„Tančili jsme, ale věděli, že před námi leží bitevní pole…“

22. Říjen, 2009 – 8:15

Slova, která vyřkl 29. listopadu 1947 po hlasování Valného shromáždění OSN v New Yorku generál Moše Dajan, jeden z nejstatečnějších Izraelců.

První komuna založená na principu společného vlastnictví majetku a společné zodpovědnosti za práci i její produktivitu vznikla v roce 1909 na břehu Jordánu a jmenovala se Deganja – Chrpa. Založili ji opět ruští Židé a z prvního dítěte, které se zde v roce 1915 narodilo, se později stal generál a ministr obrany židovského státu. Jmenoval se Moše Dajan.

V Deganji se nyní členové družstva rozhodli zrušit po sto letech dosavadní systém komuny a zavést diferencované platy. Pro Izraelce, kteří v zemi žijí už 50 let, to byl šok, jako pro Američany zavedení socialismu či pro křesťany, kdyby jim papež konvertoval na islám…

Už neexistují ani další činnosti. Jako když každý člen dostával jednou týdně ze společné prádelny dvě čisté košile a kalhoty. Nebo když všichni jedli ve společné jídelně a děti žily a spaly ve společných domovech… Ty tam jsou romantické doby stoupenců anarchistických či socialistických ideálů.

„Kibucy se ale zkrátka zadlužily, stát už jim nemínil dál půjčovat. Nastal jejich konec. Další naši sionistickou tradici zahalil soumrak,” povzdechl si věčný idealista David Raz, kibucník ze Znojma, který žije už skoro sedmdesát roků v kibucu Hachotrim u Haify.

Dne 15. května 1947 byl ustanoven zvláštní výbor pro Palestinu, známý pod zkratkou UNSCOP (United Nations Special Committee on Palestine), a 29. listopadu 1947 rozhodla OSN v rezoluci č. 181 o rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát.

V Tel Avivu, Jeruzalémě i Haifě, v kibucech a mošavech se slavilo. Moše Dajan tento den popsal velmi emotivně. Citace z Gilbertových “Dějin Izraele”:

“Byli jsme toho večera šťastní, tančili jsme a naše srdce byla vděčná všem národům, jejichž představitelé hlasovali pro rezoluci. Slyšeli jsme, jak pronášejí to magické slovo “yes”, když jsme poslouchali jejich hlasy na rádiových vlnách ve vzdálenosti tisíce kilometrů… Tančili jsme – ale věděli, že před námi leží bitevní pole…”

Jeho dcera Jaël později napsala: “Otcovy silné ruce mě zvedly z postele a probudily mě. Napůl jsem chápala, co se stalo, vzrušení bylo nakažlivé. Spěchali jsme do společenského sálu uprostřed naší osady. Všichni tam byli, mladí i staří, tančili při hudbě, objímali se, líbali a plakali radostí, veselí trvalo až do rána, dokud nenastal čas podojit krávy…”

Počátkem dubna 1948 zaútočila Arabská osvobozenská armáda na město Tiberias, izolovala tamní židovskou čtvrt od židovských osad v Horní Galiei. O měsíc později však Židé dobyli Tiberias zpět.

Místní britský generál se vsadil s přítelem o láhev skotské whisky, že Židé ani Arabové do týdne neobsadí Haifu. Hagana to stihla do čtyřiadvacet hodin a Arabové raději odpluli francouzským parníkem do Libanonu.

Do Jeruzaléma přijel také David ben Gurion, setkal se s Moše Dajanem, Goldou Mabovičovou alias Meirovou a Chajmem Weizmannem, všemi rusky mluvícími Židy, kteří se stali předvojem nového židovského státu.

Ve vojenském tisku BAMACHANE (V táboře) z dávných let “šestidenní války” byly dva rozhovory. Na titulní straně s generálem a ministrem obrany Izraele Moše Dajanem a uvnitř listu článek „DUBCEK be CAHAL“ – „Dubček v izraelské armádě“ s vojínem ze Západního břehu Jordánu a mým přítelem Tomi Shvedem, který se před mnoha roky vystěhoval do židovského státu ze Slovenska.

Zatímco generál se snažil uklidnit vášně mezi Židy a muslimy, když tvrdil, že jediné východisko je nabídnout jim vstřícnost a porozumění, vojín, na něhož zbylo pouze místo uvnitř média, měl jiný názor.

“Arabové jsou naprosto nevyspytatelní; každé gesto dobré vůle, naši snahu o mír a přerušení nesmyslné války, považují za naši zbabělost, strach a poníženost. Když vystěhujeme své osady v Pásmu Gazy nebo v Samaří, neberou to jako naši snahu o mír, ale oslavují to jako své vítězství nad strachem podělanými Izraelci…”

Důvod zaváhání Izraelců v začátku Jomkipurské války v roce 1973 byl prozaický; většina příslušníků izraelských ozbrojených sil měla totiž propustku, aby mohli vojáci náležitě uctít největší náboženský svátek smíření Jom Kipur.

V době svátku to trvalo přes šest hodin, než bylo na čtyři sta tisíc vojáků v pohotovosti připraveno znovu bránit svou vlast proti 300 tisícům Egypťanů, 60 tisícům Syřanů, 20 tisícům Iráčanů, dalším tisícům Jordánců, Marokánců, Libyjců, Saúdů, Tunisanů, Súdánců, Kuvajťanů i žoldáckým Kubánců. Finance na toto běsnění poskytly protiizraelské alianci arabské státy, zbraně pak SSSR.

Válka začala ve chvíli, kdy většina židovských vojáků byla u svých rodin nebo v synagogách při modlitbě, další se postili u Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Úder nepřítele přišel znenadání na to nejcitlivější místo; Izrael si nechal odhalit svoji slabinu a nebylo nikoho, kdo by Araby diskvalifikoval pro ránu pod pás.

Ve 14 hodin, 10. dne měsíce tišri roku 5734, tedy 6. října 1973, byl Egypťany zahájen útok na Bar-Levovou pevnost, kterou mělo ubránit pouhých 600 vojáků. Premiérka Golda Meirová vyzvala 9. října světové společenství o pomoc, evropské země se tradičně odmítly angažovat ve prospěch Izraele.

Zvrácení arabských úspěchů, při němž se nakonec izraelská armáda zastavila jen pár kilometrů od Káhiry a Damašku, kde přišel Moše Dajan o levé oko, stálo životy 2.688 izraelských vojáků. Golda Meirová podala demisi.

Kritizován byl i tehdejší ministr obrany Moše Dajan za to, že odmítl preventivní úder proti arabským silám. Daján sám svědčil, že rozvědka jej před válkou zmýlila co se týče rovnováhy sil a úmyslů nepřítele.

„Měli jsme za to, že naše síly společně se vzdušnými silami budou dostatečné k jejich zastavení,“ vysvětloval s tím, že vojenské velení si bylo „zcela jisté“, že armáda bude schopna odrazit první úder.

Moše Dajan byl přesto jedním z nejstatečnějších vojáků Izraele. Zemřel 16. října 1981…

Reklama:
  1. 7 reakce na “„Tančili jsme, ale věděli, že před námi leží bitevní pole…“”

  2. Myslím,že kibucy se už přežily.Bylo to účelné zřízení v době mladého státu IZR a vlastně i v době jejich vzniku,ale dnes se nosí individualita, ne společenství.
    V současné politice se mi nejvíce líbí Tzipi Livni,např.její rozhovor v rozhlase 20,10, o operaci Lité olovo.Škoda,že my nemáme takovou političku,ale jen Jau,jau a jí podobné.

    A EU umí jen kritizovat IZR vůči Arabům,ale jinak nijak nepomůže.Divím se,že si IZR nechá kecat do své politiky nějakou Evropou,která se,když o něco jde,raději stáhne,aby si to s ropnými magnáty nerozházela.A vůbec,co se pořád staráme o druhé a kritizujeme je,když v Evropě je jen bordel.
    Ať IZR řídí jejich politici,ne EU,oni Evropě a Klausovi také neradí,co s LS.

    od hugous.z.lipek v Říj 22, 2009

  3. Pane Hugousi, souhlasím, že po politické stránce je EU ohavná, po politické stránce podporuje vždy Araby proti Židům (Izraelce)a odsuzuje Izrael za jeho obranu vůči teroristům. Boj Izraele je i náš boj.
    Nicméně Izrael EU potřebuje kvůli ekonomické stránce. EU s Izraelem čile obchoduje, velká část německého zboží jde do EU /zejména do Německa/

    od Hana Lukešová v Říj 23, 2009

  4. překlep: velká část izraelského zboží jde do Německa.

    od Hana Lukešová v Říj 23, 2009

  5. Prostě je to jen o jednom:každé svobodné politické rozhodování skončí u ekonomiky.Evropa si to nesmí rozházet kvůli ropě s Araby,Arabové s Evropou,IZR se státy svého odbytu atd.
    Má potom nějaký smysl,aby si státy strkaly vzájemně nos do své politiky??Nejdříve BYZNYS a potom lidská práva a vše ostatní.Ať jdou všichni někam s těmi spolky,které jsou jen jedním zbytečným nesmyslem.Viz OSN i EU.Hlavně že se na tom zase přiživuje spousta vyžírků jako u nás v PČR.

    od hugous.z.lipek v Říj 24, 2009

  6. http://olser.cz/1790/tancili-jsme-ale-vedeli-ze-pred-nami-lezi-bitevni-pole/
    David ben Gurion, setkal se s Moše Dajanem, Goldou Mabovičovou alias Meirovou a Chajmem Weizmannem, všemi rusky mluvícími Židy,

    Golda Meir se narodila na Ukrajině, doma mluvila jidiš a rusky neuměla. Což také řekla ženě Molotova, Polině Žemčužině, na recepci, když přijela do Moskvy jako první velvyslankyně Statu Izrael. Ta se pak s ní bavila jidiš.Hned po té byla PŽ zatčena, poslana do gulagu, odkud vyšla po smrti Stalina.

    od Charles Wiener v Říj 27, 2009

  7. Milý pane, opakujete se a neustále papouškujete wikipedii. Nenapsal jsem, že uměla rusky, ale jako velvyslankyně v SSSR Židovka mluvila rusky. To je rozdíl. Navíc byla ve vedení Socialistické Internacionály a izraelských odborů. Pro Židy není problém hovořit několika světovými jazyky. Jste pouze směšný kverulant, bez vlastní myšlenky.

    od olser v Říj 27, 2009

  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *