Otočit vypínačem je hřích a opít se na purim povinnost

7. Září, 2008 – 7:01

Nebývá to obvyklé, že by na svátek svátků, jak Židé nazývají šabat, byl pozván nefalšovaný křtený katolík z Valašska. Mně se to poštěstilo. A stálo to za to, zvláště když připadl na svátek purim…

Vše zahájil stařešina ortodoxních Židů Moše z jeruzalémské čtvrti Mea´shearim. Byl to pořád statný muž, až na pevná ramena, přehozená modlitebním pláštěm talitem, mu sahaly šedivé vlasy. Vždycky v pátek mu je na skráních pečlivě naondulovala jeho žena Ráchel.

Nad baňatým orlím nosem a zšedle pichlavýma očima se mu čepýřilo srostlé obočí, jehož chlupy trčely nezvykle každý jinam. Skoro celou tvář mu halil mnohaletý střapatý plnovous, jenž byl nepřirozeně bílý, jako odbarvený peroxidem. Na oslavu šabatu vždy zapěl píseň Šabat ha-malka. Zpíval procítěně, se zavřenýma očima, jako by se chtěl rozplakat a čišela z něho nezměrná pokora.

Strýc Benjamin se těšíval na purim, kdy byla ovíněnost mužů povinností. Stával se pak obzvláště rozšafný a tiše vyprávěl anekdoty, aby ho neslyšel děda Moše, ale jen vnučky, synovci a jejich ženy..

Společně šli pouští křesťan, muslim a žid, najednou spatřili hromadu zlaťáků. Zaradovali a děkovali Bohu za ten dar. Pak se rozhodli, že také Bohu náleží část jejich pokladu, nakreslili v písku kruh a křesťan řekl:

„Vyhodíme peníze do vzduchu; ty, co spadnou dovnitř kruhu, dáme Bohu, ty, co spadnou mimo kruh, ty si rozdělíme.“

Muslim nesouhlasil: „Ty, které dopadnou mimo kruh dáme Alláhovi a ty uvnitř kruhu si necháme!“

Žid je přerušil a prohlásil: „Vyhodíme peníze do vzduchu, Bůh si z nich vezme, co uzná za vhodné a ty, jež spadnou na zem, ty si pak rozdělíme!“

Smál se tiše a vydával přitom zvuky, připomínající vypouštěný balonek. A pak že, když jsem novinář, tak mi řekne jednu pisálkovskou…

Novinář zpovídá rabína u Zdi nářků:
„Rebe, jak často se sem chodíte modlit?“
Rabín na to: „Dvakrát denně.“
„A za co se modlíte?“
Rabín prý aby se lidé přestali nenávidět, aby nebyly války, aby si lidé pomáhali a měli se rádi.
„To jsou samé krásné věci. Jak dlouho už se takhle modlíte?“
„Padesát let.“
„Padesát let!!! To je neuvěřitelné. A jaký máte pocit, když vidíte svět kolem sebe?“
„Mám pocit, jako bych mluvil do zdi…“

Pak ze sebe zase vypustil škrceně oxid uhličitý a dokola odříkával přípitek, a když už nevybreptal ani poklonu tomu, kdo stvořil víno, bylo to znamení pro tetu Juditu, že si ho má odvést domů. Naplnil přece předpis, že se muži musejí na purim opít tak, aby se nepoznalo, kdo z nich je požehnaný mordechaj, a kdo prokletý haman.

U strýce Benjamina se to skutečně nikdy nepoznalo. Na židovský vtip si ale sílu ještě našel:

Tři muži diskutují o svých milostných zkušenostech s manželkami.
Ital říká: „Potřu svoji manželku olivovým olejem, načež se odehrává amore perfetto. Manželka křičí 5 minut.“
Francouz oponuje: „To já namažu svoji chérie mandlovým máslem a pak se koná vášnivé milování – žena hlasitě vzdychá asi půl hodiny.“
Moše Goldstern povídá: „Namastím manželku husím sádlem, milujeme se a ona ječí šest hodin.“
Ostatní se na něj pochybovačně podívají a unisono vyjeknou: „Šest hodin – jak to?“
Moše pokrčí rameny: „Protože si hned potom otřu ruce do závěsů…“

Zasmál se však už sám, přesto byl hrdý, že je Žid mezi Židy, co ze své azylové české zemičky udělali nejschopnější stát v Evropě.

Bratři Gutmannové a strýc Rothschild dali přece tomu splašenému národu Severní dráhu, železárny ve Vítkovicích i Ostravské kamenouhelné doly, Žid Moser mu věnoval továrnu na karlovarské sklo, vynálezce Kolben byl zase u zrodu ČKD, Waldes přidal Koh-i-noor, Zucker textilku Fezko ve Strakonicích, Löwanstein prostějovský oděvní závod, Weimann sklárnu na lité, válcované a tabulové sklo v Teplicích a Jellinek lihovar ve Vizovicích…

Byl to přívětivý den. Nikdo nevykonal žádnou ze tří tuctů zakázaných prací, nesmělo se kouřit, jezdit autem či mačkat knoflíky ve výtahu, ani otočit vypínačem… Od té doby si každou valašskou sobotu na tuto lenočivou chvíli s láskou vzpomenu. A též na úplně poslední anekdotu strýce Benjamina:

Kohn se vydal na aliji do Izraele. Na letišti v Moskvě ukázali celníci na velkou bustu, kterou vezl sebou. „Co je to?“ ptali se.

„To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to. Jde přece o skvělého vůdce světového proletariátu V. I. Lenina…“ Celníci pokývali zúčastněně hlavami a Kohna i se sochou pustili dál.

Na letišti v Tel Avivu ho zastavili izraelští celníci. „Co je to?“ spustili zhurta a ukázali na bustu.

„To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to? Jde přece o V. I. Lenina, největšího zločince, který způsobil smrt mnoha milionů Rusů. Bude mi sloužit jako věčné memento…“ Celnící pokývli vážně hlavami a Kohna vpustili do židovského státu.

Když přišel ke své rodině, vnuk se ho při pohledu na bustu zeptal: „Kdo je to, dědo?“

„To je špatná otázka, vnuku! Měl by ses ptát: Co je to?“

„Tak, dědo, co je to?

„Správná otázka. Odpověď zní: Je to dvacet kilo čistého zlata…“

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *