Ukázka z románu Černá krev: Samé špatné skutky…

24. Říjen, 2009 – 13:17

Po návratu z Paříže se ještě nestačil aklimatizovat z beaujolais na nošovické řezané a z absintu na slivovici, ještě měl v krvi zvýšenou hladinu Lejliny medoviny, když dostal zásilku do vlastních rukou.

„Je to od nějakého cvoka,“ řekla upovídaná pošťačka a strčila mu pod nos adresu odesílatele. „Vy ale v Boha nevěříte, ani nejste chudobný, takže vám to asi nic neřekne… Ale lepší je psaní od cvoka, než předvolání k soudu, jak je dostává váš tchán…!“

Přibouchl jí dveře před nosem a zakroutil hlavou nad odesílatelem, jenž se vydával za svatého. František z Assisi, ulice Sluneční píseň 1226, Perugia, se známkou Hradčan a razítkem Ostrava-Poruba. Byla to podezřele objemná obálka a nepřišla na dobírku. Vždycky, když podobný balíček obezřetně otevíral, očekával explozi, antrax, přinejlepším podraz.

Naposled to byly přezrálé loštické tvarůžky. Poslal mu je zlomyslný tchán až do Tel Avivu a připojil škodolibou doušku: Nesvěšuj, jsi v pořadí! a personál hotelu Gordon v domění, že jde o bojový plyn, přivolal protichemickou jednotku. Neblahé tušení se naplnilo i nyní; exploze nastala jen obrazně, ale to, co objevil v tlustém rekomandu předčilo i nejhorší dohady. Asi by byl raději, kdyby ho z obálky omámil tvarůžkový odér, nebo zadusil antrax. Žádný svatý odesílatel, ale perfidní ďábel.

Zatočila se mu hlava, na spánku naběhly žíly a měl pocit, že během těch několika vteřin zestárnul o pár roků. Musel se posadit a popadnout dech. Roztřesený se přebíral v šokujícím obsahu obálky. Nepotřeboval ani svoji chorobnou představivost a spatřil svět v ruinách. Řekl si jen, že kdo s čím zachází, tím také schází a pomyslel na všechny své hříchy a na to, jak boží justice bleskově trestala lidské nekalosti.

Bylo mu jasné, že z toho už nevyklouzne, že jde o kolosální ostudu a nebetyčné potíže. Jakoby jich už i tak neměl dost. Takových sprosťáren mu prošla rukama spousta. I tyto byly vulgární, ale po pěti pivech by se třeba staly docela rajcovní. Držel v rukách hrst oplzlých fotografií se špatně sehraným pornem; tři nahé ženy spolu dělaly kousky, že by i gynekolog žasl a zkušený chlívák se divil.

Třeba by ho ty lesbické hrátky vzrušovaly, pokud by na nich nefigurovala v otřesné hlavní roli jeho žena Rita, jak se vyžívala při sexu s dívkami se silikonovými ňadry, chlapeckými boky a jazyky proděravělými piercingem. Udělalo se mu špatně; doplatil na to, že byl odjakživa plachý liberál, jenž dokázal nad nevěrou své ženy zavírat oči.

Nikdy příliš nežárlil a zřejmě by asi překousl i její povyražení se dvěma milenci najednou, ale záběry toho, co vyváděla s oplzlými dívkami ho odrovnaly. Vystřízlivěl ze své svobodomyslnosti. S kým to žil, kdo mu to porodil děti? Byly vůbec jeho? Co by ho víc vyděsilo; tyto strašné snímky, nebo její smuteční parte? Rozsudek smrti, nebo doživotí? V té chvíli ale neviděl žádnou šanci, že život, co ho teď čekal, bude mít smysl.

Kladl si otázky, jež by mu zamotaly hlavu na další dva životy. Na jeden určitě. Jak to bylo možné; čtrnáct roků s ní žít a nemít zdání o jejích nechutných spádech? O tak bohapusté zvrhlosti. To že byla matka jeho dětí? Co s nimi bude teď, až to vyjde najevo? Rita bývala namyšlená, ale jinak vlídná a spořádaná, nic zlovolného a úchylně neřestného. Zatraceně se mýlil; jak mu to mohlo uniknout?

Možná ji zanedbával, asi určitě, třeba si s ní nepovídal jak měl a podceňoval její nevěry. Jeho žena by si též sexuální důvěrnosti s jinou ženou nepřipustila ani v bujných erotických snech. Její zrak nikdy mlsně nespočinul na žádné sličné dívce. A že jich viděla v sauně spoustu. Její cesta do pekla začala ve vinárně Merkur, kam ji pozval Alijan Kazdach. Věděl, co dělá. Spěchal, byl den ode dne nervóznější, jestli se neobjeví další kopie jeho libyjského zatykače.

Špelunka na periferii připadala Ritě vhodná pro utajené schůzky. Všichni tam měli své vroubky a podivné spády. Sex s kýmkoli byl pro ně ten nejmenší hřích. Podsvětí obhroublé spodiny pro ni byl dobře natočený horor; bála se ho, měla strach z jeho oblud, ale zároveň ji to vše přitahovalo a bavilo. Nejvíc ji rozparádil pocit, že byla místními ostrými hochy pasována na nejžádanější prodejnou krásku, jimiž se to v lokále jen hemžilo.

Zdálo se jí, že si navyšuje cenu své osobnosti, když zkušebně licitovala s chlípníky o horentních sumách, za které by s nimi šla. Nikdy však s žádným z nich nešla, oni to však nevěděli, nikdy by ani na sebe ten neúspěch nepráskli a Harírí si mnul ruce, že s ní vydělá víc, než se skutečnými nevěstkami. Svou nedobytností štamgasty vzrušovala a přitahovala víc, než vnucující se milostné tutovky a potenciální klienti s ní utratili skoro tolik, co by dali nejmíň za pět hodin jejího obšťastňování.

Čím víc se toho smradlavého světa děsila, tím víc ji pro slávu jejího sex-appealu dráždil a přitahoval. Překročila svůj černý stín, i když si namlouvala, že je sice sexuchtivá, ale přesto jiná než ostatní ženy a pro Alijana Kazdacha výjimečná a nadlouho jediná. Hodně v ten večer pila. Naučila se balit a šlukovat indické konopí, a když se jí z mysli ani potom nevykouřily výčitky svědomí, polkla ještě extázi.

Najmuté dívky složitě odhadnutelné národnosti ji pak lehce vlákaly do pasti; chtěly po ní vhodný účes, platit měly thajskou masáží. Příliš nevnímala, jak se ocitly na vodní posteli v Harírího atelieru. A potom už stačilo, aby se jí párkrát dotkly na citlivých místech, k tomu portské, a estrogeny udělaly své. Rusky šeptající svůdkyně zapomněly na účesy, svlékly ji donaha a začaly masírovat. Horkými dlaněmi i jazyky a rty. Její sebekontrola byla ta tam, přehlédla blikající červené světýlko.

Jen žena se nejlíp vyznala v ženě. A když se smluvní masérky prolíbaly až k jejím slabinám a do klína, vzdala to definitivně. Míru toho všeho pochopila ve chvíli, kdy se vyzvracela a libido z ní hořce vyprchalo, jak bublinky prošlého igristého. Všecko pochopila, až když ji Hanzi hrubě vzbudil a celý nepříčetný po ní hodil úděsné snímky.

„Ty už se necháváš u svých hnusáren fotit?“ strčil jí jednu z fotografií nešetrně pod nos. „Kdy si může Pepa Cink koupit tvoji pornokazetu?“

Stála jen v noční košili, jak přibitá uprostřed pokoje. Bylo to její nejhorší probuzení v životě a věděla, že už to tak zůstane navždycky; přála si znovu usnout a nikdy se neprobudit. Zaskočená tou hrůzou mlčela, těžce dýchala a zimničně se chvěla, nezmohla se na pláč, nevymáčkla ze sebe slovo, ani narychlo vybájenou obhajobu. Dusil ji šílený strach, jaký předcházel jen katastrofám. Nečekala to, ani v náznacích netušila blížící se malér, teď byla rozespalá a bolela ji hlava.

Nestačila se takový šok připravit, vše jí docházelo jak ve zpomaleném filmu a neměla ponětí, jak z toho ven. Jako kdyby se ve sklepě zapletla do odporných pavučin. V noci se vrátila pozdě a dech jí protivně zapáchal vínem, vlasy a oblečení měla nasáklé cigaretovým kouřem. Když se na fotkách uviděla, nepoznala se, spíš nechtěla věřit tomu, co viděla. Potom jí to došlo a zpanikařila. Kdo to na ni políčil a proč? Co až tu špínu uvidí Dita s Markem? Jak se jim podívá do očí, jak jim to vysvětlí…?

„Kde je ten bordel, co se v něm kurvíš?“ ječel a nemyslel na sousedy ani na tchána. „Který hajzl to fotil?“ řval, když k smrti vyděšená pochopila zradu. „Ty nejsi děvka, ale zkurvená mrcha! Šlapky z épětapadesátky jsou proti tobě světice!“ plačtivě zatínal pěsti. Nikdy ji neuhodil a neučinil to ani v této chvíli. Ze všeho nejdřív pomyslel na své děti, jak si na ně budou všichni posměšně ukazovat, uviděl své nešťastné rodiče; pobožné, puritánské a ctěné tam u nich, na moravském venkově.

A jak ho přivítají na setkání maturantů, až se to roznese českým bulvárem? A že se to stane, bylo jasné; když to svinstvo někdo nafotil a poslal jemu, proč by to nerozmázl dál? Bušilo mu ve spáncích a nevěděl, kdo byl horší zrůda; jestli Rita nebo ten, kdo ji při tom fotografoval a ještě z toho udělal zásilkovou službu. Viděl všechny hyeny v Dnes v Česku, jak se rvou o senzaci a zveřejňují jejich svatební fotku a vedle ní ten humus.

Nebyl rozhodnutý, jestli má zmlátit svoji ženu, nebo vybílit zatím neznámý kutloch. Z Taljánky šarlatánky byla jen Árijanka Pandořanka a už zase litoval, že není ve státních službách s osmi pracovními hodinami a padla, jako každý spořádaný úředník, který měl svoji ženu neustále pod dohledem. Co jiného ho mohlo napadnout? Pandora byla u zrodu lidského zla. Byl vyřízený; parohy mu hravě nasadily též dvě radioaktivní Ukrajinky.

„Tak kdo to fotil?“ cloumal s ní nešetrně.

„A není to jedno…?“ řekla plačtivě.

„Co není jedno? Jestli jsi děvka a mám zmlátit tebe, nebo zabít tu bestii, co mi to poslala?“ přeskakoval mu hlas. „František z Assisi…“

„Tak mě zabij!“ zbrunátněla. „Zabij mě, nebo zabiju já tebe!“

„Ty mě? Za co? Ublížil jsem ti někdy…?“

„Říkals, že ti to nevadí…“

„Když se kurvíš s děvkama…?“

„To bylo poprvé v životě! Neukážeš to dětem, že ne? Prosím…“

„Aby viděly, jakou mají z matky děvku? Jakého mají z otce idiota…?

„Nehnu se už z domu, jen to neukazuj dětem!“

„Kristepane, do jakých sraček ses to dostala?“

„Harírí! Říká ti to něco? Nechtěl ses s ním soudit?“ vzlykla vyčítavě, nahonem se chytala záchranného pásu.

„Harírí?“ zcepeněl. „Ten Harírí…?“

„Bylo to u něho v ateliéru…“

„Ten zasraný špinavec si nedá pokoj?“ heknul vyčerpaně a chvíli jakoby se mu ulevilo, že nejde o Ritu, ale o vyřizování jeho starých účtů.

„Nechej ho být! Kvůli dětem!“ brzdila ho.

„To je zlý sen; zrovna ty máš co mluvit o ohledech na naše děti!“

„Byla jsem opilá…“

„Jsi opilá už půl roku! A co tvoje telefonáty? Erotická linka! To na dálku masturbuješ s chlapem, nebo s ženskou?“

„Jaké telefonáty…?“ chabě se bránila a trnula, aby nepřišly děti. I když jí to přišlo malicherné, bylo jasné, že už bude trnout navěky.

„Nedělej ze mě ještě většího blbce!“ bezmocně křičel.

Mlčela, kolena se jí chvěla a horečně si snažila představit, co bude dál, jak to všechno skončí. Začínala nenávidět sebe i Hanziho, že si převrátili život naruby. Hanziho víc. Vypočítavý kurevník, co ze sebe dělal milujícího ochránce rodiny. Nejhorší bylo, že mu to děti věřily. Asi věřily víc jemu, i když život jim dala i zachránila jen ona… Nikdo jiný!

„Půjdeš se léčit! Musíš to mít v mozku zpřeházené!“ zdánlivě se zklidnil, ale hned mu došlo, že to neroztahoval nohy Harírí, ale Rita a silně pochyboval, že by ji násilím nutili olizovat něčí klitoris.

„Udělám, co řekneš!“ horečnatě přikyvovala.

„Když ne, rozvedu se a děti zůstanou se mnou. Takové vyšinuté lesbické kurvě žádný soud na světě děti nesvěří!“

„Zbij mě, zavři mě, jen to neukazuj Ditě a Markovi!“ plakala, oční stíny se jí rozpily po tváři a vypadala jak upír v nepovedeném hororu.

„Kristepane, taková ostuda…!“ skučel.

Skučel a křičel jen polohlasně; i tak se v bytě nad nimi rozkňučela kolie a začala táhle výt. Přestával se kontrolovat. Nepoznával sebe, ani svět, o němž si myslel, že už ho má dávno přečtený pozpátku. Měl kulové s přehazovačkou. Všechno bylo úplně jinak. Copak ta děvka mohla být jeho Rita? Ta něžná, kdysi tak vášnivě milující, starostlivá? Že by měla v genech něco skrytého po své zhůvěřilé nacistické příbuzné?

Jeden pitomý neviditelný chromozom a všechno to gigantické z lidských snů je v háji. Proč ten srab tchán nepřijde něco říct, když určitě s uchem na zdi poslouchá, co spolu řeší za problém. Zbabělec. To on ji přece zplodil, zvrácenec, co osahával nezletilé školačky. Ukázat mu ty fotky, trefil by ho šlak.

„Kvůli takovým rajdám zavedli muslimové u svých žen obřízky!“

„Obřež mě, jen ať se to nedozvědí děti!“ teatrálně padla na kolena.

„Chtějí mě vydírat!“ řekl rázně, jakoby se mu z toho objevu ulevilo. „Ale to je vlastně jen tvůj problém. Vyženu tě a dělej si sama s tou svojí ostudou, co chceš!“

„Určitě mi něco dali do pití! Copak jsem nějaká lesba?“ hýkavě štkala, zalamovala ruce a vypadala jak sicilská vdova nad hrobem mafiána, provrtaného dávkou z kalašnikova.

„Jsi nadržená koza, která to udělá s kýmkoli, jen když to má!“ zuřil.

Nikdy se k ní tak nenávistně nechoval a bylo mu z toho všeho nanic. Svědily ho dlaně, ale opět ji neuhodil. A jak rád by se vybil a do celého světa vykřičel o té nespravedlnosti. Sípal, těžce oddechoval a sobecky se hrozil aféry. Zřekne se jí a bude klid.

„To všecko ty nervy! Nic se mi nedaří!“ bránila se chabě Rita.

„Měli jsme dohodu: každý si dělá, co chce, ale nesmí to překročit meze slušnosti a ohrozit rodinu!“ vypočítával jí svobodomyslný řád, který si po deseti letech manželství sami určili, aby si nezačali lézt na nervy. „Posralas to!“

„Někdo to na mě musel nastražit!“

„Znásilnily tě snad?“

„To ne, ale zneužily…“

„A kdo tě zneužíval včera v noci, a předvčerem? Kdy zaplatíš dluhy, máš na poště další obsílku s hnědým pruhem…“ chrlil ze sebe.

„Všecko dám do pořádku!“ breptala. „Seženu prachy…“

„Vyděláš si je jako šlapka?“

„Neurážej! Jinak zabiju sebe, nebo tebe!“ zašeptala výhružně. Věděla, že ji má v hrsti. A nejen on. Každý, kdo měl ty fotky, mohl si s ní dělat, co chtěl. Byla vyřízená.

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *