Jak chtěli Židé vyrovnat tragický účet holocaustu…

11. Září, 2009 – 8:24

Přečetl jsem si text Práva o tom, jak „Židé zabíjeli Němce jako vši“. Ihned jsem dostal několik „způsobných emaiů“ o tom, že bych si měl jako židobolševik konečně uvědomit „pravdu“ Mein Kampfu, co jsou Židé za méněcennou křivonohou pakáž.

Uvědomil jsem si to už hodně dávno a jelikož inkriminovaný článek je mírně zmateční a vyvolává zbytečné protižidovské nálady, rád bych připomněl svůj blog, který vyšel před více než rokem, v němž jsem celou situaci s popsal a zdůvodnil.

Před více než sedmdesáti roky začal tragický holocaust a brzy po něm a prohrané druhé světové válce se Německo rozhodlo, že odškodní všechny židy, kteří přežili jako vězni koncentračních táborů po celé Evropě. Reparace se týkaly také občanů židovského státu, z donucení pracujících za otrockých podmínek pro Třetí říši.

Emigrace židů z Německa a Rakouska v letech 1933 – 39 byla značná, pud sebezáchovy rozvál po celém světě utečence před krutými dopady Norimberských protižidovských zákonů o říšském občanství a ochraně německé krve a cti.

Spojené státy jich přijaly 85 tisíc, Latinská Amerika 75 tisíc, Palestina 60 tisíc, Velká Británie 60 tisíc, Švýcarsko 12 tisíc a židé dokonce prchali také do Šanghaje v počtu 18 tisíc. USA mohly přijmout značně velký počet židovských uprchlíků, v době války jich však vpustily do země jen 21 000, což bylo asi deset procent z počtu povoleného přistěhovaleckým zákonem o kvótách.

Důvodem byl nepřátelský postoj americké veřejnosti; veřejné průzkumy v letech 1938-45 ukázaly, že skoro polovina obyvatelstva by podporovala protižidovské zákony. Velkou vinu na tom, že pro záchranu židů nebylo nic podniknuto, nesl i prezident F. D. Roosevelt. Napůl antisemita, napůl špatně informovaný politik.

Také němečtí občané o genocidě věděli a pasivně ji přijímali. V organizaci SS bylo 900 tisíc Němců a dalších 1 200 000 jich pracovalo na železnici. Většina z nich moc dobře tušila, co znamenají dlouhé rachotící přeplněné dobytčí vlaky. Stovky tisíc pánských a dámských hodinek, plnicích per a krejonů ukradených obětem byly rozdány příslušníkům ozbrojených sil.

Za pouhých 6 týdnů, od 1. prosince 1944 do 15. ledna, bylo rozdáno v Německu přes 222 tisíc pánských obleků i se spodním prádlem, na 193 tisíc kompletů dámského oblečení a téměř sto tisíc souprav dětského oblečení. Všechno toto oblečení bylo sebráno židům před jejich vstupem do osvětimských plynových komor.

Už od roku 1943 začaly židovské skupiny vystupovat se svými požadavky na poválečné vyrovnání, které mělo zahrnovat odškodné v řádech miliard dolarů za ukradený nebo zničený židovský majetek (budovy, umělecká díla, vzácné obrazy, sochy či zlato), platby za těžkou práci a náhrady za ztráty židovských životů.

„Byli jsme zavražděni! Vzpomeňte si na nás! Pomstěte nás…!“

Tato slova židovskou krví napsaná na zdi ghett a synagog se stala mementem po skončení holocaustu pro všechny Židy. V Polsku se navíc vytvořila šedesátičlenná židovská skupina Mstitelé z bývalých vězňů koncentráků, z partyzánů, válčících na východní frontě, odbojářů z ghett a podzemních aktivistů.

V čele skupiny byl litevský básník a revoluční sionista Abi Kovner. Její úkol byl obludný, ale pochopitelný; za kolektivní vinu Němců v Druhé světové válce jich musí zemřít několik milionů v největších německých městech. Za šest milionů umučených Židů…

“Našim cílem je dostat se do vodáren v Norimbergu, Mnichově a Berlíně, kde otrávíme vodu ve vodovodní síti. Pak bude stačit, když si někdo jen umyje tvář nebo očistí zuby a zemře…” měl svůj plán Abi Kovner, který se také snažil prudce jedovatou substanci v konzervách kondenzovaného mléka propašovat do Německa.

“OSN každým dnem schválí vytvoření židovského státu, když to uděláte, bude našim snům konec, stejně jako naší žádosti o reparace od Němců,” slyšel Kovner a jeho přátelé námitku, vyznívající v zákaz celé akce.

Kovner se svými druhy však nemínil upustit od svého hrůzného činu. Byli proto zrazeni vlastními lidmi – členy Hagany, zatčeni na lodi, jed museli v poslední chvíli vhodit do moře a zvolit jiný plán – otrávit arsenem několik stovek důstojníků SS, vězněných v bývalém koncentračním táboře Dachau.

Ten byl napřed v roce 1931 otevřen pro zejména židovské vězně, v roce 1945 se zase změnil ve spojenecký tábor pro 30 tisíc důstojníků SS. Mstileté se nechali zaměstnat v pekárně, zásobující německé vězně chlebem.

Bochníky poté natřeli směsí arsénu a ten pak byl Němcům podáván. Efekt byl však velmi slabý. Jen pár z nich se otrávilo, další pouze trpěli bolestmi. Z velké pomsty nebylo prakticky nic.

Přesto však likvidace německých zločinců pokračovala individuálně. Nalezení nacisté, kteří nekončili před soudem, byli speciálními židovskými komandy vyhledáváni. Nejdříve si mysleli, že mají co do činění s britskou vojenskou policií. Židé je pak odvedli do lesa, kde byli uškrceni nebo zastřeleni…

(Abi Kovner byl v britském vězení jen krátce, pak se přestěhoval do židovského státu, kde napřed bojoval za svobodu pro Jeruzalém, v roce 1971 oslavil udělení Ceny Izraele za svoji básnickou tvorbu. Zemřel v roce 1987 ve věku 70. let v hlavním městě Izraele…)

V roce 1945 Pařížská repatriační konference však tyto židovské požadavky ještě ignorovala. Dne 20. září 1945 předložil Chaim Weizmann (později první prezident státu Izrael) jménem Židovské agentury požadavek na reparace.

Tři západní mocnosti dávaly pro židovské oběti stranou výtěžek z prodeje konfiskovaného nacistického majetku. Sovětský svaz na tuto výzvu nereagoval. Židé ale museli uplatnit individuální nárok a z dobře míněného projektu se stal byrokratický zmetek.

Mezitím předložil v lednu 1951 izraelský premiér David Ben Gurion německé spolkové vládě kolektivní požadavek na odškodné ve výši 1,5 mld USD. Při výpočtu této sumy vycházel Izrael z toho, že přijal 500 000 uprchlíků z Německa, přičemž výdaje na každého představovaly 3 000 US dolarů.

V témže roce nabídl německý kancléř Konrad Adenauer, který židovské reparace vnímal jako součást viny, s níž se musí Německo čestně vyrovnat, určité částky DM pro židy, kteří přežili holocaust.

V Izraeli vyvolala nabídka pozdvižení a vůdce pravicové opozice Menachem Begin ze strany Cherut byl v čele odporu proti přijetí tohoto odškodnění. Argumentoval tím, že reparace mohou nějakým způsobem „osvobodit“ nacisty od odpovědnosti za jejich děsivé zločiny. Svolal v lednu 1952 do Jeruzaléma na Siónské náměstí velkou demonstraci svých příznivců. Hořela auta, létaly kameny a stavěly se barikády.

“Bude to válka na život a na smrt!” křičel Begin. “Posílají policisty, kteří na vás mají připravený plyn, jimž nacisté vraždili v Osvětimi vaše rodiny…” provokoval davy. Ty prorazily zátarasy a směřovaly ke knesetu, kde Ben Gurion obhajoval reparace: “Nedovolme, aby vrazi našeho lidu se stali také jeho dědici!” vedl emotivní projev, zatímco demonstranti rozbíjeli okna knesetu.

Osmého září roku 1952 přes protesty Beginovců odsouhlasil Izrael přijetí reparačních plateb od Spolkové republiky Německo za těžké ztráty napáchané nacisty na židech během II. světové války. Bonská vláda se zavázala, že vyplatí a Izrael, že přijme tři miliardy čtyři sta padesát milionů marek, resp. osm set šedesát pět milionů amerických dolarů.

Taková byla pravda po právu…

Použity úryvky z mého románu „…a Bůh osiřel“ (Repronis-2000)

Reklama:
  1. 3 reakce na “Jak chtěli Židé vyrovnat tragický účet holocaustu…”

  2. msta je zcestná , leč pochopitelná
    horší je snižování čitelnosti holocaustu v současnosti .stačí kvoknout a už je člověk nepřítel .

    od antonín v Zář 11, 2009

  3. Za tragédiemi jako byl holocaust by se neměla dělat tlustá čára. A ostražitost je na místě, kdysi to také začínalo „neškodnými“ norimberskými zákony, které Židy zbavily veškerých lidských práv a výsledkem byl právě holocaust a šest milionů umučených Židů…

    od olser v Zář 11, 2009

  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay ceiling fans

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *