Prodali čeští legionáři bolševikům admirála Kolčaka za carský zlatý poklad…?

25. Říjen, 2009 – 9:50

Vždycky, když přijde čas na nejkontroverznější téma v dějinách české státnosti, otevřu si Hovory s TGM, abych si připomněl, co všechno naši hrdinní kosmopolité zvládli během 1. světové války.

K tomu mi slovenský kamarád ze studií poskytl text Zdenka Sládka: “Ruský zlatý poklad v Československu?”, zveřejněný ve Slovanském přehledu č. 3, z roku 1965. A též mám k dispozici pořad TV Nova “Na vlastní oči”, v němž redaktor Stanislav Motl prezentuje svá mravenčí sibiřská pátrání.

Tomáš Krystlík na webu Nezávislé speciály – Specialy.word press. com – patrně též četl pozorně zmíněnou literaturu. Jeho postřehy k českým legionářům a carskému zlatému pokladu jsou vpravdě analytické…

Do konce roku1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 000 vojáků, padlo 4 112 českých legionářů. Vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA…) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly velkou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku.

Začátkem roku 1918 nařídila sovětská vláda evakuaci zhruba jedné třetiny ruského carského pokladu z moskevského a tambovského trezoru do Kazaně. Když tam dorazili v srpnu téhož roku československé jednotky, pokladu se zmocnily, když napřed bylo jejich úkolem ho pouze strážit.

Podle sevreru Válka.cz, patřícího vydavatelství Naše vojsko, byla v uvedené době hodnota pokladu odhadována na cenu kolem 1 miliardy rublů. Tedy: 523.458.484, 42 rublů, dalších 38.065.322, 57 rublů bylo v cizích mincích, 90.012.027, 65 rublů ve zlatých prutech. Celkem tedy dle této zprávy v hodnotě 651.535.834, 64 rublů, většina ve zlatě, ať již zlatých prutech či mincích…

Nově zvolená všeruská vláda chtěla navázat na Prozatímní vládu z roku 1917, která byla násilně v listopadu 1917 svržena bolševickou revolucí. Sídlem této vlády se stal Omsk. Zlatý poklad byl převezen do Čeljabinska, kde se nacházel tehdy i společný protibolševický hlavní vojenský štáb. Zde byl z vlaků opět Rusy přeložen prozatímně do betonových sklepů skladiště obilí.

Ani v Čeljabinsku se však zlatý poklad příliš neohřál. Z důvodu následného potenciálního ohrožení i Čeljabinska byl na rozkaz ministra financí všeruské vlády v Omsku I. Michajlova zlatý poklad nakonec v říjnu 1918 převezen do Omska. Zároveň museli však Michajlovovi poslové získat i svolení od velitele protibolševické fronty. Tím v té době byl český generál Syrový (zároveň byl také velitel celého Čs. armádního sboru v Rusku).

I při tomto transportu tvořily tedy vnější ochranu československé strážní oddíly, nicméně u samotného pokladu se pohybovali pouze Rusové – vládní úředníci a úředníci ruské Státní banky. Ti zaručovali, při stálých kontrolách, celistvost a úplnost zlatého pokladu. Československé strážní oddíly zůstaly u vlaků do vyložení zlatého pokladu, které vykonávaly ruské jednotky.

V 38. čísle časopisu Reportér v říjnu 1968, věnovaném 30. výročí Mnichova, byl mj. následující text: Armádní generál Jan Syrový (1888-1970), od prosince 1933 generální inspektor československé armády, byl 22. září 1938 jmenován předsedou nové československé vlády.

Tato vláda 30. září 1938 přijala podmínky mnichovské dohody. Po demisi prezidenta Edvarda Beneše se stal vrchním velitelem čs. armády. V prosinci 1938 nastoupil na post ministra národní obrany. Po válce byl v roce 1947 odsouzen na základě pochybných obvinění k 20 letům žaláře, propuštěn byl na amnestii v roce 1960…

J. BLECHA a D. MINKEWITZOVÁ vedli pro časoipis Reportér rozhovor, v němž mj, kladli generálu Syrovému otázky týkající se okupace ČSR, možnosti naší obrany i setkání s Syrového s Hitlerem a Henlainem…

Reportér: A proč tedy musela ČSR složit zbraně bez výstřelu?

SYROVÝ: Obrana republiky byla koncipována na pomoci našich tehdejších spojenců. Tak jsme také zaměřovali svou zahraniční politiku. V kritických dnech jsem proto poslal mého pobočníka generála Piku do spojeneckých zemí, aby sondoval poslední možnosti pomoci. Zůstali jsme však sami.

Reportér: Z titulu generálního inspektora jste měl dokonalý přehled o naší armádě, o její síle a válečných možnostech. Mohli jsme se sami bránit?

SYROVÝ: Sami jsme neměli nejmenší vyhlídky na úspěch. Byl to jednoznačný názor celého našeho velitelského sboru. Vím, nadšení lidí bylo veliké, vojáci chtěli bojovat, ale nemohli jsme si vzít na svědomí vést lidi na jatka.

Reportér: Jak jste se vlastně stal ministerským předsedou?

SYROVÝ: Tuto funkci jsem odmítal. Tvrdil jsem, že jsem voják, nikoliv politik. Potřebovali v čele vlády muže v uniformě, snad pro uklidnění veřejnosti. Zůstal jsem vojákem, který plnil příkazy svého nadřízeného.

Reportér: Ještě v květnu 1945 jste byl zatčen a odsouzen. Oč se opírala obžaloba?

SYROVÝ: Rozsudek mi nikdy nebyl předán ani přečten. Pokud lze vzpomenout, žaloba se opírala o tři obvinění: Nechal jsem se vyfotografovat s Hitlerem na Pražském hradě, pak měl soud k dispozici fotografii, kde sedím na vládní recepci vedle Henleina. A nakonec, že jsem podepsal souhlas s prodejem zbraní Německu.

Reportér: Vzpomínáte si ještě, jak to bylo s tím Hitlerem?

SYROVÝ: Na Hradě to byla vynucená audience, k níž mě přinutili pobočníci Hitlera. Z venkova mě přivezli na Hrad a předvedli před Hitlera. Ten mi po projevu, v němž ujišťoval naprostou bezpečností českého národa nacházejícího se pod německou ochranou, podal ruku. V tom okamžiku cvakly spouště fotoaparátů. Snímek s Henleinem byl pořízen a použit nacistickou propagandou pro potřebu v tehdejším sudetském území.

Zkrátka; já nic, já muzikant a voják, co poslouchá rozkazy. (Jako Eichmann před tribunálem v procesu v Izraeli, když se hájil z genocidy šesti milionů Židů…) Dne 15.března 1939 – Syrový vydává rozkaz k nekladení odporu okupačním vojskům…

Podle webu Valka.cz se vše ubíralo následujícím směrem… V druhé polovině listopadu 1918 přišel v Omsku státní převrat, byla svržena všeruská vláda a moci se autokraticky ujal admirál Kolčak. Mimo jiné tak admirál Kolčak získal do své správy tedy i zlatý poklad…

Zástupci spojeneckých misí v Rusku – Spojených států amerických, Velké Británie, Francie, Japonska a Československa se 1. ledna 1920 na společné svolané poradě usnesli na několika bodech k záchraně zbylé protibolševické fronty. Jedním z těchto bodů byla i otázka zlatého pokladu.

Bylo rozhodnuto, že jej pod svou ochranu vezmou spojenecké jednotky a dovezou ho do Vladivostoku, kde bude střežen do doby, než se spojenecké vlády nedohodnou s ruskou stranou o tom, jak se zlatým pokladem naložit

Generál Janin, kterému se nepodařilo domluvit s Japonci, aby ochranu zlatého pokladu převzali oni (japonská strana odmítla postoupit do Nižněudinska k ochraně zlatého pokladu), dal rozkaz převzít pod ochranu Kolčakovy vlaky se zlatem generálu Syrovému, veliteli Čs. armádního sboru.

A tak došlo k tomu, že 4. ledna 1920 se ruský zlatý poklad (lépe řečeno to, co z něj zbylo) znovu dostal do blízkosti Čechoslováků. Byla vytvořena komise, která byla složena ze tří československých důstojníků a tří ruských důstojníků (z doprovodu admirála Kolčaka). Dále byl přítomen i zástupce státní kontroly z úřednického doprovodu zlata.

Kdyby Čechoslováci tehdy nevzali zlatý poklad pod ochranu, byl by s největší pravděpodobností rozkraden celý útoky chudiny, živené bolševickou agitací. Následně 7. února 1920 bylo na stanici Kujtun uzavřeno příměří mezi sovětskou vládou a Čs. armádním sborem. Smlouva mimo dalšího obsahovala část:

„…Zlatý poklad, patřící ruské socialistické federativní sovětské republice, v žádném případě nebude vyvezen na východ, zůstává v Irkutsku a ochraňuje se smíšenou stráží československých a sovětských vojsk a odevzdá se irkutskému výkonnému výboru při odchodu posledního československého vojenského vlaku z Irkutsku…“

Čs. legionáři z Ruska s sebou při evakuaci vezli sice menší náklad drahých kovů a nemalý finanční obnos, nicméně ten pocházel z úspěšného „hospodaření“ Čs. armádního sboru, který v podmínkách ruské občanské války, aby zajistil svou vlastní soběstačnost a samostatnost, musel si dokázat prostředky sám zajistit, stravou počínaje a municí, zbraněmi a výstrojí konče.

Tolik „skutečná fakta“ o putování zlatého pokladu Ruskem. Něco jiného však říkají dokumenty. jak je uveřejnil redaktor Motl a českoslovenští i zahraniční historici. Podle nich náčelník finanční správy čs. vojsk v Rusku, později ředitel Legiobanky František Šíp a další již ale hledali cesty, jak se zlata zmocnit. Jako správný bankéř věděl, že každá měna musí být kryta zlatem. Proto mínil zcizit 2000 pudů (1 pud = 16,38 kg) zlata.

Důstojníci Karel Kutlvašr a Josef Jiří Švec ignorovali zákaz velitele volžské fronty Stanislava Čečka, že mají bránit důležitou železniční křižovatku v Samaře, protože riziko, že výpadem do 150 km vzdálené Kazaně k zabrání ruského carského pokladu mohou být jednotky zničeny, bylo vysoké, přesto se pro poklad vydali.

Šíp mínil, Rudá armáda však měnila. V historickém dokumentu o tom stojí psáno:

„Když Čechoslováci, požádáni samarskou vládou Komitétu členů ústavodárného shromáždění, převzali po pádu Kazaně ochranu ruského zlatého pokladu, bylo třeba k jeho dopravě sta vagónů. Ráno 1. března 1920 se v Irkutsku objevili první vojáci rudé armády a ještě téhož dne byla utvořena smíšená rusko – československá komise, která měla předat státní poklad úředníkům sovětské vlády. Členové komise spočítali, že jeho obsah je uložen v 5143 bedničkách a v 1678 vojenských tlumocích”

Z Čeljabinska do Omska bylo údajně převezeno ve dvou vlacích neuvěřitelných 13 400 tun zlata (publikace Josefa Kudely, vydaná roku 1922). Podle vzpomínek generála Syrového se poklad přepravoval dokonce třemi vlaky ve 120 vagonech.

Carský poklad, který padl v Kazani Čechoslovákům do rukou, obnášel: 61 500 pudů zlata v různé formě, k tomu stříbro, drahé kovy (platina, iridium, osmium), diamanty, drahokamy a celé bedny (několik železničních vagonů) platných rublových bankovek a taktéž štočků na jejich výrobu. Čechoslováci pak penězi platili za zboží a dokonce si peníze s nejvyšší pravděpodobností sami tiskli. Měli tiskárnu ve vlaku, instalovanou napevno ve vagónech.

Celkově tak jeho hodnota byla odhadována na jednu miliardu sto milionů rublů. Málo je známo, že s ruským imperiálním pokladem padl v Kazani do rukou Čechoslováků i státní poklad rumunský, který se už nikdy nenašel, zmizel beze stopy. Posléze vláda v Omsku přešla do rukou admirála Kolčaka, který ale vzápětí musel 8. listopadu 1919 Omsk vyklidit před bolševiky a ustoupit pod ochranou čs. legionářů na východ.

Již v červnu 1919 přišel příkaz od ministra financí ČSR Aloise Rašína, že celý carský poklad má být dopraven „za každou cenu“ do ČSR. Obdobně instruoval legie v Rusku z Paříže i Beneš. Oficiální záměry s carským zlatem byly podle Benešovy odpovědi na parlamentní interpelaci Lodgmanovu a jeho druhů ze 4. 6. 1925 k ministru zahraničních věcí ČSR tyto:

„Kolčakovo zlato má býti vzato pod ochranu spojeneckých vojsk a že má býti dopraveno do Vladivostoku, kde mělo býti tak dlouho, dokud spojenecké vlády v souhlase se zástupci ruské vlády nerozhodnou o jeho konečném určení“.

V televizním pořadu „Na vlastní oči“ se uvádí, že v Kazani padlo do rukou Čechoslovákům carské zlato v hodnotě 800 milionů USD (o jiných drahých kovech se pořad nezmínil), aby v Irkutsku předali zlato do rukou bolševiků už jen za 210 milionů USD.

Kolčak zlatem z pokladu ručil za půjčky peněz od vlády anglické, francouzské a japonské a částečně angloamerickým bankovním firmám Baring Brothers a Kidder Peapody & Comp. ve výši 30 milionů jenů a asi 49 milionů dolarů. Další část pokladu poslala Kolčakova vláda dne 15. května 1919 do Vladivostoku, aby jím zaplatila nákupy v cizině.

Čechoslováci se však prý 7. prosince 1919 zmocnili části zlatého pokladu naloženého v Kolčakových vlacích a ujeli s ním do čínského Charbinu. Pak také dává smysl skutečnost, že v Charbinu prodávali v roce 1920 Čechoslováci zlato v takovém množství, že způsobili obrovský propad jeho ceny – zlato bylo k mání za minimální ceny

Podle Lodgmanovy poslanecké interpelace ministra zahraničí Beneše se dovezlo do ČSR ruské carské zlato za 32,5 mil. USD, což Beneš popřel. Legionář, lékař a spisovatel František Langer, autor mj. povídky „Obrácení Ferdyše Pištory“, napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě 500 milionů Kč.

Ruští historikové Gak, Dvoranov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů 86 kopejek.

Velení čs. legií na Rusi vytvořilo zvláštní orgán týlového vojska: Technické oddělení, ve zkratce TECHOD. Šlo o obchodní a podnikatelský orgán, který vlastnil a řídil sibiřské doly, obchodoval se surovinami, nakupoval ve velkém drahé kovy, především platinu, surovou vlnu, kožešiny, kaučuk a podobně. Duší tohoto podnikání byl, kdo jiný, než šéf finančního odboru politického vedení legií František Šíp.

Verze na obranu Čs. legií z webu Valka. cz zase tvrdí: „Tzv. Technické oddělení Čs. armádního sboru byl podnikatelský subjekt. Výsledky jeho obchodů samozřejmě posilovaly pokladnu Čs. armádního sboru pro krytí jeho potřeb a výdajů, spojených s působením sboru v Rusku při jeho bojové kampani.

Před evakuací Čs. armádního sboru lodními transporty byla většina podniků a dolů (jednalo se o velký majetek),vlastněných tímto subjektem, prodána a celkový zisk z prodeje byl samozřejmě přivezen do Československa, spolu s menším množstvím vytěžených drahých kovů z dolů (jejich druh a množství byl pečlivě evidován a kontrolován).

Koncem roku 1919 zároveň vznikla v Rusku i Banka čs. legií, která spravovala úspory samotných čs. legionářů z jejich služného a disponovala s ním ve svých investicích, které byly ziskové. To se stalo základem pozdější Legiobanky. Tedy ne zlato z ruského zlatého pokladu, jak tvrdí někteří „pohádkáři“…“

Ovšem tito „pohádkáři“ též tvrdí, že v archívu se zachoval jeho dopis z 5. 11. 1919, adresovaný čs. vojenskému velení: „Vzhledem ke zdejším celním poměrům jest nutno, aby náš známý kovový poklad byl co nejdřív poslán do Vladivostoku, dokud jest zde TECHOD, který obstará nalodění a dopravu domů“…

Uchoval se i další, velmi zajímavý dopis Františka Šípa (později se stal hlavním ředitelem Banky československých legií v Praze – Legiobanky). Dne 13. 4. 1920 svému strýci napsal: „… ulovil jsem v té době nějaké zlato, měli jsme chlupy na několik vagónů stříbra, ale nepodařilo se nám včas dostat lokomotivu. Zlato jsem přirozeně kupoval pro účet Legiobanky v drobných partiích a počínám Ti ho posílat. Zatím pošlu tři bedničky různými loděmi…“

Dne 18. 11. 1918 vzniká na Sibiři Banka čs. legií (uváděná i pod názvy: Banka čs. legionářů, Legiobanka, Legionbanka) s kapitálem ve výši 18 mil. francouzských franků a pohlcuje československou Vojenskou spořitelnu se 7,5 mil. rublů kapitálu.

Legiobanka nakupovala platinu a jiné drahé kovy. Oficiální odhad zní, že za prodané drahé kovy dostala několik desítek milionů korun, nejméně 50 mil. Dále se z Vladivostoku do ČSR oficiálně vyvezlo 4769 tun bavlny, 286 tun vlny, 23 tun velbloudí srsti, 8884 tun čisté mědi, 334 tun kaučuku, 150 tun hovězí kůže, 540 tun lněného semena, 650 tun kebrača (druh tvrdého tropického dřeva), 10 tun pepře…

Čs. legionáři nakonec Kolčaka i jeho vojáky „prodali“ bolševikům. Týž den, kdy podepsali s bolševiky smlouvu o příměří, byli Kolčak a mnozí další zajatci zastřeleni, protože se revolucionáři báli, že by je přece jen mohly osvobodit jednotky Kappelovy. Kolčak zemřel s výkřikem: „Spasibo vam, čecho-sobaki!“ Děkuji vám, čeští psi! Čecho-sobaki je identické s Čech-slovaki.

O tom, že část z ruského carského pokladu přibyla i do ČSR, svědčí implicitně i slova Karla Kramáře, pronesena jeho bezchybnou ruštinou v prosinci 1921 k studentům Karlovy univerzity, dětem ruských emigrantů:

„Drazí ruští přátelé, vy, část ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, určitě si kladete otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním se to může zdát podivným a určitě vás budou trápit myšlenky, jak je možné, že žijete z našich prostředků, které vám my, česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu… Mohu vás ujistit, že vám to nedáváme jako almužnu, ale splácíme vám, to znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti. Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám říci či vysvětlit. Věřte mi ale – když dostáváte naši materiální pomoc, dostáváte ji ze svého”

A ještě něco ze současnosti. Výzkumné ponorky Mir, proslulé umístěním ruské vlajky na mořské dno pod severním pólem před dvěma lety, našly na dně jezera Bajkal trosky vagónů, které patrně pocházejí z dob občanské války po bolševické revoluci z roku 1917.

Okamžitě se vynořily spekulace, že v troskách by se mohlo nacházet i „Kolčakovo zlato“, tedy část ruského státního pokladu, kterého se podle mýtů při své sibiřské anabázi prý zmocnili českoslovenští legionáři.

„Ztráty mincí a vůbec zlata z bedniček při překládání zjištěna nebyla…,“ uvedl ministr Beneš s tím, že všechny vagony s celkem 5143 bedničkami a 1678 pytlíky se zlatem „byly shledány v pořádku“. Ochranu pak přejala 7. rota irkutského sovětského strážního pluku a současně odešla od vagonů se zlatem poslední čs. stráž z 2. kulometné roty 10. pluku. Poslední čs. vlak odjel za stanice Irkutsk týž den o 19. hodině…“

K oživení mýtu nedávno přispěl i ruský velkofilm „Admirá“l, ve kterém zní i čeština. Část děje, který se odehrává na Sibiři v období kolem roku 1919, se váže i k působení Čs. legionářů, kteří chrání vlak s admirálem a nákladem zlata z carských bank. Podle spekulací Češi admirála podvedli a zlatý poklad skončil v tehdejší Legiobance.

Projel jsem kus bývalého sovětského Ruska i dnešní Rusko. Bydlel jsem v Petrohradě, prohlédl si dokonalou kopii Jantarové komnaty, kdysi ulouipené nacisty, jel transsibiřskou magistrálou z Moskvy až do Omska, pak až do Irkutska…

Ledasco jsem v tamních archivech objevil, jiné věci dostal zprostředkovány hned dvojím způsobem. Na české legionáře se tam vzpomínalo všelijak, hlavně u stakanů vodky, kdy se skandovalo jediné…

Družba, družba, družba i Putin maladěc, ale to už je zcela jiná kapitola; bez ženské, zlatého pokladu a Kolčaka a machorky…

Reklama:
  1. 16 reakce na “Prodali čeští legionáři bolševikům admirála Kolčaka za carský zlatý poklad…?”

  2. Ale pane Olšere,to,co tady píšete,je přímo obžalobou Masaryka a jeho legií.Já jsem si doposud myslel,že naši legionáři byli hrdinové a teď s hrůzou poznávám,že to byli obyčejní zloději,zaprodaní politickým cílům Masaryka a nikdy nehájili československé zájmy.Určité pochybnosti jsem měl o celé rodině T.G.Masaryka,když jsem si přečetl několik článků,jak se vlastně a čí tlačenkou dostal jeho povalečný syn Jan,na politickou dráhu.A nejen to-jeho dcera,manželka byla jen představitelkou buržoásní demokracie.

    od Frantisek Salajka v Říj 25, 2009

  3. Budu neustále opakovat, je vždy tak trochu pumprdentní, když věčně spravedliví hovoří o peněních…
    http://www.ateo.cz/f/images/d/dobra-adresa_.jpg

    od wbgarden v Říj 25, 2009

  4. Nejde tak o pumprdentnost a věčně spravedlivé, ale o fakta, že někdy mýty jsou ve skutečnosti dosti velké podrazy…

    od olser v Říj 25, 2009

  5. Musíme se na to všechno dívat s odstupem, nadhledem a hlavně z toho faktu, že přes to všechno to byl zakladatel ČSR…

    od olser v Říj 25, 2009

  6. Velmi pěkné, pane Olšere!
    Ještě maličkost z dobových záznamů: zatímco na Wilsoňáku vyhrávala kapela vítacího komitétu, vlak s legionáři byl odstaven na kraji tunelu a veškerá zavazadla jim profilcovala vojenská policie.
    Tedy si ani „tatíček“ nedělal iluze o tom, co vlastně legie v Rusku dělaly.

    od Ataman Jermak v Říj 25, 2009

  7. Ano,máte pravdu,i já jsem už před lety o těch legiích četla a nestačila se divit,že se o té jejich zlodějně nevědělo víc a dřív.A také mám zato,že dělat takovou modlu z Masaryka nebo spíš Masaříka(?) není namístě.Jako každý člověk i president měl své klady a také zápory,ale o těch se v 90letech nemluvilo a dosud nemluví.
    Možná by nám bylo lépe,kdybychom zůstali třeba pod Německem jako Lužičtí Srbové,pokud vím,tak si nestěžovali na Němce.Určitě si tam žili lépe než Maďaři v Československu,abych přirovnala menšinu a než my za komančů,coby „svébytný“národ pod Ruskem.A stejně si ani pořádně vládnout sami neumíme,každý den je toho důkazem.

    od hugous.z.lipek v Říj 25, 2009

  8. Milá paní Heleno! Život je fakt složitý, proto se může 90 procent národa potrhat za jihoamerickými telenovelami, kde je všecko pořád krásné, všichni se milují a dobro vítězí nad zlem. Pak jsou na řadě americká melodramata, kde musí být vždy za všech okolností na závěr pouze happyend…

    od olser v Říj 25, 2009

  9. Milý pane Olšere,lidé mají jednu vadu:rádi žijí v iluzích,třeba i těch virtuálních a potom se diví tvrdé realitě a nadávají..Ale kdo stojí nohama stále na zemi,musí být jen znechucen.Je to skepse,ale záleží i na povaze.Já holt mám jen tu skeptickou,z nějakých iluzí jsem za život vyrostla aproto nějaké telenovely jdou mimo mne.

    od hugous.z.lipek v Říj 26, 2009

  10. Většinu článku jste opsal ode mne, aniž jste to uvedl. Jak mile české!

    od Tomáš Krystlík v Říj 30, 2009

  11. Vážený pane, pokud Vám nestačí, že jsemn uvedl: Tomáš Krystlík na webu Nezávislé speciály – Specialy.word press. com – patrně též četl pozorně zmíněnou literaturu. Jeho postřehy k osobě T. G. Masaryka jsou vpravdě analytické…

    Jinak, mezi námi, nejste sám, kdo psal o Kolčakovu pokladu. Citace mám z moudrých knih, viz Zdenek Sládek a dašlí. Asi Vás neupomínal pan Kramář či Rašín ze své citace, Vámi zveřejněné…

    od olser v Říj 30, 2009

  12. Pro pana Krystlíka ještě jeden komentář, který přišel jako ohlas na můj text…

    …tak chápu, že pro vás jsou boje českých legií v rusku srandou
    a nějaké držení transsibiřské magistrály nicotností. rozhodně máte dobrý zdroj, cs magazín a apologeta rozumného nacismu historika krystlíka. ostatně sám se do role historika pasujete, ač fotograf-středoškolák. vaše zdroje jsou antižidovskou žumpou, pane, a udivuje, že vy po nich saháte co po zdrojích. je mi vás líto…

    od olser v Říj 30, 2009

  13. Vazeny Břetislave Olšere,
    velice si vazim vasi prace a vubec toho ,ze stale existuji mezi nami lide jako vy ,badajici v archyvech a hledajici fakty o nasi historii!
    Taktez sem hrdy na nase legionare{jiste ne vseci a ne vse co delali bylo asi „z ruznych pohledu “ pozitivni.
    I tak to vetcinou byly hrdi lide ,kteri se nebali slouzit nasi vlasti v zahranici i za cenu straty zivota{ukazte mi kolik nasich obcanu je toho schopna dnes?
    ci alespon nekoho kdo ma uctu k nasim padlym hrdinum,k nasi vlajce a statnim znakum!!!
    Jsem cech a i tu v usa se k tomu hrde hlasim !
    tomas smolka{30let}
    hilton head island ,south carolina
    preji Vam hodne nadceni a uspechu ve Vesi dalsi praci!
    Nas narod stale potrebuje vyvracet teze ,ci spekulace a doplnovat prazdna mista v nasi historii

    od tomas smolka v Lis 29, 2009

  14. Děkuji za názor. Můj děda s tátovy strany byl v Rusku legionářem. Proto se snažím najít objektivní pohled na celou situaci…

    od olser v Lis 30, 2009

  15. odporucam Milan Vároš – Osudy zlatých pokladov, Bratislava 1991

    od yesman v Dub 8, 2012

  16. Děkuji a jdu je kupovat…

    od olser v Dub 8, 2012

  17. Pane Olser pomlouvaj si ty svoje a Cechy nechaj na pokoji

    od Kost v Čec 3, 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *