Naděje umírá předposlední, poslední umírá člověk…
18. Srpen, 2009 – 8:35Ležela na boku pohublá, s ovázaným zápěstím v zamřížovaném vězeňském pokoji. V očích měla jen šedý odstín dávného lesku rezekvítků, plavou okrasu dlouhých vlasů jí nešetrný břídil sestříhal úplně nakrátko. Když si Hanzi uvědomil, že před ním neleží zborcená narkomanka, ale ještě nedávno svůdná kadeřnice a hvězda účesových přehlídek, bylo mu nanic.
Měl dojem, že se pousmála, když položil na rozskřípaný stolek kreslené psaníčko od Dity a dlouhý dopis od Marka. Dlouze se na ně dívala, jako by si je chtěla přečíst telepaticky. Seděl u postele, jež mu připomínala vrzavé lůžko z irácké polní nemocnice a ztrápeně se na ni díval. Mlčela, nesnášela ten jeho trpitelský výraz odkopnutého baseta.
„Tak už něco říkej…“ pobídl ji plaše. Pokrčila rameny, pak se k němu otočila, nevěřícně, že tam je. “Prý si to děláš, protože se chceš dostat mezi lidi…” bradou cukl k jejím ovázaným rukám.
„Je to tak. Jsem zbabělá, moc chci žít, ale vždycky, než to zase udělám, si říkám, že mě tentokrát třeba nezachrání,“ řekla apaticky. „A tak si řežu žíly…“
„Bolí to?“
„Už nic necítím…“ dívala se znovu bez zájmu do stropu, ale bylo to jen ochablé vymáhání lítosti. Strop na ně padal svou zašlou a kdysi bělavou strupovitou barvou. Neomítalo se tam dlouho. I mříže v okně byly zrezivělé. Pokoj byl v posledním patře, z jeho okna nešlo spatřit žádnou trávu, nebo zelenou větvičku stromu, navíc v něm štiplavě páchla čpavá dezinfekce lyzolu.
„Zhublas…“ řekl hloupě, před rokem to mohla být solidní zdvořilost.
Pohla se, až pod ní bleděmodré prostěradlo zašustilo. Celé povlečení bylo zaprané a přeškrobené. „O sedm kilo tuku a soli a tunu iluzí…“ posmrkla.
Cítil svědění v zádech, že je sledují strážnické oči, zapracovala i jeho paranoia, že je možná natáčeli. Mimoděk si prohlédl kouty pokoje, jestli tam nejsou skryté kamery. Z Izraele i Harírího ateliéru se jich už bál.
„Mám za tebou chodit častěji?“ pokrčil čelo. „Přinesl jsem ti něco…“ ukázal na plátěnou tašku, plnou překontrolovaného jídla.
“Co nesním tady, to mi ty krávy na cele stejně sežerou, sotva usnu.“
Mimoděk se uviděl, jak stál ráno před zrcadlem a snažil si nacvičit pozitivní výraz, ale zjistil, že čelo mu zůstává beznadějně svraštělé. „Zvládnem to!“ řekl a uviděl se v nádobě infúze, jak je zcvrklý.
„Ty jo; za půl hodiny se sebereš a vrátíš se domů… Za dětmi…“
„Děti jsou na Valašsku…“
„Ale můžeš kdykoli za nimi…Stejně mě to nejvíc bere, když přijdeš…!“
„Že přijdu…?“
„A že pak odejdeš…!“ zašeptala a jeho ješitnost to potěšilo, až se citil jako pitomec.
Chtěl jí říct všechny vzkazy od dětí, ale neměl odvahu. Bál se jejího amoku. Minule vyváděla, že jim ukončili návštěvu, píchli jí nějakou injekci a odvedli do cely a pak si předřela žíly nabroušeným kamínkem, který si tajně přinesla z vycházky po štěrkovém dvoře deset krát deset a půl metru.
Třikrát jeho žádost o setkání odmítla. Pak se zlomila; přinesl jí alespoň závan vůně dětského pokoje, z jeho dlaně cítila teplo a něhu Dity a Marka. Stejně to ale nechápala, byla přesvědčená, že se jí tím pouze mstí, že se jí pošklebuje, že on je ten na druhé straně mříží; volný, s možností udělat kdykoli čelem vzat a jít si, kam se mu zamane. Ona nic takového nemohla. Ani za týden, ani za rok, ani za pět roků…
Dostala záchvat stihomamu, že za ní přišel, jen aby se sadisticky vyžíval pohledem na její bídu bíd, jak chorobně mstivá bestie. Proč by za ní jinak dobrovolně lezl do zatuchlé kopky, v níž život s čajem magorákem zkomíral na souchotiny zoufalé bezmoci.
„Vadím ti?“ rozpačitě s obavami poposedl. „Nemám chodit?“
„Hraješ si na Samaritána!“ zakašlala, aby zahnala dojetí a pak se na něho konečně dlouze podívala.
„Na nic si nehraju!“ řekl a polkl, jak ho její kalný pohled vyděsil.
„Nehraješ? A je to normální, aby chlap, co mu zničím život, měl ohledy ke své vražedkyni?“
„Jsi prd a ne vražedkyně!“ máchl rukou. „Jak to bouchlo… nevěděl jsem o sobě, ale něco mě hnalo domů. Plazil jsem se do bezpečí… k tobě…“
Tiše zaúpěla a zavřela oči. Když je otevřela a prosebně se podívala, měla je zalité slzami, jak fialky při jarním tání. „Byla jsem šílená!“ řekla plaše. „Úplně mimo… někdo cizí, co se na něho jen dívám ve filmu…“
Během nejkrutějšího roku měla dost času v sobě zapátrat, kdo vlastně je a s kým má co společného, aby se o svůj úděl alespoň v mysli s někým podělila. Bylo v ní víc záhad, než v amazonském pralese. Probrala spoustu věcí, v tísnivé vězeňské cele se líhly myšlenky jinak, než venku. Bláznivěji a s nekonečně trpkou fantazií.
Mít vedle sebe na kavalci Flaubertovu Paní Bovaryovou. S ní by vyřešila svůj pocit vnitřní hniloby i výsměch ponižované ženy, jen ona věděla, o čem to je, když si nemohla poradit s vidinou, že je zlý démon, jenž si pamatoval, že býval andělem, svrženým za své hříchy z nebes.
Flaubert měl ponětí, o čem je život. Stvořil ženu, jejíž osud zbavoval Ritu ničivé schizofrenie, kdy si připadala krásná i odpudivá zároveň. Vlastně jen odpudivá a bylo načase objednat své duši nový make-up. Ten nesmyslný zločin jí pomohl.
Znělo to nemožně, potrhle, ale bylo to tak. Duší vždycky pohrdala, teď pro ni byla stejně důležitá, jako pro lidstvo první fungující mikroskop. Viděla až do jejích buněk a zdálo se jí, že tak nějak začíná nepánbíčkářská komunikace s Bohem.
„Mezi ženskýma tady jsem populární…“ trpce se pousmála.
„Vynucený matriarchát?“ zapomněl se; ten žert se tam nehodil.
„Každá druhá by svému muži nejradši podřízla krk…“
„To jsem ještě dopadl dobře,“ řekl a chtěl udělat ha, ha, ha, ale zarazil se. „Přežili jsme to…“ začal raději s neutralizací jejich hovoru.
„Někdy jsem náš byt nesnášela a přitom je to nejkrásnější místo na světě…“ zadrhávaně si dlouze nadvakrát vzdechla.
„Dita je ti čím dál víc podobná!“ řekl něžně.
„Povahou?“ sarkasticky posmrkla.
„Má po tobě vlasy až do půlky zad…“
„Po mně?“ bolestně se zasmála a zatřepala nemilosrdně ostříhanou hlavou, jak Johanka z Arcu před popravou.
Účesy jí byly už lhostejné, stejně jako pěna do koupele či barva rtěnky. Najednou bylo nejdůležitější v noci usnout a nepřijít o kousek salámu od Hanziho, zbavit se odporných vší a prorvat se k páteční sprše, dokud z ní ještě tekla teplá voda.
A tvrdě se před nadrženými trestankyněmi obhájit, že není lesba. S hrůzou žasla, jak její žebříček rodinných hodnot snadno zkrachoval.
„Brzy ti dorostou,“ řekl a v půli cesty se zastavil s rukou, jež ji měla mastné vlasy pohladit.
„Bože Dita…“ vzlykla. „Už jsem ji neviděla… tři sta šedesát jeden den, osm tisíc šest set šedesát čtyři hodiny… vlastně pět…“
„Přijde hned, jak se uzdravíš,“ konejšil ji, aby si zase něco neudělala, ale děsila ho představa, jak leží v cele a do zblbnutí počítá vteřiny.
„Kdy? I s Markem?“ rozplakala se a ulevilo se jí. Pořád na děti myslela, vlastně téměř nic jiného se jí do hlavy nevešlo, ale měla strach se ptát, aby se nedozvěděla, že je má zakázáno vidět dalších pět set devatenáct tisíc osm set čtyřicet strašlivých minut…
„Slíbili mi to… Když to zvládnem…!“
„Musím to zvládnout!“
„To víš, že to zvládneš,“ řekl, ale už dopředu se těch scén děsil. Ani ne těch uvítacích, jako spíš těch při dramatickém loučení.
„Moje děti! Moje drahé děti…“ vzlykala.
„Máš pro koho žít! Zachránilas je…!“ vyhrkl románově. “Marek měl rakovinu a tys mu dala kostní dřeň…” držel ji za ruku a oba brečeli. Jako důkaz, že ne každý patos musel být uhozený jako z telenovely. Rozhodně ne tolik uhozený, jako jejich milostné reinkarnace, z lásky v nenávist a obráceně. Šikovný psychiatr by si na jejich studii vydělal majlant.
„Jak ti ale mám věřit?“ podívala se najednou vyděšeně a vytrhla mu ruku, jakoby se probrala z pohádkového snu.
„Proč bych ti lhal?“ lekl se její náhlé paniky.
„Já tě chci zabít, strčím ti bombu do auta a ty se chováš, jak matka Tereza…“ Nic na to neřekl, jen se vnitřně potěšený tetelil a zároveň si spílal, jaký že je vůl, co vždycky všem jen odpouští…
„O rozvod jsi ještě nepožádal…?“ vzdychla, ale odpovědi se už nebála; soudci o ní určitě věděli tolik, že by jí odňali děti, aniž by mrkli.
„Nechci se rozvádět… Ty ano?“
„Nevyženeš mě? Mám vůbec ještě nějaké doma…?“
„Doma máš tam, kde jsou tvé děti“ řekl s bezradným dojetím. Ze svých slz už přestával být nesvůj. V posledním roce prošel tolik slzavých údolí, že si připadal, jak vymáchaný v Mrtvém moři a změklejší víc, než vánoční linecké na Tři krále.
„Nebudou se za mě stydět?“ Měla ukrutný strach, že než ji propustí z vězení, pochopí Marek i Dita, že čím větší vděk a citová korupce, tím silnější závislost a kdo by se kvůli vražedkyni zbavoval tak záhy svobody a špinil se kompromisy.
„Mají tě v genech, že by i Mendel žasl…“
„Nevím, kde se ve mně vzala ta nenávist… Nejsem fakt blázen?“
„Přijela za mnou tvoje babička…“ řekl od věci, aby dal najevo, že o některých záležitostech nechce prostě mluvit. „Moje babička…?
„Z Německa. Schwarzová…“
„Jakápak to je moje babička… Mrcha bachařka, co zabíjela lidi v koncentráku…”
„Byla to matka tvého otce!“
„Už nežije?“
„Přijela sem zemřít!“
„Říkala něco?“ broukla bezcitně.
„Přivezla mi svůj deník…“
„Psala si deník? Tenkrát… v Osvětimi…?“
„Přiznává se, že ukradla dítě!“ trnul, co to s Ritou udělá.
„Jak ukradla dítě…?“
„Jedna Židovka tajně porodila a ona jí řekla, že její dítě adoptuje…“
„To je fakt?“
„To je fakt!“
„A adoptovala?“
„Skoro. Dělala, že je její…“
„Jak dělala, že je její…?“
„Že je jeho matka!“
„Dělala, že se narodilo jí…? Mrcha!“
„Jinak by to dítě Mengele umučil…“
„Ale co s tím děckem bylo? Měla přece jen mého otce,“ řekla Rita a znejistěla, jako by počítala své strýčky a tety. „Měla snad víc dětí…?“
„Ne, jen tvého otce!“
„Jen mého otce…?“
„Jo, jen tvého otce…“
Pochopila to hned a ten slovní rozstřel rozpoutala, jen aby si to v hlavě všechno srovnala.
„Chceš říct, že otec byl…?
“Tím židovským děckem z Březinky!“ dořekl za ni.
„Můj otec a Žid?“
„Píše o tom Gizella Schwarzová… Proč by si něco takového vymýšlela…“
„Proč to neřekla u soudu, nezavřeli by ji!“
„A tys řekla u soudu všechno…?“ vyklouzlo mu. „Také by tě třeba nezavřeli…“
„Tak hrozně moc to děcko chtěla…?“ lekla se.
„Tak hrozně moc…“
„Raději šla do vězení…?“ řekla s údivem a pak se hlasitě rozesmála, aby překřičela Hanziho myšlenky. „Takže já jsem Židovka? Šalom, šalom, šalom alejchem!“ komicky se ukláněla na všechny strany.
„Jen Položidovka, ale tvůj otec byl čistokrevný Žid…“
„On nebyl skvělý Árijec?“ smála se strašidelně dál.
„Copak existují blonďaté Položidovky?“
„Už to tak bude…“
„Takže nemám vražedné geny?“ svraštila čelo, jak se horečně snažila uvědomit si důležitost tohoto faktu. Dala si hlavu do dlaní, sevřela ji a na předloktí jí naběhly žíly a šlachy, jako by držela tu nejtěžší věc na světě, nebo ji chtěla rozdrtit. „A Dita s Markem…? Jsou též Položidé…?“
„Jako ty!“
„Říkals jim to?“
„Zatím ne! Už tak z nás mají hlavy dost zamotané…“
Zhluboka se nadechla, zrak znovu zabodla do stropu a pevněji stiskla zuby. Ticho bylo zlé, unikaly jim vteřiny povolené doby návštěvy.
„Chyť mě za ruku, prosím!“ žadonila. „Můžeš mě políbit?“ zašeptala nečekaně i bojácně, že to odmítne.
Nelíbali se skoro dva roky. Naklonil se nad ní, bachařka za skleněnou výplní zbystřila pozornost. Ritě se zrychlil dech ještě dřív, než se jí dotkl. Její rty byly popraskané, ale pořád hebké, a i když páchla dezinfekcí, ze zvyku jí vklouzl jazykem do mírně pootevřených úst. Divoce se k němu přisála, až mu vyrazila dech.
Vzrušilo ho, jak moc mu chutnala. Asi to bylo tím, že se poprvé vášnivě líbal ve vězeňské nemocnici pod dozorem stráže. Žena v uniformě se na ně chvíli útrpně dívala a zakroutila hlavou, pak vstala a někam odešla. Rita mu stiskla stehno, pohladila ho v rozkroku. Reflexivně, s podvědomou reakcí starého labužníka se k ní přisunul blíž.
Rozepnula mu poklopec a vnořila prsty dovnitř. Stiskla ho, zaryla do něho nehty, až sykl bolestí. Necítila tak muže věčnost. Opatrně vsunul ruku pod pokrývku, mírně roztáhla nohy. Dotkl se jejího klínu. Šla mu vstříc a celá se chvěla. Nemohl zbloudit, bylo to nejrozpálenější místo na celém světě.
Jen ho napadlo, že musí být blázen. Měl přes čtyřicet a myslel si, že se už zná pozpátku. Neznal. Dělal už někdy větší koninu? Praktikovat klitorální stimulaci v vězeňské nemocnici…?
Laskali se až dokonce. Nepotřebovali k tomu moc času. Bylo to úžasné. Najednou se topil v medu a měl pocit, když jako kluk válel sudy po stráni z polního kvítí. Chvíli nevěděl, kde je…
„Už běž!“ znachovělá zamrkala, aby se před ním už nerozbrečela. Měl zmatený pocit, že jí pomohl. Že si oba pomohli. Byli zase stejně potrhlí a bláznivě střelení, jako před lety. Stiskla mu dlaň, ještě silněji, než před chvílí jeho život, znovu od něho otočila hlavu, pevně sevřela víčka a těšila se, jak za sebou zavře dveře, aby se mohla vydýchat, vybrečet a přečíst si dopisy od dětí.
„Obejmi Ditu a Marka i za mě, prosím…“ měla rozdrkotaný hlas a stejně to znělo směšně melodramaticky; Hanzi věděl, že by zdánlivou libovost té věty bral všemi deseti, kdyby nezazněla ve vězeňské nemocnici.
„Až budeš chtít, přinesu ti ten deník!“ řekl šetrně.
Odcházel nejistým krokem, s podivně blahodárným odeznívajícím zmatkem v těle, od rozkroku až po řídnoucí vlasy na temeni hlavy a zdálo se mu, že naděje opravdu umírá předposlední. Poslední umírá člověk…
„A hebrejsko-český slovník!“ usmála se a pořád se dívala do zdi, nechtěla ho vidět odcházet.
„Bylo to moc krásné…“ řekl a dozorkyně si ho nechápavě změřila zlým pohledem.
Ukázka z novely “Černá krev”
