O multikulturalismu Škvoreckého a závislosti Baarové na šampusu…

26. Září, 2009 – 8:32

Dnešní blog je pro mě mimořádně zvláštní a nesmírně vzrušující. Vždycky, když každoročně vzpomínám na tohoto člověka, posedne mě nebývale přívětivá směs melancholie, sentimentu a nostalgie. Proto mu dnes věnuji i mimořádný prostor. Třeba to oceníte, pokud dočtete do konce…

Narodil 27. září roku 1924 v Náchodě v rodině bankovního úředníka. Po maturitě na tamním gymnáziu v roce 1943 byl nasazen jako pomocný dělník Třetí říše. Po skončení druhé světové války začal studoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale po roce přešel na její filosofickou fakultu, kde v roce 1951 absolvoval angličtinu a filosofii.

Po skončení vysoké školy učil na středních školách v Polici a Hořicích. V roce 1953 nastupuje jako redaktor do pražského Státního nakladatelství krásné hudby, literatury a umění, pak působil jako redaktor dvouměsíčníku Světová literatura.

V roce 1958 musel ale po vydání románu „Zbabělci“redakci opustit a nastupuje do nakladatelství Odeon. V témže roce si vzal za manželku Zdenu Salivarovou a záhy se stává spisovatelem z povolání. Kromě vlastní tvorby překládá americkou literaturu, jeho oblíbenci se stali R. Bradbury, W. Faaulkner, E. Hemingway, R. Chandler či W. Styron. A hlavně psal další romány – MIrákl, Tankový prapor, Hříchy pátera Knoxe a další.

Takové je stručné curriculum vitae Josefa Škvoreckého, který dostal i se svojí ženou na počátku roku 1969 od státních a stranických orgánů Československé socialistické republiky velkorysé povolení legálně na půl roku vycestovat za oceán, kde měl slavný spisovatel absolvovat cyklus přednášek o literatuře, o své zemi a svém psaní.

Brzy ale začal přemýšlet, co je pro něj lepší – zda se vrátit do svazující normalizační atmosféry, strážené sovětskými samopaly, nebo zůstat v Severní Americe a začít svobodný život. Všichni si ho tam předcházeli, mohl si říkat a psát, co chtěl, nikdo ho nesledoval, nekontroloval obsah přednášek, ani v nich neškrtal, nezamykal jeho filmy do trezorů, a když šel s rukopisem do tiskárny, nikde nebyl žádný cenzor, aby zhodnotil zda je jeho dílo ideologický závadné či nikoli.

Bylo nutné si jen rozmyslet, jakou nabídku přijmou. Josef Škvorecký měl šanci přednášet na některé z univerzit v USA, nebo v Kanadě. Nebyl to pro něho problém, anglicky uměl perfektně. Jediná potíž byla v tom, že jeho žena Zdena vládla francouzštinou, a chtěla proto do Québeku.

Tak nakonec vznikl kompromis – nezůstali ani ve francouzsko-kanadském Montrealu, ani v anglicky mluvícím Los Angeles v Kalifornii, nýbrž v Torontu s největší českou komunitou.

Pouštím si z magnetofonu kazetu plnou rozhovoru s Josefem Švoreckým. Je toho ještě dost, co jsem z ní nepřepsal. Proto tak činím teď, abych si zopakoval onu atmosféru…

„Kdysi jsem holdoval jen vínu, protože becherovka, fernet a další české nápoje kromě piva jsou bolehlavy,“ směje se dobře naladěný spisovatel, když zapíjíme v bytě jeho švagra Lumíra Salivara Mistrovy 73. narozeniny. „Kvalita mezi alkoholickými nápoji je pouze whiska. Dokonce se mi dnes už zdá i český prazdroj příliš hořký. Hlavní pro mě ale je, abych přežil rok 2000…“

Tep se mi zvýšil a určitě jsem rudl až za ušima. Byl jsem unesený tou báječnou souhrou okolností. Popíjel jsem přece s moudrým mužem a světovým spisovatelem, který vytvořil nezapomenutelné dílo. Dokonalou hodnotu. Nebyl to žádný fotbalista s IQ šimpanze, ani zpěváček pop muzik, který si pletl basový klíč se šperhákem, jímž se zamyká cela v mírovské věznici.

„Jak jsem se dostal k psaní detektivek?“ ptá se Josef Škvorecký nostalgicky, jako by ani on sám přesně nevěděl, kdy to všechno začalo, přitom si možná právě tento moment pamatuje ze svého života nejvíc.

„To jsem byl ve svých Kristových letech při drobné operaci nakažen žloutenkou a musel na infekční oddělení do nemocnice v Praze – Motole, kde jsem se trápil skoro čtyři měsíce,“ snaží se vypořádat se svou řečnickou otázkou a zamračí se, jako by pořád cítil nepříjemné syndromy dávné choroby.

„Mé nemoci nezažily ani penicilin, ani ,disposable needles´, takže se injekční stříkačky musely převařovat. Je ale známo, že ani ten největší několikahodinový var nezničí viry hepatitidy,“ mimoděk si instinktivně sáhl na břicho, jako by si kontroloval játra.

„A když jsem chtěl mluvit se svojí mladou manželkou, jíž byla v té době teprve dva roky Zdena Salivarová, musel jsem se vyklonit z okna nemocničního pokoje a bolestivě si o rám mačkat svá nemocná játra,“ poposedne a na tváři se mu objeví bolestná grimasa.

„Jelikož jsem se dost nudil a ke čtení byly jen Sebrané spisy Klementa Gottwalda a Pět knih o lásce a míru Pavla Kohouta, poslal mi přítel pár detektivek Agathy Christie. Nebyl to škrob, jelikož věděl, že z infekčního oddělení se už nic nemůže vrátit. Ani knížky.“

Odmlčí se, což naproti sedící Lumír Salivar pochopí po svém, popadne láhev whisky a švagrovi, sobě i mně dolije zlatavého, i když ne pivního moku.

„Přečetl jsem ty detektivky za dva dny a chtěl další, takže než mě vyléčili, zhltal jsem několik těchto ,brakových paperbacků´. A pak jsem se vyléčil a začal je sám psát s kamarádem Zábranou, přestože jsem je kdysi tak nesnášel,“ pobaveně se usměje.

„Vašim vzorem byl přece Hemingway,“ dodávám rozpačitě.

„No právě. Na jedné straně on a velká literatura, vedle toho sešitky o detektivu Tomu Sharkovi, který ,usvědčil vraha vyfotografováním jeho podoby utkvělé v čočce oka oběti´,“ rozesměje se. „Napřed jsem po přečtení těchto nesmyslů od primitivních autorů začal tímto žánrem pohrdat. Zvláště, když mi pak jiný ,literární´ detektiv sdělil, že jakémusi fotbalovému mužstvu nešlo vstřelit gól jen proto, že před jeho branku postavili z neviditelných paprsků pevnou zeď…“

Josef Škvorecký je slavný, ctěný, uznávaný a hodně čtený. Když si představíme, kolik miliard si vydělává autorka podivných textů o brýlatém kouzelníkovi Potterovi, musí být přece skutečný světový literát alespoň trochu bohatý.

Pobaveně říká, že na jeho kontě v bance mu záleží jen do míry jeho skromných potřeb. Má své bydlení v Torontu, kde žije už přes třicet let. Na zimu vždycky odlétá za sluníčkem do letní vily na Floridu. Ale jinak, jak sám říká, byl jen jednou považován jistou agenturou v USA za milionáře.

„Bylo to brzy po mé emigraci, kdy jsem byl vyzván, abych jezdil po USA a v největších městech přednášel o Československu,“ s chutí vzpomíná na rozmarnou historku. „Celé mé turné trvalo asi měsíc a já jeden den vyprávěl třeba v Bostonu, abych v noci přeletěl až do Washingtonu a tak dál. Rovný měsíc jsem používal pro svoji přepravu pouze letadla. Platil jsem vše kreditní kartou s tím, že mi pak výdaje a honorář najednou zaplatí agentura, která si tento přednáškový cyklus u mne objednala,“ vypráví rozšafně.

„Když se ale na mé kreditce ukázalo, že jsem v ten rok prolétal různými letadly po USA a Kanadě více než 50 tisíc amerických dolarů, všimla si toho moje banka a poslala mi jako svému nadmíru „solventnímu“ klientovi katalog zboží pro boháče. Byly tam například večerní dámské šaty za 60 tisíc USD. Nejlevnější v té nabídce byly zřejmě pánské trepky asi z krokodýlí kůže za 250 USD. Jestli jsem si něco objednal? Copak jsem blázen? Navíc nepatřím k boháčům…“

V rodině Škvoreckých ale dlouho velké peníze nebyly. Jejich torontské vydavatelství Sixty-Eight Publishers, i když bylo populární a v českém exilu nejvýznamnější, příliš nevydělávalo. Mělo proto pouze jednu zaměstnankyni – sekretářku, která byla zároveň písařkou i redaktorkou. Také jako jediná dostávala ve vydavatelství výplatu, i když Zdena Salivarová dělala sama většinu tiskařských prací.

Zdena a Josef Škvorečtí peníze, které si vydělali na vydání jedné knížky, z velké části ihned investovali, aby mohli vydat další rukopis, většinou propašovaný z Československa. Takto vzniklo na dvě stě třicet knih, mezi nimi i vydání básní Ivana Blatného, tragické postavy české emigrace. Osobně jsem o tomto spisovateli dozvěděl víc až v roce 1993 v Londýně, když jsem byl hostem novináře Karla Kyncla.

„V roce 1947 vyšla osmadvacetiletému Ivanu Blatnému v Československu jeho sbírka Hledání přítomného času, “ připomněl mi Karel Kyncl. „Rok poté se rozhodl žít ve Velké Británii, čímž se nad ním zavřela hladina a ve své rodné zemi byl prohlášen za zrádce. V emigraci trpěl depresemi a vážně onemocněl. Teprve v roce 1977 poslala Frances Meachamová, náhodná známá, která se o básníka začala v ipswichské nemocnici svatého Klementa starat, rukopis jeho básní do Toronta Josefu Škvoreckému.“

„Byl to pro mě šok. Je to sice smutné, ale tehdy jsem netušil, že Ivan Blatný ještě žije!“ vzpomíná Josef Škvorecký. „Zaslané básně byly nádherné. Vydali jsme je pod názvem Stará bydliště. A hned jsem požádal o zaslání dalších. Z nich naše Sixty-Eight Publishers vydalo o deset let později další sbírku pojmenovanou Pomocná škola v Bixley.“

Ivan Blatný zemřel ve věku nedožitých jedenasedmdesáti roků v nemocnici svatého Klementa 5. srpna 1990. Přičiněním slečny Frances Meachamové a Josefa Škvoreckého však pro milovníky poezie zůstane žít navěky.

Josef a Zdena Škvorečtí žijí skromně, určitě ale nejsou chudobní, i když do dneška nemá Josef Škvorecký automobil, dokonce nikdy nevlastnil ani řidičské oprávnění. Ale jedno vozidlo přece jen kočíroval – byl to ve vojenské posádce v Milovicích tank, jímž se proháněl jako budoucí hrdina Tankového praporu.

Josef Škvorecký se vždy zajímal o všechno, co souviselo s psaním slušné literatury. Hodně přednášel mladým lidem v Česku, Kanadě i USA o literatuře. Napadlo ho, že studování jazyka, schopností slov a vět, které pak vytvoří literární dílo, román nebo novelu, se podobá výuce na konzervatoři, kde se všichni učí napřed teorii a potom si v během praktických cvičeních zkoušejí komponovat a hrát svá hudební díla.

„Proč by něco podobného nemohli absolvovat i budoucí literáti?“ řekl si Josef Škvorecký a založil katedru tvůrčího psaní napřed v Kanadě, později v Praze. „Učil jsem několik velmi talentovaných studentů. Jedním byl bohatý Ind z ostrova Haiti. Měl schopnost dokonale vykreslit charaktery svých postav. Málokdo z mých studentů to uměl jako on. Když napsal svůj první román, byla to velká kvalita. Měl jen smůlu, že to byla satira na poměry na ostrově Haiti a spousta lidí se v té knize poznala. Když se pak vrátil na ostrov, kde měl převzít nějaký zděděný majetek, za dva dny ho tam zapíchli…“ povzdechne.

„Místo něho tam ale určitě běhá jeho potomek. Když se mu narodil, přišel tenkrát za mnou a říká: Dal jsem synovi jméno po jednom z hrdinů vašeho románu Zbabělci. Já na to, že to je krásné a zeptal jsem se, o jaké jméno se jedná? Odpověděl hrdě: Krokan. Zarazil jsem se, protože jméno Krokan jsem žádnému svému hrdinovi nikdy nedal. Pak jsem přišel na to, že se jednalo o pana Krocana…“

Pak ho zaujal život Lídy Baarové, alias Ludmily Babkové. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.“

Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval.

Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem „Útěky – život české herečky“. Po sametové revoluci však Baarová Filipovi zavolala a rezolutně prohlásila, že s jejich obsahem nesouhlasí a kniha nesmí v Československu vyjít. Tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského“.

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal. 

A co dnes říká Josef Škvorecký na kanadský multikulturalismus?

„Je to velmi nebezpečná věc, která by neměla být podporovaná! Severní Amerika je proto tak veliká, že v ní splynuly národnosti celého světa, které spojuje jeden jazyk – angličtina. Je to ale něco jiného, než co dnes chtějí menšiny – aby každá etnická skupina měla svoji školu s vyučovacím jazykem jejich dávné domoviny.“

„Mají snad lidé, kteří se sem přistěhovali, zapomenout na svoji rodnou kulturu?“

„V Kanadě nikdo nikomu nebere jeho národnost, ani kulturu, ale protože jste se dobrovolně přesunuli do této země, musíte se přizpůsobit jejím pravidlům,“ říká Josef Škvorecký důrazně. „Pokud někdo chce být Kanaďanem, musí se prostě stát jeho novou mateřštinou angličtina. A když chtějí rodiče, aby se jejich děti učinily rodnému jazyku, mohou tak činit po škole třeba tak, jak to dělají české děti, jež mají vyučování češtiny v sídlišti Masaryktown.“

„A jaký je tedy váš vztah k českým Romům, žádajícím v Kanadě o azyl?“

„Kdysi dávno jsme s manželkou chtěli v Praze vyměnit byt za větší a ozvali jsme se na inzerát lidí, kteří měli zájem prodat své pětipokojové apartmá za menší,“ začíná zeširoka.

„Když jsme přišli na patřičnou adresu, otevřela nám slušně a čistě oblečená paní, za ní na nás vykukovaly z elegantně zařízeného bytu její děti jako z cukru,“ říká obdivně. „Byli to Cikáni, ale velmi spořádaní. Byt jsme s nimi ale k našemu smutku nevyměnili. Když totiž ta dobrá romská žena zjistila, kde bydlíme a kam by se měla s dětmi stěhovat, odmítla to, protože tu naši čtvrt a ulici prý dobře zná. Žili v ní podle ní špinaví Cikáni a ona se bála, že by se její děti s nimi hrávaly a zkazily se…,“ zakroutí nechápavě hlavou.

„Češi mají zkrátka od Romů nezdravý odstup. Říkáte u vás o Romech, že jsou nevzdělaní, ale když takové romské děcko přijde do první třídy základní školy a ostatní děti se na něj dívají přes prsty, jelikož doma od svých rodičů pořád slyší, co jsou ti Cikáni za pakáž, pak se nedivme, že se romským dětem do školy nechce a nemají zájem se učit….“

Znovu se odmlčí; v Kanadě se musejí některé formulace zvažovat.

„Otevírání romských škol je nesmysl, začátek nebezpečné separace. Musíte se prostě naučit tento problém řešit a dělat vše proto, aby u vás vznikla romská buržoazie a inteligence,“ usmál se mému údivu. „Tak to udělali v USA s černochy a přineslo to už první pozitivní výsledky. Měl jsem v Torontu dvě velmi dobré studentky, z nichž se vyklubaly kanadské Romky, ale zřejmě ne ze současného romského exodu. Jejich romský původ jsem ale zjistil až potom, kdy jedna z nich napsala studijní úkol, v němž zcela přesně i s odbornými cikánskými výrazy popsala práci cikánské kartářky. Byla to velmi inteligentní a schopná dívka. Nikdy bych jinak nepoznal, že je to Romka.“

„Koho byste dnes v Česku volil?“

„Pořád považuji Václava Klause na daleko nejlepšího českého politika a odborníka. Znám ho totiž osobně už od roku 1968, kdy v Americe studoval. V roce 1997 jsem ho uváděl na torontské univerzitě, když tam dostával čestný doktorát…“

Když jsem se jednoho z Čechokanaďanů zeptal, jestli je pro něj dobře, že má dvě své domoviny, nadechl se, aby mi dlouze a patřičně filozoficky sdělil, jak se tyto věci mají. Pak si to ale rozmyslel, mávl rukou a chvíli se přehraboval v šuplíku, aby z něho nakonec vytáhl nějaký popsaný papír.

„To napsal jeden místní literární kritik o Škvoreckém, ale jako by to psal o nás všech,“ řekl stručně.

„Co umí Josef Škvorecký s bravurou? Zachytit smutek plynoucí z komedie a vytvořit komedii ze smutku – to zvládá mistrně. Je to také znamení exilu, poznamenání spisovatele, jemuž byl upřen docela obyčejný dar, dar domova. Spisovatele, který musí neustále studovat nekonečnou lhostejnost, aby vůbec obstál. Lhostejnost je naše matka, naše spása, naše zkáza…“

Jsem moc rád, že se Josef Škvorecký dočkal roku 2000, přežil ho, oslavuje svých pětaosmdesát a už myslí, jak se dožije roku 2010 a těch dalších…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *