevadí vůbec nic. Ani nákup statisíců zbytečných vakcín proti prasečí chřipce.

Farmaceutické firmy si plní konta, víc než zbrojaři, k nim se druží tabákový průmysl, soukromí investoři v „regulérních“ konkurzech nebo šéfové stavebních úřadů a s nimi nejrozličnější mafie i politici, co mají páky na to, aby tomu dali ve sněmovně, resp. v senátu patřičný souhlas se vším, z čeho něco kápne pro široké politické spektrum „napříč“ Sněmovnou či Senátem. A tak se rodí Bémové, Langerové, Řebíčci, Svobodové, Janoušci, Grosové, Kindlové či Jančici a jim podobní, jejichž (pře)činy mluví za vše.

Zvláště v předvolebním „boji“ se ti pravicoví kandidáti zaštiťují přísahou, že nikdy ne s komunisty ani socialisty, kteří ale mají obdobnou rétoriku. A její efekt? Existují desítky radnic, kde vznikaly, vznikají a vznikat budou koalice ODS s ČSSD i s KSČM, jejíž členové se neštítí ani úplatků za povolení hazardu.

Koalice se neobejdou tradičně bez svého politického štamgasta – úlisnou KDU-ČSL, která se vždycky pokrytecky přichýlila „k tomu tam velkému dubisku“, co mělo momentální většinu. Kdysi to byla Národní fronta ČSSR pod diktandem KSČ, dnes koalice s kýmkoliv, možná navzdory svým křesťanským tezím i s ďáblem. Třeba pro odškodnění církvím ve výši skoro tří stovek miliard.

Komunisté jsou přesto nejoblíbenější hypokrizí českých politiků. Ne, nikdy, ani náhodou, rozhodně odmítáme, přes naši mrtvolu… Taková slova jsou ve slovníku politiků ve vztahu ke KSČM, nejčastěji a účelově frekventovaná. Říkám tomu klasický český submisivní pragmatismus.

Jeho otcem je první prezident Václav Havel, co se dal jako antikomunista a „vězeň svědomí“ před dvaceti roky do „holportu“ s komunistou Mariánem Čalfou. Navzdory svým „zásadovým“ proklamacím…

“Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období a pak bych se chtěl věnovat práci dramaturga…” vymýšlel si ve své marlborově-pivní schizofrenii. “Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži…”

A pak přišlo další pokrytectví. Dělení moci, majetku a peněz v rámci tzv. opoziční smlouvy, kdy se už Miloš Zeman nemohl dočkat, až přijde konečně „k lizu“. Podepsal ji v Praze 9. července 1998 v pěti vyhotoveních. Za ČSSD, za ODS její předseda Václav Klaus.

Tato „ochodně-šmelinářská“ smlouva vyžadovala vůli smluvních stran vytvořit v České republice „stabilní politické prostředí“ a dát vztahu mezi nimi pevný procedurální rámec. Respektovat právo vítězné strany sestavit vládu a právo poražené strany být vládě opozicí a právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu.

Vymínili si též právo opoziční strany na obsazení míst vedoucích kontrolních orgánů, ve smlouvě jmenovaných, a nevyvolat v průběhu volebního období PS hlasování o nedůvěře vládě ani takové hlasování nepodpořit. Barterový kšeft…

Opoziční smlouva však stále pokračuje v CK Sněmovna – Senát. Viz část z její roční útraty přes několik desítek milionů Kč z peněz daňových poplatníků. Cestuje se do Peru, Japonska, Číny, USA a dalších exotických míst, jedna delegace navšívila počátkem února 2010 též Austrálii a Nový Zéland. Kdo letěl v Airbuse A319?

Předseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS) s manželkou, senátor Jaroslav Kubera (ODS), senátorka Soňa Paukrtová (nez.), senátorka Hana Doupovcová (ČSSD), ministr pro evropské záležitosti Juraj Chmiel, 18členná podnikatelská mise v čele s náměstkem ministra průmyslu a obchodu Milanem Hovorkou, tiskový tajemník Kanceláře Senátu Petr Kostka a dalších sedm lidí, pravděpodobně zaměstnanců Kanceláře Senátu, jejichž jména jsou demokraticky v utajení.

To vše za 300 tisíc korun na diety a hotel. Částku za posádku a palivo platilo ministerstvo obrany ČR. Podle propočtů MF DNES šlo o částku 10–13 milionů korun. Trošku víc než cesta do Peru za necelé dva melouny. A opět se během ní z našich daní bratřili virtuální nepřátelé:

Zuzka Bebarová-Rujbrová (KSČM), Helena Mallotová, Vladimír Dlouhý (oba ODS), Jan Látka, Petr Červenka (oba ČSSD) a Ladislav Mlčák (KSČM).

A na závěr připomenutí třešničky na dortu pejska a kočičky. Na dovolené v červenci 2009 byli v Toskánsku jak Topolánek, tak jeho přítel Marek Dalík, exministr dopravy Aleš Řebíček (ODS), místopředseda ČSSD Milan Urban, lobbista Vladimír Johannes a šéf ČEZu Martin Roman. Společně trávili luxusní dovolenou v letovisku Monte Argentario, na jachtách a v rezidencích.

Vše by bylo OK, pokud by se pobyt stínového ministra ČSSD Urbana na Johanesově jachtě neuskutečnil krátce poté, co s exministry z ODS Římanem a Vondrou protlačili ČEZu emisní povolenky za 68 miliard korun…

A pak že neexistují velmi společné zájmy levice a pravice, co si před veřejnosti mohou okázale oči vyškrábat. Rovnost, volnost, bratrství, zvláště když jde o hlasování o zrušení imunity nebo o snížení poslaneckých platů. Lze jim věřit, když chtějí rozbít bank s bilionem korun a jen se ohánějí prázdnými proklamacemi o boji proti korupci a protekcionismu…?

Takže, vážení štamgasti; zatímco vy byste se v hospodě porvali o svoji pravdu, politici, co po vás chtějí splácet svůj státní dluh za bilion, jsou naopak v takovém prostředí „jak můj mojů“, čímž dávají jasně najevo, že svá vystoupení před kamerami či v ústavních institucích berou jen jako falešnou hru o moc a peníze. O moc peněz…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *