Pan Godot musí přijít, možná ne dnes, ale zítra určitě…

7. Říjen, 2009 – 7:56

Přečetl jsem si slušný analytický blog: Čekání na Godota (Klause). Velmi zajímavé pojednání o dilematu (ne)schválení, resp. o prezidentské ratifikaci Lisabonské smlouvy, jež však s absurdní divadelní hrou Samuela Becketta „Čekání na Godota“ nemá na první pohled mnoho společného, snad pouze ten skutečný Klausovský závěr už nebude tolik Beckettovsky absurdní.

Zatímco v evropském superstátu je dvacet sedm bezprizorných tuláků, v Beckettovi jsou to jen dva; Estragon a Vladimír, a pak pán Pozzo s otrokem jménem Lucky. O těchto postavách se nedozvíme nic, ani o jejich charakterech, natož o tom, proč zrovna dělají to, co právě dělají.

Jediné, co se dá vytušit podle jmen, je fakt, že Estragon je původu francouzského, Vladimír slovanského, Pozzo italského a Lucky anglického. A že Godot, na něhož všichni čekají, v sobě skrývá anglické slovo Bůh.

Jako paralela Klause a Lisabonské smlouvy s Godotem by to snad šlo, nebo spíš jako nepřesná parafráze. Dokonce i strom, který je v původní hře jako jediná dekorace, může představovat Evropskou unii. A též chaotický dialog mezi tuláky, z něhož je patrné pouze to, že čekají na jakéhosi Godota, který má prý rozhodnout o jejich budoucím životě.

Pro současný reál je to ovšem poněkud přitažené za vlasy. Až na detaily, kdy na scénu přichází člověk, co tahá na řetězu otroka, podobného strašáku v poli, jak je ověšený kdejakými věcmi. Něco jako Entropa. Dominantní a brutální majetnický tyran, deptající poníženou bytost, která šílí z potřeby sloužit svému pánovi.

Nevím, jestli máme v EU takový vztah otrokáře a otroka, natož, když se zjeví tato povedená dvojka znovu, ovšem jako v šachové rošádě s vyměněnými pozicemi – otrokář je nevidomý a jeho závislost na otrokovi je absolutní.

A pak se všichni dozví od posla, že pan Godot toho dne nepřijde, možná zítra. Všechny zaplaví pocit nejistoty, skoro stejný jako v případu Lisabonské smlouvy, kterou má pan Godot-Klaus podepsat už jako poslední aktér této evropské frašky.

Polské hlasy totiž tvrdí, že vůdcové EU by měli raději sedět potichu a čekat na Klause, až v souladu s českým právem bude muset ratifikaci podepsat

Já si ovšem myslím, že jestli tady někdo čeká na Godota, je to právě Václav Klaus, čekající jak na smilování na další rozhodnutí poloboha Ústavního soudu ČR.

Není to přece tak dávno, kdy se nechal vyfotografovat pro titulní stranu jednoho z časopisů jako žebrák ležící na lavičce, takže se ve dvou zmiňovaných tulácích asi docela vidí…

Přestože by byl asi rád a potěšen, kdyby si ho Samuel Beckett vybral při psaní svého absurdního dramatu přímo jako vzor pro postavu Godota, který znamená marnou naději pro vykoupení lidstva z bludného kruhu…

Takovou božskou moc ani sebevědomí pan prezident Klaus určitě nemá, byť netvrdím, že by o tom nesnil. Možná jeho excesy s Lisabonskou smlouvou jsou právě tím vrtochem, jímž chce za každou cenu dát světu najevo svoji sebestřednost.

Pokud nejsem lepší než vy, určitě jsem jiný… Říká klasik a Václav Klaus o tom tajně sní.

„Obávám se, že lid Británie měl něco dělat mnohem dřív a ne právě teď. Je příliš pozdě něco říkat a čekat na mé rozhodnutí,“ řekl Klaus v reakci na slova šéfa britských konzervativců Davida Camerona, že vypíše o Lisabonské smlouvě referendum, zvítězí-li jeho strana na jaře ve volbách…

Další varianta Rakousko-Uherska na evropské scéně…? Co by na to čeští obrozenci a sám Godot, až konečně dorazí…?

 http://polanecky.blog.idnes.cz/c/104536/Cekani-na-Godota-Klause.html

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *