Když se z člověka stane Kafkův okrovkovaný brouk…

13. Říjen, 2009 – 7:48

Chrastil, jak odpudivý brouk, jehož milosrdná špička obří boty nezašlápla, ale jen škodolibě převrátila na tvrdé krovky a teď bezmocně ležel na zádech. Oči měl vypoulené na vrch hlavy a mrskal chlupatýma nohama, aby se na ně zase převrátil zpátky…

Když se s hekáním probral, stydlivě se rozhlédl po pokoji a zastrčil ohmatané hmyzí peripetie Proměny Franze Kafky do zásuvky nočního stolku. Sotva si však ulehčeně založil ruce na břichu, začal si připadat jako nebožtík ve vrzající rakvi.

Chvílemi by raději nebyl. Ležel jako lazar na přeškrobeném kdysi modrém prostěradle, v předloktí plném podlitin měl další zapíchnutou infúzi a v duši ho řezala bolest největšího pokoření; jeho vlastní žena a matka dvou dětí mu dala semtex do auta. Pamatoval si jen pálivou explozi a pak až bílou tmu a zmatek na ARO…

Vydechl si, aby se zbavil thrillerových vidin, aniž by tušil, že skutečný trest za troufalé myšlenky se teprve blížil. Někdo zaklepal na dvěře, řekl „Dál“. Vešla vetchá stará žena, opírající se o hůlku s kostěnou ručkou, s níž vehementně otloukala latex na dveřích. Měla na sobě béžový balonový plášť, který byl na ni příliš velký, nebo spíš její postava byla do něho moc hubená.

Na mírně se pokyvující hlavě se jí vyjímal ležérně posazený bílý pletený klobouček s klikatým hladce obrace, zpod něhož vyčuhovaly krátce střižené šedivé vlasy. Ve zvrásněné tváři mhouřila pichlavé oči, jako by si zapomněla brýle. Lekl se, že tak mohla přicházet i smrt, ale když pozdravila: Guten Tag, mein lieb, měl jasno.

Gizella Schwarzová si zatím pro něho z nejasných příčin dala tu námahu a přijela za ním až z Berlína. Na svůj pokročilý věk to byla čilá šarmantní dáma, připomínající hollywoodské penzistky. Tak se mu jevila, než si neujasnil, koho to před sebou má. Dozorkyni z Birkenau by na dámu určitě nepasoval. Ocitl se s ní tváří v tvář potřetí v životě.

Kabát z ní sklouzl jak z hranatého věšáku, bez pobídky si přitáhla k posteli jednu z umělohmotných zahradních židlí, jimiž vedení akciové nemocnice v rámci úspor zásobilo pokoje. Těžce na ni dosedla, hůlku si opřela o pelest a ani si nesundala zlatou sponou k vlasům připevněnou starodávnou hučku, ani jelenicové rukavice, v nichž mu podala ruku. Na klín si složila svrchník a na něj položila černou koženou kabelku.

Pomyslel si něco hanlivého o spravedlnosti, že ty největší mrchy si žijí, jak dlouho se jim zlíbí, zatímco poctivé ženské, jakou byla tchyně Anna, končily tak mizerně a tak brzy. Byla to neslavně slavná příbuzná, jediný nadstandardní zloduch v rodině a vdova po nositeli Železného kříže, vězněná za válečné zločiny proti lidskosti.

Vyjeveně se díval na tu vetchou stařenku a neuměl si ji vybavit jako krutou, zákeřnou a bezcitnou nacistku, nadšenou dýmem z komínů osvětimských krematorií, který jí určitě sladce voněl chorobnou nadějí, že až se v pecích rozplynou všichni Židé, bude Evropa bez lidských kříženců zase jen samý kvalitní Árijec.

„Wie gefällt dir das Kleid?“ zeptala se s dětinskou koketností a zálibně si uhladila na kostnatých bocích temněmodré šaty, zdobené bílým námořnickým límcem s vyšívanou kotvou.

„Líbí!“ řekl německy jako ve snu. Připadlo mu, že tchánova matka má z jeho maléru povyražení a česky dodal: „Šatičky, jako z Aurory…“

Ucítil chvění kolem žaludku. Hned si uvědomil proč; připomněla mu noblesní paní lesmistrovou od nich ze vsi, jež nosila čepici, kožich i rukávník ze sobolích kožíšků, jako Anna Karenina. Ta Němka se určitě kdysi producírovala po Berlíně v norkovém rukávníku po nějaké Židovce, co by se ale nejvíc hodil Paulusovi v mrazech u Stalingradu.

Na ženách se mu ty rozkošně elegantní doplňky moc líbily. Jejich ruce skryté v oválném kožíšku jim slušely víc, než zastrčené hluboko v kapsách. Nesnášel anachronismy, ale mnohé propriety dávno vymizelé módy mu chyběly. Jeho otec nechal u kožešníka Faixe udělat rukávník i pro matku. Byl z hebké bílé králičí srsti, jelikož otec obětoval polovinu stádečka svých angoráků.

Malý Hanzi si v něm také ohříval promrzlé prsty, když se vracívali ve vrzavé zimě z půlnoční. Matka si do něho dávala kapesník a modlitební knížku s růžencem. Vypadala s ním elegantně, i když k němu nosila obyčejný zimník a byl hrdý, že jí to slušelo. Později nabyl přesvědčení, že se rukávníky přestaly nosit kvůli lobby rukavičkářů a samoobsluhám, jež zatěžovaly ruce žen taškami s nákupy.

Gizelle Schwarzové už docházel dech i škodolibost a chtěla ještě naposled vidět svého draze vykoupeného syna, jenž ji však po hádce nasupeně odbyl, jelikož tentokrát nepřivezla žádný obolus, odmítala si s ním dát vodku a mínila hovořit pouze německy. Hlavně se bál, že bude vyzvídat o Ritě a tak ji zbaběle poslal za Hanzim.

Ten zaváhal, jestli nemá zazvonit na lékaře, aby ji rázně vyprovodil. Neudělal to; uvědomil si, jak moc je stará, měl smírčí náladu a brněly mu hýždě. A ke všemu pro něho měla dárek, třeba z potměšilosti, možná jako předsmrtný záchvěv svědomí. Položila na noční stolek bonboniéru a něco v brčálovém hedvábném šátku.

Pokud nebyly ty višně v čokoládě otrávené, měl z toho oblažující pocit, hlavně byl zvědavý, co je v tom balíčku. Trochu ho zklamal. Šátek skrýval vyšisovaný notes, ani ne z poloviny německy popsaný úhledným písmem a nadpisy švabachem, zbytek stránek byl netknutý. Pisateli zřejmě došla inspirace nebo síly. V té chvíli ještě netušil, jak může být i taková něžná úhlednost zvrácená a čisté listy otřesně výmluvné.

„Was darf es sein?“ vydechl s ironickou galantností. „Čímpak mohu posloužit?“

„Asi ti to s mou pověstí negramotné arizátorky nepůjde dokupy, ale psala jsem si deník a neměla odvahu ho spálit,“ řekla skoro rozšafně.

„Deník z tamtěch dob…?“ zeptal se a bál se doříct, nač pomyslel.

„Deník esesmanky z Březinky!“ potřásla bez skrupulí hlavou.

„Morbidní…!“ šeptl česky.

„Was?“

„Jestli to bylo lidské…“

„Psát si deník? To tam bylo to jediné lidské. Možná je dobře, že jsem ho začala psát, třeba to byla chyba…“

„Zvrhlost!“

„Zbrkle nesuď…“

„A jak zbrkle byli souzeni Židé, než museli do plynu…?“

„Du bist jude?“

„Ich bin halbjude…“ vztekl se Hanzi.

„Was?“ sevřela obočí a vypadala jak mrak z komixu. „Ty Položid..? zarazila se; nechápal, co ji na jeho jízlivém žertu překvapilo.

„Křesťan s židovským srdcem!“ řekl, jelikož nabyl dojem, že to byla jedna z mála chvil, jež si patos zasloužila.

„Pssch…“ odfrkla posměšně a položila svou vyschlou ruku na deník, až měl pocit, že ji slyší chrastit. „Tady je pravda o Židech i Položidech!“

Bože, jak byla sebevědomá. Tak odporně sebevědomá. Kam se na ni hrabal se svými mindráky. Už kvůli takovým bestiím by měl existovat Bůh i peklo. Jinak by nic nemělo logiku.

„Zapisovala jste si denní normy jejich zplynování?“ řekl zle.

„Dělali jsme jen černou práci za celou Evropu…“

„To má být obhajoba…?“

„Též Češi, Slováci a Poláci se chtěli zbavit Židů. Jste pokrytci; židovský majetek se vám hodil, jejich likvidaci jste ale nechali na nás!“

„Co se dalo dělat, jít do plynu s nimi?“

„Už i Pilát si kvůli Židům myl ruce…“

„Jak jste mohla nechat svoje dítě dýchat dým z krematorií?“

„Přečti si, třeba pochopíš!“ řekla v předtuše jeho neuctivých myšlenkových pochodů.

„Co, genocidu…?“ vyprskl schválně, aby ji poprskal, když už se nehodilo, aby po ní mohl plivnout.

„Třeba i něco jiného…“ nesla statečně jeho okázalou nenávist.

„Zločin zůstane zločinem!“ řekl podrážděně.

„V čem se zrovna tvoje žena liší ode mě?“ usmála se pohrdlivě a dál pokyvovala hlavou. „Chtěla tě zabít. Dala ti do auta bombu a teď hnije v cele jako kdysi já…“

Hanzi zuřil, že nevěděl, jestli je to její pokyvování hlavou výsměch, či Parkinson. Asi obojí.

„V čem se lišíte? Ve všem!“ neudržel se a česky bezmocně zavrčel: „Kurvo jedna mordýřská!“ a žasl, že ho urážka Rity tolik rozhodila.

„Člověk je organismus, v němž v každé vteřině umírají tisíce buněk, a člověk tvoří národy a národy zase organismus světa…“ rozkašlala se.
„Šest milionů Židů jako šest milionů bezvýznamných buněk…?“

„V každém druhém organismu je rakovina, tubera, AIDS… Svět bez neduhů je utopie!“

„Války jako samoregulace globálního organismu?“

„Války musejí být,“ pronesla chladně, s jistotou člověka, jenž už byl jednou nohou na onom světě a bylo mu všechno jedno.

„A co morálka?“

„Neexistuje, jen osobní disciplina! Nietszche…“ řekla tvrdě. „Jenom války nabízejí velikost!“

„A kam se vytratila ta vaše velikost…?“ trhl posměšně hlavou.

„Ty jediný s ním naložíš, jak máš, jsi přece spisovatel,“ lichotila mu. „Mému synovi o deníku ani necekni!“ zvedla svůj třesoucí se stařičký prst, který vypadal jako pod rentgenem. Na Ritu a její děti se ani nezeptala.

„Litovala jste toho někdy…?“

„Byla jsem mladá a uvěřila Goebbelsovi, že válka měří všem stejně a že je velkou vychovatelkou…“

Znervózněl ještě víc a měl pocit, že dostane vyrážku. Vybavil si ji jako blond dívku, pištivým sopránem zpívající se Straussovou Adélou Mein Her Marquis a musel se pousmát, přestože nejvíc potřeboval namasírovat zadek. Do pokoje naštěstí vešla sestra s léky a Gizella Schwarzová vstala, uhladila si námořnické šaty, zavěsila na sebe převeliký plášť a podala mu ruku.

Za jiných okolností by ji nepřijal, ale nechtěl být za nezdvořáka před zdravotní sestrou, která o něm věděla úplně všechno, ale kdo je ta roztomilá německá stařenka neměla ani ponětí.

Nechtěl dělat trapasy, poslušně jí podal ruku. Chvíli měl dojem, že mu s tou jeho srdečně potřásla. Tentokrát to však byl opravdu jen pokročilý Parkinson…

Úryvek z románu Černá krev

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *