Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – II. část

4. Říjen, 2009 – 8:24

Šestadvacátý prosinec 1943, Osvětim-Březinka: „Ester u mě i spí. Je mi oddaná jako pes. Chápu ji, život v baráku mezi krysami musí být nesnesitelný. Říkala mi, že když jde v noci vykonat potřebu a vrátí se, je už její místo na pryčně obsazené. Ráno ale musí chodit pracovat do Zbrojovky Union-Werke, kde se vyrábějí rozbušky k dělovým nábojům.

Je to nebezpečné. Co kdyby jí nějaká trhavina vybuchla v rukách a zranila její dítě? Jsou tam i jiná rizika. Nedávno byly čtyři ženy z Unionky zadrženy, jak pašovaly do lágru výbušniny pro vzbouřence, kteří chtěli vyhodit do vzduchu krematorium. Byly několik dnů mučeny, nikoho neprozradily, tak byly popraveny. Židé jsou ale většinou zbabělí.

Bez odporu se nechají týrat, neodmlouvají a jak zkrotlí psi se plíží lágrem. Jsou ubozí, je vidět, jak jsou méněcenní. Němci by se tak nikdy neponížili. Dávám Ester hodně jíst, aby neztratila mléko. Když jsem jí dala poprvé jíst, vypadala jak zdivočelé zvíře. Hned jsem jí maso vytrhla. Vůbec jí nevadilo, že je vepřové.

Poručila jsem, ať ho sní jen kousek, nebo že se jí zauzlují střeva. Několik měsíců předtím skoro nejedla. Na snídani dostávala pouze čaj s chlebem, jestli si ho našetřila od večeře, na oběd jim dáváme polévku z tuřínu, zelí a brambor, někdy i s tukem. K večeři bývá asi dvě stě gramů chleba, pět deka uzeniny, stejné množství margarinu a lžíce marmelády.

Někdy mi vypráví, jak měla u nich nejraději ragú z hovězího masa a mandlový puding s pistáciemi a růžovou vodou, a jak nesnášela chleba, který je pro ni teď tím nejlepším zákuskem. Já bych takový pád a zneuctění asi nepřežila…“

Pátý leden 1944, Osvětim-Březinka:

„Moje Židovka je určitě z bohaté rodiny. Nezdá se mi primitivní, ani jako parazit. Velitel mi dovolil ráno déle spávat. Nemusím chodit na appelplatz. Ani moje Ester. Už nemusí chodit pracovat do Unionky, ale dělá v krejčovské dílně na konci tábora, kde se přešívají uniformy zabitých vojáků. Už zase vypadá svůdně, důstojníci by si to s ní rozdali, i kdyby věděli, že je těhotná. Ale bráním si ji.

Velitel mě přistihl, jak jsem jí masírovala prsa. Bylo to kvůli mateřskému mléku, ale on si to, blbec, vysvětlil po svém. Je u mě šťastná. Nedivím se jí, do jejího baráku už nechtějí vlézt ani krysy, tolik je tam špíny a nemocí. A strachu. Kdo dostane tyfus, jde ihned do plynu a s ním všichni z jeho okolí. Ani u mě to není jako u čisté Árijky; pavouci a švábi jsou tady všude.

Přesto se u mě Ester cítí jako v ráji a dělá, co mi na očích uvidí. Je mi jedno, co si ostatní myslí. Stejně se každý snaží si užívat. Jinak to v tom smrdutém pekle nejde přežít. Dál hraji riskantní hru. Za měsíc mám naplánovaný porod. Ještě že mám velká prsa. Ester mi pomáhá vycpávat břicho pod uniformou, musela jsem si vzít větší rozměr. Jsem už přece skoro v osmém měsíci.

Lagerführer mi řekl, že mám nárok odjet do zázemí porodit. Odmítla jsem, že chci věrně sloužit říši i v tomto stavu. Naopak tím ukážu všem vězňům, že jsem hrdá Němka a že na svět přijde další hrdý Němec. Byl z toho celý vedle a ještě že mě navrhne na vyznamenání. Půjčuje mi auto i s řidičem, když jezdím na kontrolu ke svému lékaři do Krakowa.

Doporučila mi ho známá dozorkyně, jež u něj byla na potratu. Je to sice Polák, ale pro peníze udělá všecko. Určitě udal i své židovské sousedy. Za dva tisíc marek a dva zlaté prsteny z mého podílu na zabavených věcech vězňů jsem si zavázala jeho mlčení. Když mi pak vystaví rodný list dítěte, dostane další dva tisíce.

Nepodvede mě! Ví, že by jinak změnil komfort své vily za špínu koncentráku. Stejně je to děsivý hazard. Jako celá ta válka. Když ji prohrajeme, bude i tak všecko jedno…

Navečer se vracívám do tábora. Všem vždy důkladně popisuji svoji prohlídku a že já i mé dítě jsme v plném zdraví. Když ode mě Ester odchází, aby mi přinesla jídlo, stahuji její břicho. Ne ale moc, abych dítě nezranila…“

Jedenadvacátý leden 1944, Osvětim-Březinka:

„V jejím baráku určitě vědí, že je těhotná, ale nikomu to neřeknou. Jedině, že by ji i dítě chtěli zabít. Mám tušení, že dnes v noci bude rodit; právě dostala bolesti. Je to složité, rodit v tom marasmu koncentráku je zkouška boje o život.

Špatná strava, zima, špína a stres mění biorytmus každé rodičky. Nedá se nic odhadnout, protože zažívací potíže mají pořád, bez ohledu na fakt, že rodičky mají za normálních okolností nevolnosti jen první týdny. Tady je na zvracení každý okamžik…

Pak se to stalo. Začala jsem věřit, že mi osud přeje. Byla už noc, zrovna jsem se vrátila ze služby, stihla jsem ohřát vodu a nebyl to planý poplach, jako den předtím. Pustila jsem naplno gramofon. Z Ester odešla voda a pak lehce vyklouzl nový a celý zakrvácený život. Je to kluk.

Málem překřičel Marlene Dietrichovou. Bylo to ještě úžasnější, než jsem si představovala. Vyloupl se, jako by ani netušil do čeho. Do jakého pekla. Ale já si ho ochráním. Ester krvácí. Musím to uklidit.

Chce, aby se její syn jmenoval Izák. Nic jí na to neříkám. Je drobný a útlý, ale naprosto zdravý. Narodil se 21. ledna o půl jedenácté v noci… Už vím, proč to všechno dělám! Chci mít své vlastní dítě! Ester ale říkám, že si ho jen dočasně vezmu za své, abych ho tak zachránila.

Zítra odjedu do Krakowa. Můj lékař pro mě přijede autem. Zamluvil mi tam pokoj. Řekla jsem rapportführerovi, že Ester u mě v garsonce musí být celou dobu, než přijedu, aby uklidila a přichystala vše pro mé dítě. Mám ušitou velkou tašku, v níž uspané dítě, jemuž dám cucat růžek kapesníku namočený ve víně, převezu z tábora a po svém „porodu“se s ním po několika dnech vrátím.

Mám přichystány pleny, mléko, sací láhev s mlékem od Ester, oblečení. To dítě si už nechám. Bude to můj syn; musí mít vše, aby z něho byl zdravý a silný Němec. Můj syn Adolf Schwarz. Můj Dolfi…“

Hanzi zalapal po dechu, jakoby spadl do ledové tříště Beringovy úžiny, srdce se mu probíjelo hrdlem. Držel deník mezi palcem a ukazováčkem a necítil žádné zadostiučinění, že ten všemi zly testovaný árijský nadčlověk, věčně zlostí bez sebe a antisemitsky prskající Adolf Petr Schwarz-Černý, narozený 21. ledna 1944, byl po své matce Ester Ronové-Löwinsteinové čistokrevným Židem Izákem Ronem-Löwinsteinem…

„Proboha, tchán a Žid!“ blekotal, vstal, popošel, prsty si zajel do vlasů, přihlouple se smál a vytrvale kroutil hlavou. „Ta pýcha árijských nadlidí je jen „lidský kříženec“…“ Co to na ně zlověstná Gizella Schwarzová nastražila…?

Ukázka z románu Černá krev

Reklama:
  1. 23 reakce na “Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – II. část”

  2. Pane Olšere,je to hrůza,ale zaroveň i takový hřejivý pocit,že i v tom nejhorším zločinci,je i kousek citu.

    od František Salajka v Říj 4, 2009

  3. … ano, i takové věci se děly. svět je šílený.
    rozhodně si tu knihu seženu; chci to přečíst celé.

    od J.Juranková v Říj 4, 2009

  4. prosim adresu od Gizelly Schwarzove

    od Petr v Srp 2, 2010

  5. Jde o románovou hrdinku, tedy zcela vyfabulovanou…

    od olser v Srp 2, 2010

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *