Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Kdo je víc vinen; kdo pracoval pro nacisty nebo pro komunisty…?

Opět si zahrávám, když se pouštím na tenký led spekulace, kdo se víc provinil; jestli ten, kdo tak či onak podporoval nacismus nebo ten, kdo byl pasivně rezistentní za komunistického režimu? Povšimněte si, že neříkám za “komunismu”, ale za “komunistického režimu”.

Je v tom podstatný rozdíl; komunimus je utopie, takže tento systém nemohl existovat, pouze ve formě jeho zneužití v tzv. komunistickém režimu. K tomu musím přidat své obligátní, že jsem nikdy nebyl v žádné partaji, tedy už vůbec ne v KSČ.

Jsem křtěný katolík, který jsem měl svatbu v normalizačních letech 1972 v kostele v Ostravě, taktéž mám pokřtěny oba své syny. A to prosím v době, kdy jsem pracoval v Ostravském večerníku. Takže, nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Třeba jsem měl jen děsivou kliku…

Proč tak zeširoka? Protože bych chtěl připomenout 110. roků od narození svého nejoblíbenějšího herce Oldřicha Nového. Byl to jistě průzračný člověk, který miloval herectví a byl ochoten mu vše věnovat. Dokonce tolik, že své nejlepší filmy natočil během válečných čtyřicátých let minulého století na pražském Barrandově.

(Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 - 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. V roce 1940 navezli na Barrandov Němci zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Nacisté vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů. Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…)

Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády.

Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii. Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Edurd Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid.

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní línie během 40. let válečného běsnění.

Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”.

V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…”

(Joseph Goebbels své komplexy tělesně postiženého člověka neléčil jen “řešením” židovské otázky, ale vytrvalým úsilím o přízeň krásných žen. Úspěšně usiloval o přízeň české herečky Lídy Baarové, která v té době žila s Gustavem Frölichem. Goebbels v té době zval Baarovou, uchvácenou jeho mocí, na nejrůznější společenské události. Pozval ji také do své vily v Bogensee, kde jí vyznal lásku…)

A pak se s báječnými komediemi Oldřicha Nového roztrhl pytel. Po “Kristiánovi” následoval film “Eva tropí hlouposti” a “Dědečkem proti své vůli”, v roce 1940 to byl film “Přítelkyně pana ministra”, “Život je krásný”, “Dívka v modrém” a “Když baron Prášil/Baron Prášil”, v době napadení SSSR to byl film “Roztomilý člověk” a “Hotel Modrá hvězda” o rok později natočil komedii “Valentin Dobrotivý” a v roce 1944 filmy “Sobota” a “Paklíč”…

(Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942)…)

Po válce se na Nového nový režim díval přes prsty možná neprávem, ale člověk, který natočil tolik komedií uprostřed zničené Evropy nemohl být příliš obletován. Encyklopedi k tomu tendenčně píší:

…”Po válce jej politický režim umělecky zničil. Jeho milovanou operetu a hudební komedii označil za buržoazní přežitek a zakázal mu i filmovou tvorbu, jež neodpovídala socialistickému realismu. Největší poválečný filmový úspěch měl v rolí René Skalského, v parodii na romantický žánr Pytlákova schovanka, který se však dostavil až mnohem později, protože tehdejší publikum parodii většinou nepochopilo a komunistická kritika film odvrhla s tím, že „bylo škoda filmového materiálu“…”

Přesto Nového filmografie uvádí jeho další natočené filmy, tedy žádné striktní zákazy: V roce 1945 “Jenom krok”, v roce 1947 “Parohy”, 1949 již zmiňovaná “Pytlákova schovanka”, následoval rok 1952 a v něm film “Slovo dělá ženu”, o dva roky později “Hudba z Marsu”, rok 1955 přinesl další dílo “Nechte to na mně”, rok 1958 - “O věcech nadpřirozených”, v roce 1960 “Kde alibi nestačí” a “Bílá spona”, v roce 1962 “Dva z onoho světa”, v roce 1965 “Káťa a krokodýl”, pak “Alibi na vodě”, “Fantom z Morrisvillu”, pak přišel jeden z nejoblíbenějších filmů - “Světáci”, v době normalizace to byl film “Muž, který rozdával smích” a televizní seriál “Taková normální rodinka”…

A hlavně po válce hostoval po celé republice, režíroval řadu úspěšných her a hrál v mnoha úspěšných hlavních rolích. Mimo jiné v karlínském hudebním divadle režíroval velmi oblíbenou operetu Mamzelle Nitouche, ve které po boku Stanislavy Součkové zpíval Célesténa. Zahrál si v bakalářské povídce a především v osmidílném seriálu autorky námětu filmu Eva tropí hlouposti Fan Vavřincové…
Pořád je to ale můj nejoblíbenější herec také proto, že si dokážu živě představit sebe v době válečné vřavy, jak chci zachránit život nejen sobě, ale hlavně své rodině. Udělal bych cokoliv, třeba se upsal ďáblu. Nikdy jsem to ale nemusel udělat, naštěstí, tak jako k tomu byly přinuceny miliony jiných.

Možná je chápu; žádná virtuální počestnost a teatrální čistý štít nevydá za jeden lidský život. Pud sebezáchovy je nad všecku morálku, o které navíc Nietsche tvrdil, že neexistuje, že je pouze osobní disciplina.

Je bezcharakterní lump ten, kdo kvůli své kariéry vstoupil do KSČ a svojí prací podporoval komunistický režim, nebo ten, kdo svými kariérními filmy na Barrandově podporoval udržení nacistického zlořádu tragickou “Potěmkinovu vesnici” údajného bezstarostného klidu a míru…?

Josef Škvorecký mi jednou řekl, že každý sebevrah, který není v bezprostředním ohrožení svého života, je duševně nemocný člověk. A odmítnout spolupráci s Třetí říší se rovnalo přesně takové sebevraždě.

Skvělý český filmový a divadelní herec Oldřich Nový, režisér, skladatel, dramaturg a zpěvák s předívkou „český Chevalier“, zemřel ve věku 84 let 15. března 1983…