Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – I. část

3. Říjen, 2009 – 7:34

Hanzi Ševal držel deník štítivě mezi palcem a ukazováčkem. Přivezla mu ho osobně stále ještě žijící stařena Gizella Schwarzová, dozorkyně SS z koncentračního tábora v Osvětimi-Březince. Stačilo, že to byla matka jeho tchána Petra Černého, který než se přejmenoval byl Adolf Schwarz.

Zatímco ostatní koncem šedesátých let prchali na Západ ze strachu před budoucností s ruskou armádou, on emigroval z Německa na Východ. Utíkal zbaběle před nacistickou minulostí své matky Gizelly, když byla ve vězení…

Dvacátého prosince 1942, Osvětim-Březinka:

„Jsem Gizelle Schwarzová-Hornová z předměstí Berlína. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych si začala psát deník. Jako nejstarší dcera árijského rolníka jsem se starala o své mladší sestry a pomáhala otci v jeho venkovském hospodářství. Moje učitelka němčiny by žasla nejvíc. Byla to Židovka a z mého slohu vždycky šílela.
Otec postavil rodinný domek u svých polí. Je zemědělec a má početnou rodinu, jak to chtěl náš führer, aby mělo Německo co nejvíc rasově dokonalých rodin. A my jsme vzorná árijská sedmičlenná rodina. Všichni jsme obstáli v testech. Ideální rozměry hlavy, nejlepší barva očí, bílá pleť a sluneční vlasy. Jen já je měla jako dítě zrzavé, ale časem se to spravilo a dnes jsem čistá, úplně blond.

Můj muž je námořník na německém křižníku. Je mi dvacet, miluji Adolfa Hitlera, že sjednotil Němce, dal jim práci, a aby zbavil Německo zrádců z první světové války chce zničit židovskou nákazu. Až ji zlikviduje, ovládne árijský nadčlověk celý svět. Když mi bylo sedmnáct, napsala jsem mu dopis. Vlastně jsme ho psaly s kamarádkou Helgou. Poslaly jsme ho ale každá zvlášť.“

„Drahý vůdče, Adolfe Hitlere! Jsi pro mě bůh a nadotec. Jsem jenom žena, i když hrdá občanka Třetí říše. Nemohu bojovat se zbraní v ruce jako muži, přesto bych chtěla Německu odevzdat vše. Je pro náš národ velká škoda, že tak velký Vůdce nemá žádného potomka. Proto bych se chtěla nabídnout a porodit ti syna…“

Miluji ho nefalšovanou láskou pravé árijské ženy. Žádný jiný muž pro mě tolik neznamená, jako on, i když teď miluji i svého manžela. Na můj dopis mi Vůdce neodpověděl. Ani Helze. Třeba mu naši nabídku nedoručili. Miluji ho ale dál. Všichni Němci ho milují. Dobyl Polsko, Francii a zbytek Evropy.

Tak jsem se stala členkou spolku německých dívek BDM. Teď jsem ráda, že Vůdce moji nabídku nepřijal a nechtěl se mnou mít dítě s vlasy barvy slunce a s očima v modrosti stupně 2a. Dva roky po svém dopise jsem porodila mrtvého chlapečka; co kdybych nedokázala odnosit ani führerova syna? Přitom jsem tak moc chtěla dítě; silné a krásné, abych naplnila slova z vůdcovy knihy Mein Kampf:

„Analogicky k výchově chlapců povede národní stát ze stejných hledisek i výchovu dívek. Též zde je třeba klást hlavní důraz na tělesnou výchovu a teprve až poté na podporování duševních a posléze duchovních hodnot. Cílem výchovy žen je jejich příprava na budoucí mateřství…“

Třicátý březen 1943, Osvětim-Březinka:

Možná z únavy jsou mé myšlenky příliš kacířské; je však nutné zabíjet všechny židovské děti? Není to od nás neprozíravé? Spousta mladých Němců padla na ruské frontě, Německo potřebuje novou krev. Copak bychom židovské blonďačky a copaté holčičky nemohli dát do adoptování německým matkám, které by z nich vychovaly vzácnou árijskou rasu?

Já bych z takového děcka bez problémů udělala dokonalého Árijce ještě dřív, než by byl zohyzděn obřízkou. Štítím se dál Židů, jsou pro mě jen vlezlou smrtí. Snažím se v tom páchnoucím pekle najít pro sebe střípek radosti, který by mi blýskal do očí, abych neviděla tu spoušť kolem a měla pocit, že se tak třpytí celý svět. Moje Židovky vůbec nevypadají, že by byly ženami nejbohatších obchodníků a lichvářů.

Na jedné palandě se jich tísní osm, jsou jak polochcíplé slepice na hřadách v kurníku. Jsou dohola ostříhané, na sobě mají zbytky uniforem ruských vojáků. Z Ravensbrücku přišly stovky německých žen. Posila našich řad. Budou to skvělé dozorkyně. Březinka je pro ně šance, aby napravily svou zlou pověst. Jsou to většinou několikrát trestané prostitutky a vražedkyně.

Když pomohou německý národ očistit od židovské nákazy, bude jim odpuštěno. Jsou silnější, než muži. Bezcitnější, krutější a zvrhlejší. Moc se s nimi ale nestýkám… Po službě se vždy nejmíň hodinu sprchuji a omývám mýdlem s vůní fialek. Když jsem u selekcí a kontroluji, zda všechny Židovky zemřely v plynu, mám právo na příděl kostky mýdla, půl litru vodky, sta gramů salámu a pěti cigaret. O tuto službu je mezi dozorkyněmi velký zájem…“

Sedmnáctý srpen 1943, Berlín:

„Můj muž Hans Schwarz je jedním ze zraněných hrdinných námořníků. Granát mu utrhl levou nohu nad kolenem a zatímco jeho soukmenovci hrdinně dál kráčejí dobýt svět a učinit Třetí říši nesmrtelnou, on zůstal v týlu jako mrzák s Železným křížem.

Známe se už z dětství. Vdala jsem se za něho, abych se měla kam vracet. K někomu blízkému, když můj idol Adolf Hitler je mi tolik vzdálený. Hans nesl smrt našeho dítěte těžce, ale pak se s tím smířil. Stejně by měl teď strach, že by náš syn také přišel o nohu.

Je mi smutno, když si čtu v Mein Kampfu: „Kdyby dnes tělesná krása nebyla zatlačena do pozadí našimi nedbalými módními bytostmi, nebylo by možné svádění statisíců árijských dívek křivonohými odpornými židovskými mladíky.

Též to je v zájmu německého národa, že se vzájemně najdou nejkrásnější těla a pomohou národní pospolitosti propůjčit novou krásu. Mladá dívka bude dávat přednost vojákovi před nevojákem…“

Třiadvacátý listopad 1943, Osvětim-Březinka:

Stala se mi úděsná, ale možná i šťastná věc. Všimla jsem si, že každé ráno mladá Židovka, nově příchozí zugang na pryčně hned u dveří promrzlého baráku, tajně zvracela do svých punočoch a ty si pak natahovala na nohy. Byl to odpudivý pohled. Začala jsem na ni křičet, že je prase.

„To jen proto, abych si zahřála nohy!“ trvala na svém, zbědovaná, s popelavou tváří plnou rozdrásaných vřídků, kdysi ale musela být moc krásná a svůdná. „Pojď se mnou!“ rozkázala jsem a zavedla ji do své ubikace.

Dokážu poznat těhotnou ženu s provokující září v očích. I ta špinavá, hladná a vyděšená bytost měla v černých očích lesk mateřského očekávání, o jakém já už jen marně toužila. „Ty jsi těhotná!“ vyhrkla jsem na ni. „A ukrýváš zvratky, aby na to nikdo nepřišel.“

„Ne, nejsem!“ rozplakala se a vyděsila se ještě víc.

Měla strach, že ji pošlu na blok 25, v němž se jen čekalo až na staré, nemocné a těhotně vězeňkyně přijde řada, aby šly do plynu. Jmenuje se Ester Ronová-Löwinsteinová a přiznala se, že je v sedmém měsíci. Vše skrývala, kolem břicha si pevně utahovala šálu, kterou vzala zemřelé Židovce, s níž se tiskla v nesnesitelné zimě na jedné pryčně.

Hrozně se bojí. Ne však o sebe, ale o své dítě. Závidím jí. Pudová závislost samice na svém mláděti u ní byla silnější, než její strach z vlastní smrti.

„Víš, co to znamená?“ křičela jsem. Rozčílil mě ten její nerozum.

„Ty skončíš v krematoriu, při nejlepším vykrvácíš ve stehzelle. Na metru čtverečním tam musejí čtyři ženy dlouhé hodiny jen stát. V nejlepším ti píchnou fenolovou injekci přímo do srdce a tvému dítěti vytetují číslo na zadek, jelikož se jinam nevejde, jak bude malé a vyzáblé a pak ho umučí Mengele!“

„Co mám dělat?“ vzlykala. „Pomozte mi!“ škemrala. Zrodil se ve mně šílený nápad. Nevím proč, ale najednou jsem nebyla schopná tu ženu zradit a poslat ji na smrt i s jejím dítětem. V mém podvědomí se však odehrávalo něco zvláštního, úžasného…

Mám plán, který je tak šílený, že se ho zatím sama bojím. Děsivý plán, žádné milosrdenství a přece bych zachránila jeden život. Požádala jsem lagerführera, aby mi povolil služku.

„Jsem těhotná, ale chci dál pracovat!“ řekla jsem mu vlastenecky. „Potřebuji pomoc s praním a přípravou jídla pro Štědrý večer!“ Musela jsem vědět, jak Židovka do jiného stavu přišla. V lágru se ženy prodávají v latrinách mužům za chleba, znásilňují je též naši hoši od SS. Také to přece potřebují. Co kdyby to čekala s nějakým zakrslým dementem.

„To dítě mám s mým mužem. Je to krásný, vzdělaný a bohatý obchodník,“ řekla mi sebevědomě.

Ukázka z románu Černá krev

Reklama:
  1. 5 reakce na “Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – I. část”

  2. Panebože,neskutečné!!!!!Ale to je jen názorný příklad,kam vede fanatismus.Nepochybuji,že podobně zfanatizovaných bylo i x-soudružek,které se mohly p…..t,když umřel Stalin a Gottwald,ve svém věku také něco pamatuji.A také jak „nádherně“ zněla ruština některým,které nedávno hajlovaly.
    Myslím jen na jedno místo z bible,když Židé žádají-dosaď nad námi krále,jako mají ostatní národy!Neuznali Boha jako největší a nejvyšší autoritu.S vládou všech lidí,ať králů,presidentů,různých ajatolláhů a pod.se dojde jen tam,kam dospěl svět dodnes.Člověk nemá žádnou lidskou autoritu zbožňovat,natož obdivovat!Ať už nosí kalhoty nebo sukni.

    od hugous.z.lipek v Říj 3, 2009

  3. Otřesné. Mám knihu pana Olšera Černá krev. Gizela Schvarzová je asi fiktovní postava, ale takových skutečných SS-aček Irma Greese, sadistická dozorkyně z Auschwitzu milenka sadistického SS-mana Josefa Kramera, popravený za zločiny proti lidskosti. Působil v Bergen-Belsenu…

    od Hana Lukešová v Říj 3, 2009

  4. ZIDI SI BOHUZEL PROTIRECI COZ ZNAMENA ZE NEKTERI LZOU

    od Jan Drda v Dub 17, 2014

  1. 2 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay fans
  3. Úno 11, 2016: temple run game

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *