Když baron Klíma prášil, až se slušní Romové červenali…

13. Únor, 2010 – 8:37

Včera večer odvysílala ČT1 další díl seriálu „13. komnata“, tentokrát o investigativním žurnalistovi, spisovateli a hudebníkovi Josefu Klímovi ze zrušeného nováckého pořadu „Na vlastní oči“. Srdceryvně se kál i obhajoval své žurnalistické přešlapy. Dojemné, že i drsňák v sobě „nezištně najde odvahu uznat svá pochybení…“ Manželka z něho měla určitě radost…

Jednou obhajoval v Reflexu „spartakiádního vraha“ Jiřího Straku, který byl usvědčen ze tří dokonaných vražd, dvou pokusů o vraždu, pěti znásilnění, tří loupeží a pěti krádeží. Díky svému nízkému věku byl odsouzen k maximálnímu možnému trestu směšných deseti let odnětí svobody.

(Poté byl po devíti letech na základě amnestie prezidenta Václava Havla v květnu 1994 z vězení propuštěn a umístěn do uzavřeného sexuologického oddělení psychiatrické léčebny v Praze – Bohnicích. O deset let později získal definitivně svobodu…)

Jindy Klíma svojí senzacechtivostí ublížil mnoha ženám ve filmu „Requiem pro panenku“, pak udělal svými reportáží z Toronta a Niagarských vodopádů reklamu romskému exodu do Kanady, jejích právníku Kubešovi, svého hájení se od Klímy dostalo rovněž vrahu Jířimu Kajínkovi.

Bohužel, v inkriminované romské kauze jsem figuroval také já. Byl jsem v lednu 1997 v Torontu, kde jsem jako první český novinář objevil české Romy, kteří žádali v Kanadě o status uprchlíka. Na můj dotaz, jak je to možné, že ještě osm roků po sametové revoluci někdo z Čechů potřebuje politický azyl, jsem dostal odpověď: „Protože nás v Česku zabíjejí skinheadové…!“

Poslal jsem proto za čerstva z Toronta do regionálního deníku ne desetiřádkovou zprávu, ale skoro půlstránkovou reportáž pod titulkem: „Ty gadžo, jak do tej Kanady…?“, kde jsem popisoval, romské útěky za oceán i zákon č. 93, který v Kanadě svým multikulturním obsahem dával šanci všem diskriminovaným lidem, tedy týraným ženám, homosexuálům i Romům a běžencům z míst občanských válek.

Pár dnů poté mi z Prahy několikrát telefonoval Josef Klíma, že mu jeho styčná důstojnice Maršálková z Ostravy poslala můj článek a že by měl zájem za mnou přijet a na vše se mě důkladně poptat. Já byl nadšený, že novinářská hvězda našla zalíbení v mém textu.

Nadšený ve své zastuzené pubertě, s vidinou pofiderního úspěchu, jsem jako známý Ješita Ješitovič  sezval do baru Waldemar, k „velkému stolu“ pro V.I.P., Milušku Lukášovou, šéfku sociálního odboru z obvodu Mariánské Hory a Hulváky, přítomen byl také jeden z Romů, chystající se i s rodinou emigrovat do Kanady, vedle něho seděl Čechokanaďan Jiří Peterka, žijící v Torontu na Dundas Street. K těmto mým hostům přibyl i Josef Klíma a jeho asistentka.

Seděli a povídali jsem si několik hodin, Pepíno se ptal a ptal, pak jsem hrdinsky zaplatil útratu za všechny s vidinou značného honoráře, a přesunuli jsme se do hotelu Atom, kde měla dvojka z TV Nova nocleh. Ještě v tamní kavárně jsme u farnetů dolaďovali Klímovy plány pro Toronto.

Na druhý den odjeli do Mariánských Hor za starostkou Lianou Janáčkovou, která se proslavila svým výrokem, že dá Romům 30 tisíc na letenky výměnou za jejich byty. Nechtěla totiž přijít o obecní byty.

Navíc jsem mu dal další námět; v ostravské věznici byl otcovrah, který ubil svého otce pohrabáčem a dostal dvacet roků vězení. Po určitém čase si tento gauner z Velkých Karlovic zažádal o vrácení předmětu doličného – tedy pohrabáče, vražedného nástroje, který byl pořád jeho majetkem.

A právě tuto tragikomickou situaci pak přijel Pepíno Klíma natočit s mým přítelem – předsedou senátu, jenž měl „pohrabáčovou kauzu“ na stole. Námět schválený a realizovaný TV Nova, ovšem bez patřičného honoráře pro autora námětu.

Když jsem u toho honoráře, jednu smlouvu jsem v Atomu podepsal. Byla na dva nezdaněné tisíce, ale pouze za poskytnutí informací o romském exodu. Když jsem odečetl svoje útraty v ostravských hospodách za své „geniální“ pražské hvězdy, byl jsem na nule…

Hlavně, že budu v titulcích na Nově a v dokumentu přímo osobně; Klíma mě totiž zavezl na mošnovské letiště, kde se mnou natočil o Romech v Kanadě obšírný rozhovor. Říkal jsem si jako správný novinářský exhibicionista, že konečně si vybojuji svých „pět minut slávy“.

Nakonec jsem v titulcích nebyl, ani naživo v televizi. Dovolil jsem si totiž o mém jednání s Pepínem napsat pro deník Práce. A to jsem neměl dělat, jelikož jsem porušil nováckou zásadu, že oni jako investigativci přece na vše přijdou a vše odhalí pouze sami. Škoda, že jsem si nevšiml, jestli při natáčení mého rozhovoru měla kamera zapnuté červené světýlko.

Pak jsem marně telefonoval do Prahy a žadonil, aby mě Klíma vzal do Kanady sebou. Že vím, co tam šustí v trávě, aby zamýšlený dokument vyzněl objektivně, že Romům se v Česku nic neděje, pouze chtějí mít sociální dávky a sedm dolarů na osobu na den na přilepšenou.

„Hebel hebeli“ přeložitelné jako „Pomíjivost, samá pomíjivost…“ Nebo též „Marnost nad marnost a vše jen marnost, vanitas vanitum et supra vanitatum…“

Taková je tedy i moje 13. komnata o tom, jak jsem naivně uvěřil mazaným Pražákům. A nejen já, také Liana Janáčková, z jejíchž slov zbyla v dokumentu „Cikáni jdou do nebe“ jen věta o tom, že starostka dá Romům třicet tisíc na letenky.

Tím si vysloužila nálepku ústřední české rasistky, i když se bránila, jak mohla. Kam se ale hrabala na pražské investigativce, kteří se nestyděli ani za účelový a zcela neobjekvitní dokument, v jehož závěru korpulentní Romka zvala své příbuzné do Kanady, kde létají pečení holubi do huby, když mají pikniky u Niagarských vodopádů.

A v němž vystupoval i torontský právník Romů Gerorge Jiří Kubes, na kterého putovala ihned do Ottawy jedna stížnost za druhou. První byla adresována kanadské ministryni pro občanské otázky a imigraci Lucienně Robillardové v Ottawě, z niž uvádím jen úryvek:

„Vážená paní ministryně,

jako organizace Kanaďanů českého a slovenského původu jsme velmi pozorně sledovali situaci vzniklou přílivem Romů z České republiky do Kanady. Náš zájem na této věci, zejména po odchodu Romů z ČR, inspirované pořadem české televizní stanice Nova ,Cikáni jdou do nebe´, který vykreslil Kanadu jako ,ráj pro uprchlíky´, je zřejmý: Jsme hluboce zainteresováni na prosperitě a dobrém jménu naší adoptivní vlasti.

Zároveň se nás ale stejně dotýká pověst naší rodné země a cítíme, že ani jedna z nich by neměla trpět kvůli jakémusi reklamnímu programu, v němž sehrál důležitou roli pan George Kubeš, právník z Toronta, který má eminentní zájem sloužit romské klientele, za což je placen z veřejných fondů. (cca 2000 dolarů za klienta). Mimochodem pan Kubeš avizoval své služby v ČR už v březnu 1996 v Klatovském deníku….“

Ředitel Výzkumu pro reformu pomoci občanům ze zahraničí Paul Fromm z Toronta měl podobný názor a zaslal dopis Společnosti kanadských právníků, v němž podal protest proti právnímu zástupci romských rodin z ČR George Jiřímu Kubešovi, který podle něj zneužívá sdělovací prostředky pro své zvýhodňování.

Tato stížnost se opírá o zákon, jenž zakazuje advokátům Kanady “vydávat veřejná prohlášení za účelem upřednostňování svých služeb”. Výzkum pro reformu pomoci občanům ze zahraničí je nevýdělečná vzdělávací organizace, založená v roce 1979 a zabývající se reformou imigrační politiky a přistěhovalectvím.

Paul Fromm ve svém dopise mimo jiné psal:

“V Profesionálním průvodci Společnosti kanadských právníků věnujte pozornost kapitole 21, nazvané “Právníci: Jejich veřejné vystupování a prohlášení. Píše se v ní: Veřejný rozhovor právníka se sdělovacími prostředky nemůže být zneužit za účelem jeho upřednostňování a musí být oproštěn jakýchkoli náznaků, že právníkův důvod k takovému rozhovoru je sebevyzdvihování.”

Paul Fromm dále uvádí, že podle ontarijského deníku Globe and Mail z 15. srpna 1997 G. J. Kubeš ve svém rozhovoru pro tento deník řekl: ,,Nepřemlouvám lidi, aby přišli do Kanady, ale jakmile sem přijdou, zastupuji je. Řekl bych, že program TV Nova “Cikáni jdou do nebe” skutečně přiměl Čechy k rozhodnutí do Kanady přiletět…”

Dále připomíná, že zmíněná televizní reportáž značně zveličila výhody a příspěvky, jež čekají na Romy, kteří přiletí do Kanady, aby nárokovali status uprchlíka. Faktem je, že dokument “Cikáni jdou do nebe”, dal slovo pouze jedinému advokátovi a tím byl právě G. J. Kubes…

A tak je to se vším a platí chronicky známé rčení: Koupíš cedník – teče. Dáš ho spravit – necedí… Ať žijí třinácté Sodomy Gomory…

Viz. ukázka investigativců z Novy:

http://www.youtube.com/watch?v=Oio1G-7aopo

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *