Závažné kazy kanadského multikulturalismu, aneb Satisfakce základky ve Valmezu…

1. Prosinec, 2009 – 22:04

Před zhruba deseti roky jsem varoval Kanadu, tedy platonicky, stejně by na mě nedala, aby nespoléhala na svůj multikulturní zákon a nevěřila zvěstem romských žadatelů o status uprchlíka, že jsou v Česku šikanovaní a diskriminovaní. Marně. Bylo z toho nedávno pro našince znovuzavedení vízové povinnosti. Dnes si kanadští učitelé z většiny romských žáků zoufají.

Cestou do Toronta jsem se při mezipřistání v Paříži seznámil s ostravskou romskou rodinou Krosčenových, kteří se rovněž rozhodli požádat Kanadu o status uprchlíka. Romští manželé a jejich čtyři děti ve věku od osmi do třinácti let utíkali z Česka podle jejich vlastních slov hlavně před Romy.

Děti této rodiny patřily ve škole k nejlepším a rodiče nechtěli, aby skončily v nějaké romské bandě, která krade, bere drogy a přepadá lidi. Matka, jež byla ze třinácti dětí, ani její manžel nebyli nikdy trestáni. Vezli si sebou do Kanady čistý výpis z trestního rejstříku. Navíc hlava rodiny osvědčení o svářečských zkouškách a učebnice angličtiny hlavně pro děti, které chtěli v Kanadě začít nový život.

“V Ostravě jsem měl plat něco přes sedm tisíc, ale jen za byt jsme platili měsíčně asi čtyři tisíce. Přesto jsem nikdy nevzal ani korunu sociální podpory,” podotýká otec Vladimír. ,,Byt jsme ale prodali a 90 tisíc dali za letenky. Cesta zpátky pro nás neexistuje…”

“Ráno syna zbili romští kluci, že chodí do školy a ne s nimi krást, odpoledne měl problémy s výrostky od gadžů, kteří ho šikanovali za to, že je Rom. V Kanadě si nás prý nikdo nevšimne, budeme-li poctivě pracovat. Když jsme odjížděli, tak pošťačka v našem domě plakala. Měly jsme se rády, klidně mi svěřila i velké sumy peněz, když jejich adresáti-sousedé nebyli doma. Prostě mně i jako Romce věřila,” řekla mi jeho žena Denisa.

Pak jsem toho během následujících roků napsal spoustu o českých Romech v Torontu. Občas mi napsal jeden z tamějších romských nicků „vlídný“ vzkaz, že se mám jít s Kroščenem vycpat, protože se s ním v Torontu nebaví ani jeden romský azylant, jelikož je to zrádce.

Zrádce? Jasně, pracuje a jeho děti už umí anglicky, jelikož chodí vzorně do školy. Dělají úplně něco jiného, než počátkem tohoto týdne popsal kanadský deník Toronto Star, že malí Romové vykazují nulovou znalost angličtiny, chabý vztah ke škole i vyučování a ve srovnání s vrstevníky jiných národností značně omezené znalosti.

Šokovaní učitelé je popisují jako žáky, kteří neznají ani tak banální věci, jako je školní zvonek nebo rozhlas. Řada z nich ve rvačkách ohrožuje své spolužáky, jsou neuctiví k učitelům, nedělají domácí úkoly a často i na několik dní nedodržují školní docházku, a to i na základní škole. Jeden z Romů vysvětlil náhlou absenci své 14leté dcery tím, že už má věk na vdávání a školu proto nepotřebuje.

Deník Toronto Star upozornil, že ve východní Evropě pokračuje zařazování romských dětí do zvláštních škol a dochází k jejich šikanování. Ale že zrovna Kanada na tyhle žvásty skočí, když sama vidí, jak se romské děti mimo jiné neučí ani anglicky a jaké jsou pak s nimi potíže…?

Když nějaké romské dítě neumí česky v české škole v Česku, je také na obtíž dětem, které česky umí, ale musí se zdržovat kvůli těmto žákům, jimž se doma rodiče vůbec nevěnují a neučí je mateřský jazyk, za který považují pouze romštinu. Kdo tedy koho diskriminuje a kdo koho šikanuje. Gadžové Romy, nebo snad Romové gadže…?

Kdyby přistěhovalce v Kanadě nerozmazlovali a bez dolaru je ihned vyhostili, nikdo by se k nim nehrnul. A Romové už vůbec ne. Paradoxně tento systém pomáhal spustit v letech 1986-87 Čechokanaďan Jiří Corn, předseda zdejšího Českého a slovenského sdružení v Kanadě.

Zasloužil se o prosazení legislativní změny – Zákona č. 93 na ochranu kulturního pluralismu, tzv. multikulturalismus. Ten dodnes zajišťuje pohodlný azyl, a mnohdy i celoživotní bezpracnou pohodu, všem utečencům, které jejich vlády neuměly, nebo nechtěly ochránit před rasovým či domácím násilím a diskriminací.

V září jsem v jednom ze svých blogů uvedl mimo jiné prorocká slova spisovatele Josefa Škvoreckého z Toronta, která stojí za zopakování. Jakoby paralela k rodině Kroščenů:

“Kdysi dávno jsme s manželkou chtěli v Praze vyměnit byt za větší a ozvali jsme se na inzerát lidí, kteří měli zájem prodat své pětipokojové apartmá za menší,” začíná zeširoka.

“Když jsme přišli na patřičnou adresu, otevřela nám slušně a čistě oblečená paní, za ní na nás vykukovaly z elegantně zařízeného bytu její děti jako z cukru,” říká obdivně. “Byli to Cikáni, ale velmi spořádaní. Byt jsme s nimi ale k našemu smutku nevyměnili. Když totiž ta dobrá romská žena zjistila, kde bydlíme a kam by se měla s dětmi stěhovat, odmítla to, protože tu naši čtvrt a ulici prý dobře zná. Žili v ní podle ní špinaví Cikáni a ona se bála, že by se její děti s nimi hrávaly a zkazily se…,” zakroutí nechápavě hlavou.

“Češi mají zkrátka od Romů nezdravý odstup. Říkáte u vás o Romech, že jsou nevzdělaní, ale když takové romské děcko přijde do první třídy základní školy a ostatní děti se na něj dívají přes prsty, jelikož doma od svých rodičů pořád slyší, co jsou ti Cikáni za pakáž, pak se nedivme, že se romským dětem do školy nechce a nemají zájem se učit….”

Znovu se odmlčí; v Kanadě se musejí některé formulace zvažovat.

“Otevírání romských škol je nesmysl, začátek nebezpečné separace. Musíte se prostě naučit tento problém řešit a dělat vše proto, aby u vás vznikla romská buržoazie a inteligence,” usmál se mému údivu.

“Tak to udělali v USA s černochy a přineslo to už první pozitivní výsledky. Měl jsem v Torontu dvě velmi dobré studentky, z nichž se vyklubaly kanadské Romky, ale zřejmě ne ze současného romského exodu. Jejich romský původ jsem ale zjistil až potom, kdy jedna z nich napsala studijní úkol, v němž zcela přesně i s odbornými cikánskými výrazy popsala práci cikánské kartářky. Byla to velmi inteligentní a schopná dívka. Nikdy bych jinak nepoznal, že je to Romka.”

Romové přesto utíkají do Kanady, protože si mysleli, že je tam hned slušně ubytují a bude o ně dobře postaráno. Bájili jim o tom přece do telefonu známí, kteří jsou tam už tři čtvrtě roku. Místo přepychu je však čekala cesta mezi nejnižší spodinu kanadské společnosti.

Přijíždějí totiž zpravidla se dvěma stovkami dolarů v kapse, které stačí utratit za jídlo (a někdy za jednu noc v letištním Hiltonu) ještě dřív, než je s tlustými deskami imigračních dokladů propustí z letiště. Pak, vybaveni adresou vzdálených příbuzných či jen telefonním číslem na červený kříž, vyrážejí vstříc novému životu…

A jaký život je čeká? Pro začátek – určitě aspoň na několik dlouhých měsíců – to bude život nejnižší chudiny. Protože v Kanadě nesmějí zatím pracovat, budou odkázáni na sociální podporu, což znamená zařadit se mezi úplné ztroskotance, drogově závislé, svobodné matky bez vzdělání a jiné „odpadlíky“.

A když už dostanou azyl, mají kanadští učitelé vlasy hrůzou šedivé, jak se romská omladina ve školách chová a co si k nim dovoluje. Geny jsou zkrátka geny, v Ostravě či Torontu. Inu, Kanado; kdo chce kam, pomozme mu tam…

Suma sumárum – jde o satisfakci pro základku ve Valmezu, i když základní škola Masarykova ve Valašském Meziříčí otevřela v září pouze jednu první třídu, v níž budou i romské děti. Původně škola chtěla vytvořit třídy dvě, z nichž jedna měla být pouze pro romské děti.

ČTK: Radnice se původně po konzultaci s vedením školy, rodiči a odborníky rozhodla pro experiment, který by podle ní romským dětem umožnil rychlejší osvojení školních návyků. Projekt měl  zamezit tomu, aby později skončily ve speciálních školách. Většina romských dětí totiž nechodí do mateřských škol, kde by si mohly návyky osvojit

PS: „Jsem trošku uražený s kanadskými vízy, proto tam asi nepojedu,“ řekl v úterý 1. Prosince 2009 v souvislosti se zimní olympiádou ve Vancouveru prezident Václav Klaus po autogramiádě knihy své manželky Livie.

Reklama:
  1. 3 reakce na “Závažné kazy kanadského multikulturalismu, aneb Satisfakce základky ve Valmezu…”

  2. Co k tomu dodat? Já osobně Romy nemusím,ale pokud se chovají jako řádní občané,tak mi nevadí,ale bohužel opak je ve většině případů pravdou.

    od Frantisek Salajka v Pro 2, 2009

  3. Pane Salajko, a tomuto smýšlení, které má v Česku každý druhý spořádaný občan, se říká rasismus. Osobně jsem tento případ zažil na vlastní kůži přímo v Kanadě, ačkoli nejsme rasista; dokonce mám doma barevnou televizi…

    od olser v Pro 6, 2009

  4. Zajímavé zjištění,že oni ti“ chudáci“
    romové nesmějí zpočátku v Kanadě pracovat a jenom brát podporu.Neumím si představit,že by tam emigrovali kvůli práci.To jsou jen jejich alibistické kecy.Myslím,že jim maximálně vyhovuje ta podpora a když skončí-huráááá zpět do rasistického Česka,se všemi výhodami zde,i zpětně.

    od hugous.z.lipek v Pro 6, 2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *