Napřed biskup Bruno, pak Husák, po něm i Kájínek „obývali“ Mírov…

19. Srpen, 2009 – 8:00

Není to tak dávno, co se davy zvědavců procházely kaplí sv. Markéty, nádvořím a celami vězení Mírov, když zde byl „den otevřených dveří“ v rámci výročí 150. roků od jeho založení. V polovině 13. století byl totiž vybudován na strmém vrchu poblíž Mohelnice opevněný hrad Mírov, chránící majetek olomouckého biskupa.

Potom sem své provinilé kněží biskupové zavírali a Mírov se tak stal už ve 14. století vězením, nazývaným „český Alcatraz“. Současná mírovská věznice je od roku 1858 profilována jako věznice se zvýšenou ostrahou.

Dnes má oddělení s dozorem, ostrahou, se zvýšenou ostrahou, oddělení pro výkon doživotních trestů a oddělení specializované pro výkon trestu odsouzených s poruchou duševní a poruchou chování. Z Leopoldova sem byl poslán Gustav Husák, nebo obráceně, ale slávu mu udělal až svým úprkem Jiří Kájínek.

Jak už jsem na jednom z blogů psal, moje seznámení s tímto ponurým místem začalo téměř před dvaceti roky, kdy jsem jsem na Mírov začal jezdit za posledním českým odsouzencem k trestu smrti Zdeňkem Vocáskem, jemuž byl v roce 1990 tento hrdelní ortel změněn na 25 let, resp. na doživotí.

Měl jsem tak možnost si opět přehrát celou situaci, kdy jsem v roce 1993 Zdeňka Vocáska na Mírově několikrát navštívil. Byl do místní věznice, před rokem 1989 určené k likvidaci, převezen z pražského Pankráce. Chtěl jsem udělat revizi svědomí. Vocáska či naší justice.

Éra Kájínka a jeho zázračného útěku byla ještě daleko, takže mi stačilo se ohlásit u ředitele věznice PhDr. Milana Kohoutka, který začínal na Mírově jako vychovatel, pak vystudoval psychologii a jako psycholog léta ve věznici pracoval.

Ten se zeptal Zdeňka Vocáska, jestli mě chce přijmout a poskynout mi rozhovor, samozřejmě za přiměřený honorář. On souhlasil, takže jsem se jednoho dne ocitl na mírovském druhém nádvoří, na jehož levé straně se nacházelo oddělení pro tenkrát devatenáct největších zločinů Československé republiky, odsouzených na 15 a více let vězení.

Než jsem se dostal až do třetího patra vězení, musel jsem projít po schodištích s několika pevnými mřížemi. Doprovázela mě vězeňská stráž se psem a než nám strážný otevřel mříž, nechal jsem se poučit, že první zmínka o hradu Mírov pochází z roku 1256, kdy ho nechal zbudovat olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku.

V kanceláři hlavního dozorce jsem pak čekal až přivedou Zdeňka Vocáska. Vešel nakrátko ostříhaný muž střední postavy v šedomodrých erárních kalhotách a bundě, přivítali jsme se, podali si ruce, nikde mezi námi žádné mříže, posadili jsme se a já jsem si náš rozhovor začal natáčet.

Byl jsem zřejmě posledním novinářem, který mohl až na Vocáskovu „světnici“, sednout si vedle něho na pelest jeho postele, chvíli se s ním dívat na televizi a hlavně si číst jeho deník, v němž rozebíral jím spáchané vraždy, kterých se měl ale prý dopustit někdo jiný.

Bylo možné též fotografovat, což se v cele na doživotí už asi nikdy nepovedlo žádnému žurnalistovi. Pohodové chvíle mírovského vězeňství totiž vzaly rychlý konec po útěku Jiřího Kájínka. Jeho útěk způsobil, že ředitel věznice ukončil tragicky svoji kariéru tím, že spáchal sebevraždu skokem z okna své pracovny na druhé nádvoří… ..

(Podle mě se ale větší husarský kousek povedl Radovanu Krejčířovi, který utekl přímo před očima po zuby ozbrojených svalovců z URNA ze své stamilionové rezidence v Černošicích. Kájínek však neměl po ruce pět milionů, aby se vykoupil. Proto ho brzy chytili, zatímco Krejčíř je dodnes sice ve zlaté, ale přece jen kleci; nejdříve té seychelské, nyní v jihoafrické…)

Za zdmi mírovského hradu dnes žije 377 odsouzených. Z nich je tři sta dvacet zařazeno do nejpřísnějšího režimu se zvýšenou ostrahou. Sedm mužů si tu odpykává doživotní trest. Mezi nimi byla i legenda – Jiří Kájínek, než byl „přestěhován“ do karvinské věznice v rámci „rotace kádrů“…

Ubytovací kapacita je 345 míst; na společných celách, eufemisticky nazývaných světnicemi, z nichž má největší 18 lůžek. Celkem 32 „světnic“ je určeno pro dva vězně, jednolůžkových světnic je v současné době osm.

Zaměstnanost vězňů se dlouhodobě pohybuje kolem 55%. S ohledem na jejich složení je pro věznici atraktivní nabídka takového pracovního uplatnění, již lze realizovat v areálu věznice. Odsouzení pracují ve dřevovýrobě, zejména při výrobě nábytku. Jím je vybaveno mj. pracoviště ombudsmana v Brně, Justiční palác v Liberci a další objekty. Jeho kvalita je srovnatelná s nabídkou na českém trhu.

Bez práce se vězni za mřížemi nudí, kdo si nehraje – zlobí. Bez peněz není zač nakupovat ve vězeňské kantýně. Nervozita ovládne „světnice“ a vězeňská služba se má co ohánět. Jak se říká, špatně je bez ženské a bez tabáku…

Zakázky v hodnotě pod čtyři miliony korun musejí státní organizace přednostně zadat Vězeňské službě. Loni vyráběli vězni také nábytek za patnáct milionů korun pro Český dům v Moskvě. Další vězni brousí odlitky pro různé firmy a navíjejí elektromotory pro Siemens.

Za nejvýznamnější zakázku vězňů v roce 2005 z hlediska objemu výroby je považováno vybavení OS Svitavy. K původní budově soudu byla provedena dostavba a věznice zajišťovala vybavení všech kanceláří v celkové hodnotě 4.085.560,- Kč.

Mnozí vězni si na Mírově vydělají v průměru až osm a půl tisíce korun. (Bezúhonní důchodci by jim mohli závidět.) Z hrubé mzdy odvádějí věznici čtyřicet procent. Zbytek jim zůstává.

Ten, kdo práci ani žádné jiné příjmy nemá, přičemž jeho pobyt ve vězení stojí stát se vším všudy asi tisícovku denně, dostává sociální kapesné sto korun na měsíc. Z toho si musí kupovat například i hygienické potřeby nebo známky na dopisy.

Vězni sice „bručí“, ale neztratili své volební právo. K volbám do Evropského parlamentu se ve věznici Mírov dostavilo 5. června 2009 celkem 113 voličů z řad odsouzených. Čtyři z nich však volební komise k volbám nepřipustila, neboť nepředložili platný doklad totožnosti.

Mírovská věznice má také své kuriozity. Jak píše kolegyně Mgr. Stanislava Rybičková, před padesáti lety zde byl vězněn Jan Janků. Obyčejný mukl – muž určený k likvidaci. A právě on objevil na půdě mírovského hradu rok před svým propuštěním židovskou bibli – svitek Tóry, zabalený v plátně a ukrytý za trámem krovu.

Odnesl ho na ošetřovnu, kde pracoval jako lékárník a pomocník, ale tentýž den vrátil svitek zpět do úkrytu, aby ho neobjevili dozorci. Z pěti knih Mojžíšových obsahoval svitek jen tu první – Genesis, dnes v muzeu. Jak se dostala na Mírov, to už se asi nikdy nikdo nedoví.

Tak vstoupí vězení Mírov do stodvaapadesátého roku své existence. Je sice přeplněno, ale já bych věděl o dalších podnikavcích, politicích či čorkařích, kterým by to v tomto středověkém hradě náramně pasovalo.

Zadužit český stát na bilion, to už je přece paleta, hodná hradního pána…

Reklama:
  1. 19 reakce na “Napřed biskup Bruno, pak Husák, po něm i Kájínek „obývali“ Mírov…”

  2. moc zajímavé čtení, ale zajímalo by mě zda se s vězni ještě nějak duševně pracuje, zda dostávají ještě šanci se vrátit do běžného života, nebo aspoň posunout z horšího na lepší…cely a pod. … Z jedné tváře odsouzeného je cítit, že tam nepatří…a naopak z tváře vězeňské služby je vnímatelná obrovská chuť se povyšovat a zneužívat své pozice, je to člověk, který může být nejen doma podpantoflák a v této pozici se vše vynyhrazuje, ale velmi mazaně….

    od drahomíra v Zář 22, 2009

  3. Milá paní Drahomíro, s vězni se duševně pracuje až moc. Když si představíte, že vrazi na doživotí mají na celách televize, k dispozici posilovny a další kroužky včetně práce, pokud chtějí pracovat, nikdo je nesmí nutit. Navíc vychovatelé a psychologové, kteří s vězni poctivě pracují, mají zájem o udržení rodinných kontaktů. Proto mnozí vězni, mimo těch na doživotí, mohou za dobré chování mít dovolen několikrátz do roka sex s manželkou nebo s ženou, která projevuje nejméně rok zájem o trvalé partnerství, aby prokázala, že není prostitutka. Zažil jsem i sňatek ve věznici, kdy si Jehovova svědkyně vzala za manžela vraha. Jsou povoleny i návštěvy rodinných příslušníků pro všechny kategorie trestů, atp. Mnozí vězni si ve vězení udělají kvalifikaci pro určitá řemesla, jiní vystudovali střední, dokonce i vysokou školu. Na to, že denně stojí jeden vězeň daňové poplatníky asi tisíc korun, je to dost nejen pro převýchovu, pokud ale mají vězni zájem.

    od olser v Zář 22, 2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *