Jak se píše kniha, aneb My kluci, co spolu mluvíme…

13. Srpen, 2009 – 8:01

Začalo to před pěti roky. Vrátil jsem se právě z Izraele, zhýčkaný tamními přáteli a hlavně kávami; takové piccolo v telavivském baru Gordon byla prostě síla, navíc když mi ho přinesla dívka s obnaženým pupíkem a bederními džínami zatraceně nízko… Potřeboval jsem nevyhnutně si dát jednu cigaretu a k ní skvělé kafe. A potom martini s olivou. Barmančino holé bříško bylo nadstandard.

Z Ostravy-Zábřehu, kde žiju už skoro čtyřicet roků, je to do centra města asi půlhodina tramvají a já měl kofeinový absťák, navíc mi scházel řidičák i automobil. Nikdo mi ho nezabavil, jelikož jsem ani žádný nikdy nevlastnil. Tak jsem pěšky zamířil do zastrčené kavárničky pár stovek metrů od svého domu.

Jmenovala se „Sava“ a uvnitř v poklidné pohodě bez ozbrojených vojáků a rizika sebevražedného atentátu sedělo pár chlapíků v mém důchodovém věku. Sedl jsem si na vysokou stoličku k malému baru, u dlouhého sympaťáka v brýlích a sice s bříškem, ale neobnaženým a bez bederních kalhot, jsem si objednal minikafe a dvě kusovky.

Srkl jsem si černé lahody a bylo to ono. Dlouze jsem vtáhl cigaretový kouř, polknul skvělou chuť kofeinu a bylo mi blaze. Nechápal jsem, že mě to vždycky hnalo do centra, když jsem měl přímo pod nosem takovou parádu. Pak jsem si konečně mohl dát i své martiny s olivou a registrovat řeči kolem.

V klidu, už mě neznervozňovali podezřelí kolemjdoucí, jestli mě nejdou vyhodit do povětří. Zkrátka moje izraelská paranoia byla ta tam. Měl jsem výhodnou polohu, řečníci byli totiž rozmístěni cikcak v malém baru, neskákali si do mluvení, tedy skoro neskákali, a bylo poznat, že to nejsou žádná ořezávátka.

Byl jsem na sebe pyšný, jak jsem právě docestoval z Blízkého východu, hřálo mě, že jsem se setkal s premiérem Šaronem, že mám kupu nových fotek a zaděláno na další knížku. Vzápětí jsem ale pochopil, že jsou i jiné země a prožitky jiných lidí a že krapet vnitřní skromnosti by mi neuškodilo.

Tak jsem poznal barmana Luboše Kováře, který se právě vrátil ze Švýcarska, kde byl lyžovat v horách u svých vnoučat a dcery, provdané do země sýrů. Vedl ale řeč o tom, jak projel Ameriku z východu na západ v autě a že už měl těch „big-megů“ z McDonald´s plné zuby. Jako skvělý kuchař si takovou kritiku mohl dovolit.

U stolu v pravém rohu seděl živý subtilní chlapík s vlnitými vlasy a zkoumavým pohledem. Jarda Denk. Vzpomínal na Mongolsko, kde přes šest měsíců pracoval jako montér-jeřábník Hutních montáží Ostrava. Občas mu oponoval opálený statný borec u stolku naproti. Franta Raboň, exhavíř z OKD a dnes udatný cestovatel.

Do říše divů tak co chvíli uvede svoji přítelkyni Alenku. Právě se dělil o své poznatky z Chorvatska. A přes celý bar naproti mě vychutnával točený prazdroj zadumaný Jiří Janas.

Občas něco řekl, jak bylo na Bali nebo na lodi, s níž plul v Karibiku. Kdysi ekonom, pak radní na obvodu městské čtvrti a teď podnikatel a vášnivý myslivec, co nejradši lyžuje v rakousko-italsko-švýcarsko-francouzských Alpách.

Až jsem se bál přiznat, že já byl jenom v Izraeli. Nakonec mi k tomu pomohly tři martini a fotky, ledy se prolomily a od té doby jsem už nemusel do Ostravy. Stačila mi bezva káva u Luboše a jeho sličné a věčně mladé choti Jarky, kde nechybělo ani martini a pravidelné oslavy Vánoc a konce roku.

Věděl jsem, že jsem se ocitl mezi těmi pravými šoumeny. S montéry jsem prožil bezpočet příhod po celé republice, když jsem psal a fotil jejich bravurní výkony; stavební, ale i konzumně-alkoholické. Pracoval jsem také jako brigádník v dolech OKD a posléze v roli redaktora hornických novin.

Takže všechno hrálo. Vážil jsem si totiž každičké profese, jejíž vykonavatelé uměli víc než já. A takový havíř nebo montér či stavař a ekonom, to byli na rozdíl ode mě páni umělci.

A já si mohl přímo na místě konzultovat s těmi nejpovolanějšími své glosy a fejetony i cestopisné črty z židovského státu. Prostě vše, co bylo na programu každé poledne, kdy jsme se v baru scházeli.

„Jak se vejde?“ zašveholil vždycky při svém příchodu Jarda, co chodil o hůlčičce, jelikož měl před operací kolena. Jezdí nejnovějším stříbrným peugeotem, jelikož v tramvaji trpí klaustrofobií.

„Já ti to řeknu asi tak… Vem si to… jedno s druhým…“ říkal své obligátní Franta, co řešil své problémy zásadně kladivem. Samozřejmě jen vituálním, jelikož je jinak holubičí povaha.

„Tak, co to bude, pánové?“ tázal se obvykle Luboš a už se těšil, co zase společně vymyslíme.

„Tak jsme pořešili svět a já abych šel vařit oběd!“ končil vždy naše politologicko-sportovní komentáře s vysoce mezinárodním dopadem Jiří, než se odebral ke své rodině.

A tak šel v Savě čas, dozvěděl jsem se, že ten název vymyslela paní Jarka, které se stýskalo po Francii a tak ji chtěla mít i ve svém baru. Ca va? je totiž ve francouzštině oblíbený dotaz: Jak to jde, jak se daří?A poněvadž nám se v baru Sava náramně Ca va, vydrželi jsme v něm přes šest roků do chvíle, kdy ruka trhu rozhodla, že na místě našeho seřadiště bude nákupní centrum a bylo to.
Naštěstí už jsem měl hotový rukopis, takže jsme se přestěhovali snít a řešit svět do vedlejší kavárny a vedem tam řeči dál. O globálním oteplování a zmrazených mezilidských vztazích, o inflaci a potížích prezidenta Ahmadínežáda či striptýzových dovolených premiéra Topolánka na Sardínii.

Poznáme dál kus zeměkoule, i když už tolik necestujeme. Já, protože mě postihl malý zdravotní průšvih, to samé potkalo Luboše, Jarda, co se svojí Miladkou podniká v úklidové službě, už si nechal vyměnit koleno za ocelově-umělohmotnou armaturu a právě se chystá na stejnou přestavbou i svého druhého kolenního kloubu.

S medem to nemá ani Jiří, ale všechny nás drží nad vodou „bajpásový“ Franta, co už má renovaci srdečních cév za sebou a zvesela chodí běhat. Každý rok také putuje s Alenkou za svými třemi stálicemi – v zimě Egypt – Hurgáda, v létě Chorvatsko – Makarská a hned poté lázně v Luhačovicích.

Jarda tvrdí, že se opičí po něm, jelikož on už je mnohaletým klientem lázní Bohdaneč, já za nimi pokulhávám doslovně jen se svými třemi pobyty v léčebně Čeladná a jedním přerušeným v lázních v Teplicích v Čechách.

Jirka ještě lázeňskou drezúru nepotřebuje a Luboš, i když má po operaci žlučníku, odpočívat nemíní. Chvíli je totiž barman v hospůdce u své dcery v Porubě, chvíli dělá políra u jedné stavební firmy.

A tak to vypadá u nás v hospůdce, co nemá sice žádný schůdek, ale zásluhou nás kluků, co spolu po vzoru pana Poláčka mluvíme, mám hotový další rukopis. Také s přispěním „konzultací“ mých nicků blogu iDnes, kteří mě dva poslední roky propírali zleva i zprava. I jim jsem věnoval pár milých vět…

Trpělivě jsem střádal jeden blog za druhým, piloval a cizeloval svá slovní spojení, až nadešel čas, kdy bylo záhodno část z nich přetavit do knižní podoby svých cestopisných črt z Blízkého východu pod názvem „Píše se rok 5769″…

Teď je řada na mé ústřední korektorce a redaktorce, kterou je moje choť Pavlinka. Až to vše přečte, opraví a přetvoří můj hrubopis v literaturu faktu, přijde na řadu vydavatelství. Takže, díky všem a dobré počtení. Prý už na vánočním trhu…

Reklama:
  1. 21 reakce na “Jak se píše kniha, aneb My kluci, co spolu mluvíme…”

  2. Břetíku, už se s tím musíme smířit. Celý ten spolek ze Savy, ty, já : Je to pro havrany ! A závěr : Všechno je marnost nad marnost. Všechna sláva polní tráva. Za chvíli po nás neštěkne ani pes. Prach jsi a v prach se obratíš.Snad nedoufáš, že změníš svět, nebo prohnilou morálku po sametové, nebo že někdo dychtí po tvých slovech.Vzdejte se, nic se vám nestane !!!

    od Kurasz v Srp 14, 2009

  3. Milý příteli, nic nezměním, ale sebe ano. Po těch slovech dychtím především já sám. Už jsem přestal kouřit, pít, zhubl jsem deset kilo a jsem nový a lepší. Jestli to někoho zajímá nebo nbe, to je mi šumafuk…

    od olser v Srp 14, 2009

  4. Už vím, co budu číst o Vánocích. Snad to stihnete.

    od Ladislav Zelenka v Srp 14, 2009

  5. Lidsky teplé počtení! Ti pábitelé ze Savy dokazují, že stříbro ve vlasech může znamenat už klidnější, ale stále plnohotnou etapu života. Lepší promo ke knížce si neumím představit.

    od Vladislav v Srp 14, 2009

  6. Snad to všecko dobře dopadne, samozřejmě, že na případné uvedení knihy budete vřele zván! Dám včas vědět. Pokud… Nebudete to výjímečně křest, s ohledem na své přátele Židy…

    od olser v Srp 14, 2009

  7. Pozvání platí i pro Vás. Snad to všechno dobře dopadne!

    od olser v Srp 14, 2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *