Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Systémové vymývání mozků, aneb Mocenská hygiena po česku…?

Ten podivně zmateční model naší současné společnosti vznikal asi v dobách, kdy disidenti s dolarovými injekcemi tvrdili všem naivkům, co věřili v komunistickou ideologii, že jsou blázni, jelikož komunismus je pouhá utopie, co z principu neexistence absolutního dobra nemůže v lidské společnosti hříšníků najít živnou půdu.

Pak ale čas oponou trhnul, stejně jako s mnohými páteřemi i kabáty, a disidenti se hrdě bili do svých prokouřených hrudí s tím, že to byli právě oni, kdo zničili hydru komunismu. Tedy to, co podle nich samotných nikdy nemohlo fungovat.

Nejvíc se o to hlásil z Pražského hradu Václav Havel, vězeň svědomí, co vzal raději vězení v Heřmanicích, než aby přijal nabídku StB k vystěhování bez možnosti návratu, se zapřísahal, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, a že proto bude pouze jedno volební období prezidentem. Šířil též v úzce bratrské kolaboraci s premiérem a komunistou Mariánem Čalfou své teze o fantasmagorických pravdoláskových ideálech.

“Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období a pak bych se chtěl věnovat práci dramaturga…” vymýšlel si ve své marlborově-pivní schizofrenii. “Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži…”

A k tomu se přidal prof. Zelený, ředitel světa, se svým tvrzením, že hospodářská krize je nedílnou součásti kapitalismu, aby se jednou za čas vyčistil tržní Augiášův chlév od lidských neřestí. V rámci této operace tolik zatracovaná lež a nenávist na celé čáře porazily jak podle Nostradáma nejen pravdu a lásku…

Jako by to bylo podle Nietzscheho, co žil v polovědomém stavu jako duševně nemocný progresivní paralýzou. Geniálně charakterizoval současnou morálku, a i když se narodil před 165 roky, přesto prorocky řekl:

…”žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka, ačkoli v ni v hloubi duše nevěříme…”

Pak přišla na řadu média. Napřed se jim vlévala do žil pokrytecké vědomí o svobodě slova a konci cenzury, než zbohatlíci zjistili, že s jejich miliardami se lze vyplatit soudům i z vězení, začala necenzurovaná systematická likvidace kritických televizních pořadů. Vymetení Augiášova chléva podle mocných. Těmi nekonečně se množícími a hnůj produkujícími krávami byli v tomto případě zavilí žurnalisté, mocné reprezentoval hromotluk Hérákles.

Mnohdy si své “zrušení” zavinili sami novináři, jimž honosný název investigativci vlezl na mozek a tak se rvali ne o pravdu, ale pouze o senzace za každou cenu, když už sí vybojovali tu virtuální svobodu slova i názorů. To vše ale pod podprahovým řízením státní moci.

Postupně tak zmizely „obtížné“ pořady „Klekánice“ s kauzou topných olejů, „Na doraz“, „Za zdí“, „Na vlastní oči“ s “pěti českými na stole” či “východočeskou rumovou aférou” a další. Prostě mocní tohoto státu se rozhodli, že jim nikdo nebude mluvit do jejich obohacování formou tunelování a ukázali bez pardonu svoji sílu justiční mafie. Nač něco škrtat ve scénáři a vystavovat se nařknutí z cenzury, když lze vymazat programově z programů hnedle celý pořad.

Stejně tak se stalo s již natočeným dokumentem ze seriálu České televize “Po stopách hvězd”, věnovaný herečce Jiřině Švorcové. Byl totiž umístěn na listinu nežádnoucích pořadů, tedy opět “trezorový film”. Byla tím snížena rovněž důstojnost českého bezkonkurenčního fenoména všech dob Jaroslava Dietla…

Novinář, scénárista a režisér Miroslav Kačor se zase ocitl na listině nežádoucích autorů, když rozpoutal vášnivou polemiku svým publicistickým filmem “Svědomí hrdinů”. Tento film už leží několik měsíců v trezoru. Ne, nejsou to “Skřivánci na niti”, ale další filmové dílo, které patrně zase nesmí spatřit oko divákovo. Důvody?

Kauza bratrů Mašínů, věčně obhajovaný i proklínaný čin. Sedm vražd stačí, drahoušku, mohl bych parafrázovat českou komedii. V ní však šlo pouze o ztřeštěnou parodii na západní krváky. Sedm zabitých lidí v tragédii exulantů Mašinů byli kdysi z masa a kostí, žili, měli své plány, radosti a strasti, rozhodně nesnili o své zákeřné smrti….

„Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let,“ říkal novinářům Milan Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší,“ sdělil, že na věc nahlíží z ryze teroristického hlediska. Též stejnojmennou Kačorovu knížku, kterou vydalo nakladatelství Rybka Publishers, česká média umně bojkotují.

Tolikrát volal Havel redaktoru Hrabovskému, že se má mírnit ve svých kritikách nové politiky, až nakonec “přispěl” k jeho propuštění. Konečně se všechno televizní chucpe “vyčábřilo” v submisivní “Otázky Václava Moravce” na ČT, kde není nic proti ničemu a všichni jsou šťastní podle daných konformních pravidel, což platí rovněž o “Reportérech”…

Aby se však zcela patolízalská televize nezbavila virtuální kritiky “padni komu padni”, zbyl jen prkotiny hájící pořad “Černé ovce”, dělající ze sebe kinga, přitom však nesahá skutečným problémům ani po kotníky. Stejným směrem se ubírá i Potěmkinova vesnice kritiky do vlastních řad, známá jako “Občanské judo, aneb Vždy na vaší straně…”

Opět nic proti ničemu, završené soutěží o nejvtipnější úlet výrobců s “ček šmejdy”. Výhra? Tričko a knižní shrnutí dosavadních kauziček. Nalejme si čistého vína; žádný investigativní novinář by nic neodhalil, pokud by to nebyla vůle vládních kruhů, politické konkurence nebo jen zhrzených exministrů a zbohatlíků. Viz. aféra Watergate…

Nixonovi republikání násilně pronikli v roce 1972 do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate ve Washingtonu, D.C. Jejich úkolem bylo umístit do kanceláří zařízení určené k odposlechu. Pracovně se této operativní skupině z bývalých agentů CIA říkalo instalatéři (plumber unit).

Kdyby nositelé Pulicerovy ceny za Watergate neměli své informace od tajného vládního práskače z garaže, nenapsali by ani řádek. To samé se děje v Česku, v zemi donašečů bez skrupulí. Je třeba přece vědět; kdo, kde, s kým, o čem a pro koho, aby se nachystala špehovská kamera a mikrofon…

Zkrátka systémové vymývání mozků, aneb Mocenská hygiena po česku. Nebylo to zase tak moc složité, jelikož země, nazývaná Ovčakov, se jako jeden muž vydala v houfu ovcí za cukrovou vatou telenovel.

Jako protiváha k ideologicky laděnému „Majoru Zemanovi“ přišly seriály happyendové typu „Ordinace v Růžové zahradě“ a „Pojišťovna štěstí“ či „Redakce“ a další novácký seriál, „Dokonalý svět“, jehož přičiněním nahlédneme do zákulisí luxusního lifestylového časopisu Grace. To vše proto, aby se národ naučil myslet jen v otupělých farizejských dimenzích utopického života směšných iluzí…

A tak se pod knutou exekutorů dnes topíme v bažinách potrhle tržní země, jež si vždy potrpěla na nějakého toho velkého brothera, v níž jsou nejsledovanější jihoamerické telenovely, nejčtenější bulvár s celebritami na jedno použití a romány pro dívky od grafomana, s psací normou dvaceti stránek za den.

Nesnáším náměstí ucpaná zpocenými fanatiky, skandujícími: Alláh, Alláh, Duce, Duce, Češi, Češi a nesoucími na ramenou někoho jen proto, že dokázal nejlíp ze všech dopravit klackem kus pryže do klece zapuštěné v ledu.Svět pouličních křiklounů je pro mě zkrátka jen virtuální realita filmového tajfunu z obřího větráku a orgasmu z dechových cvičení.

To skutečné a jedinečné vytvářejí neznámí stvořitelé, bez nichž by se všude producírovali jen paňácové v dresech kupčíků a pouťoví kejklíři se světskou slávou, polní trávou. Nesnáším světla ramp nandrolonových svalovců a vykrádačů cizích myšlenek, žijících na dluh a vrub ostatních.

Co ale zmůže jedinec, když společnost v rámci své autohygieny má vymývání mozků jako první bod všech svých předvolebních i stranických programů…?