Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Z románu Krev pod obojí: Darovat ledvinu zabitého Žida vraždícímu muslimovi…?

9. Srpen, 2009 – 9:22

Ráchel byla i na svých pětatřicet pořád přitažlivá Židovka, vždycky ale rozumná a spíš se držela při těžce obhospodařené izraelské zemi, než aby se vznášela ve výšinách patetických slovních eskapád. Měla zato, že sousloví „bolest srdce“ se v reálném životě týkalo jen silných kardiaků, blouznivých snílků a nesoudných grafomanů.

Do té ničemné chvíle si moc neuvědomovala, kde přesně to své srdce v hrudníku pod žebry má. Až teď. A že si dalo záležet, aby si jeho polohu už napořád vryla do svého podvědomí. Sebezničujícím rytmem bušilo a tlouklo, pálilo, dusilo a řezalo. Asi tak nějak si představovala cejchování dobytka žhavým železem.

Nejradši by si ho vyrvala a zahodila, nebo zadupala, jak červa do země. Nač ten poblázněný netaktní dvoutakt vlastně měla a proč se s ním v tom nespravedlivém světě vůbec ještě zadávala? K čemu jí byl ten splašený kus masa, ne větší než mužská pěst, jež se jako pominutý jen svíral a rozevíral, za minutu sedmdesátkrát, za hodinu více než čtyř tisíckrát, a pak znovu jen sevřít, rozevřít, sevřít…

Milionkrát, bilionkrát… Den co den a rok, pětatřicet roků, osmdesát, celý život. Perpetum mobile vnucené existence.

A jen sevřít, rozevřít a pořád dokola. Nasát krev a vtlačit ji do cév, žil a tepen, znovu nasát a spustit další koloběh života… Jak by při takovém stereotypu mohlo to umačkané srdce mít ještě čas na nějakou lásku? Jen nestoudně bolet umělo. I bez zženštilých básníků. Nejlíp by udělalo, kdyby v ní zmlklo napořád. Ale co její děti…?
V tom se prudce otevřely dveře a do místnosti chvatně vešel Benjamin. Židovský farmář. Nepozdravil, nebral ohled na své zablácené holinky, byl zadýchaný a s vytřeštěným zrakem zapátral po přítomných, hledal tu nejpovolanější osobu, aby mu okamžitě odpověděla na tisíc utrápených otázek.

Ráchel viděla, že je nachystaný hřmotně a hromotlucky znovu řešit to, co už sama uznala za neřešitelné.

„Benjamine, je to hrozné!“ vrhla se mu kolem ramen a mimoděk se podívala za něho do dveří.

Něco jí říkalo, že se v nich objeví i Jakob, aby jí poradil, co má udělat. Dveře se však už nepohnuly a tak se usedavě rozplakala. Švagr ji prudce objal a nešetrně k sobě přitiskl.
„Co se stalo?“ zeptal se sklesle, ale s divokou nedůvěrou.

„Jakob nežije!“ zaštkala a ta tam byla její rozvaha, jen se v ní rozezněla nicotná naděje, že vysoký a statný Benjamin, jemuž nestačily ani žádné běžné dveřní veřeje s mezuzou, doktory přemluví, aby Jakoba nechali dýchat.

„Je pravda, že po něm stříleli Arabové?“ zeptal se věcně a všem připadalo, že nic víc už nepotřebuje vědět pro vykonání kruté pomsty.

„Prostřelili mu hlavu. Přes okamžitou operaci nastala smrt mozku,“ zopakoval lékař stroze tristní informace, mírně zbledl a představil mu drobnou ženu z etické komise i sebe.

„Proč jsem nejel s ním? Třeba by zabili mě a on by ještě žil!“ bolestně vykřikl Benjamin. „Moje krávy mě zachránily…“ vydechl, když si uvědomil, že potíže na pastvinách Západního behu mu zabránily odjet s bratrem prodávat do Jeruzaléma. „Spíš mě pohřbily zaživa…“ zasténal, spíš se to ale podobalo tichému zavytí.

Jeho slova zněla komicky, jako směšné povzdechnutí náruživého rolníka a ne zoufalý nářek osudem zrazeného nešťastníka.

„Mohl bych bratra vidět?“ vydechl vzpupně, jakoby byl zvyklý jenom na imperativy.

„Zatím to nejde, protože čekáme na rozhodnutí paní Assbahiové!“ řekla opatrně žena v zelenkavém plášti.

„Na jaké rozhodnutí?“ zavětřil Benjamin, jak stopařský pes.

„Chtějí, abych darovala Jakobovu ledvinu,“ řekla Ráchel a prosebně i provinile k němu vzhlédla, aby jí pomohl v těžkém rozhodování.

„Darovat?“ opakoval s vyjevenýma očima, aby si nechal čas na zvážení šokujícího zjištění. „Komu darovat? Jak darovat?“ zavřel víčka a promasíroval si dlaněmi tvář, jako by si ji oplachoval vodou.

„Máme tady těžce nemocného pacienta, který už na transplantaci ledviny čeká dva roky. Bez darovaného orgánu do měsíce zemře,“ zopakoval důležitou informaci lékař. „A podle předběžných testů by váš bratr mohl být vhodným dárcem…“

„Je potvrzeno, že můj bratr Jakob skutečně definitivně zemřel?“ zareagoval pochybovačně Benjamin, ale sám věděl, že ten vzdor je pouhá setrvačnost jeho nedůvěry.

„Konstatovaly to dvě komise lékařů nezávisle na sobě,“ potvrdila zástupkyně etické komise a znavený lékař se strojenou trpělivostí mu znovu vše vysvětlil.

„Jeho smrt je nevratná! Takový je závěr konsilia!“

„On ale pořád dýchá…“ šeptla Ráchel.

„Říká, že prý ještě dýchá!“ zvedl hlavu Benjamin a nemínil se nechat zviklat, jako by tím chtěl prokázat, jak moc mu na bratrovi záleží.
„Vše prověřili přední naši neurologové, smrt konstatovalo i vyšetření encefalografem; krevní oběh v mozku byl přerušen,“ vydal ze sebe lékař jen stroze setrvačný popis jejich úkonů.

„Co když se mu mozek vzpamatuje? I z hlubokého koma se přece pacient někdy probere,“ zkoušel to Benjamin a Ráchel ochable zareagovala.

„Jen v případě, že zkolabuje pouze mozková kůra,“ řekl lékař.

„Z toho důvodu může být pacient odpojen od přístrojů až po pěti hodinách od souhlasu příbuzných,“ dodala žena v plášti na tu chvíli v nevhodně přívětivé zeleni. „Je to však jen asi promile naděje…“

„Tak si počkáme!“ vzpouzel se Benjamin, ale cítil, že už nic nezmění.

„Věřte, že vím, co právě prožíváte, ale chcete snad ode mě slyšet přednášku, co to je v mozku subdurální prostor a jeho porušení?“ nevydržel lékař vypětí a zdrženlivě, přesto na doposud ohleduplně vedené řeči vybuchl. „A jakou funkci v něm má pevná mozková plena a pavoučnice? Rozumíte tomu? Nebo jaký vliv mělo na smrt vašeho bratra žilní krvácení do prostoru jeho arachnoidey…?“

„Kdo má být tím příjemcem transplantátu?“ přerušil ho zle Benjamin.

„Člověk, který bez ledviny brzy zemře,“ odpověděl obecně lékař a tušil, kam svojí otázkou bratr Jakoba Assbahiho míří.
Benjamin chtěl mít ve všem jasno. Napadlo ho též něco o protekci a penězích za ledvinu, ale na ty věci se ptát nechtěl; věděl, že jde o zcela neprokazatelné záležitosti, i kdyby byly pravdivé.

„Mám přece právo vědět, kdo má být příjemcem ledviny mého bratra!“ byl Benjamin kategorický.

„Jsou to intimní informace, které musejí zůstat v anonymitě!“ pokusil se lékař o nemožné.

„Jsem jeho bratr a vím, že Jakob byl proti čtvrcení svého těla.“

„Právě proto potřebujeme souhlas jeho ženy,“ řekl lékař s chladnou trpělivostí.
„Kdo má být tím příjemcem?“ chřestil výhružně Benjamin, jako had, který se už na nic jiného nezmůže.

„Jde o padesátiletého muže z Jeruzaléma.“

„Je to Žid?“ podíval se Benjamin ve zlé předtuše ostře na lékaře.

„Je to občan Izraele; transplantovat můžeme orgán pouze občanu tohoto státu,“ vysvětlil lékař vyhýbavě.

„Takže je to Arab!“ křikl Benjamin a dal si rozčileně ruce v bok. „Muslim, nebo křesťan?“ podíval se vyzývavě, a když mu nikdo neodpověděl, bylo mu vše jasné. „Takže muslim!“ dodal rasisticky.

„To jste řekl vy!“ zvedl lékař alibisticky ramena.

„Je v tom snad nějaký rozdíl?“ položila Ráchel dlaň na hruď svého švagra, cítila jeho prudce bušící srdce a v duchu se ptala, proč už takhle nikdy neucítí tlouct to Jakobovo. „Mně je už všechno jedno! Ať mu tu Jakobovu ledvinu dají…“

„Jakoba přece zabil právě Arab! Chápeš? Muslim! Chtějí nás zase vyhladit a ty jednomu z nich za to ještě budeš bráchovou ledvinou zachraňovat život?“ podíval se Benjamin zoufale na švagrovou, jež ožila divnou útěchou, že by něco z Jakoba přece jen mohlo přežít.

„Promiň, ale je to především moje záležitost!“ vzkykla Ráchel. „Byl to přece můj muž!“ znovu se rozplakala, ale jen tence; uvědomila si minulý čas své věty a zapotácela se.
„Je ti špatně?“ podepřel ji švagr.

„Dali mi jen injekci…“

„Co jste jí to píchli? Omámíte ji a pak chcete, aby svéprávně něco podepsala?“ zvýšil hlas.

„To nic není!“ přerušila ho. „Jen mi chtěli pomoct. Neboj se, jsem úplně při smyslech. Bohužel…“

„Zavolám právníka!“ řekl vzdorně Benjamin, jako by jich doma měli tucet, přitom neznal žádného.

„Neblázni!“ zašeptala vysíleně.

„Zapomnělas, že Jakob tady nechal tři sirotky?“

„A také mně, jestli jsi to nezaregistroval! O ty sirotky, které jsem porodila, se musím postarat zase jen já,“ hystericky se přes slzy zasmála. „Někdo musí to věčné zabíjení nějak zastavit!“ rozrušením jí znovu přeskočil hlas.
„Tím nic nezměníš, když jim dáš kus Jakoba! Jenom se ti všichni budou smát a mnozí tě proklejí!“ varoval ji švagr.

„A co by na to Bůh?“ podívala se na něho uslzenýma očima. „Ty přece v Boha věříš!“

„Bůh to zakazuje, a i kdyby ne, jde o princip!“ nevzdával to Benjamin. „Arabové chtějí zničit Izrael a my ho musíme chránit!“ neubránil se frázím, jež užíval jako vášnivý řečník. „Vyhánějí nás z Gilomu!“

„S takovými principy běž někam!“ neudržela se, i když jí bylo trapně, že narušila pietu. „Ne všichni nás chtějí zničit! A mně je nakonec úplni jedno, jestli budu žít v Izraeli, nebo v Palestině, pokud bude moje rodina v bezpečí! To je můj princip!“ pokračovala rozčileně. „Vy se pořád jen zabíjíte a naivně si dokazujete, kdo je Žid, a kdo Arab, komu patří tamten kopec, komu tamta poušť, ale že většinu lidí zajímá jen mír, to je vám fuk! Ať už přijedou Šaronovy buldozery a rozboří Gilom, budu šťastná…“

„Jsme nejstarší národ světa, jsme Židé!“ snažil se být nesmlouvavý, ale vše vyznělo jen ve směšný šovinismus a všem začínal být trapný.

„Řekni mi, jací Židé? Co mám společného s Židovkou z Turecka, která je stejně jako já občankou Izraele, ale nedomluvíme se žádným jazykem!“ pokračovala jako smršť. „Co mají se mnou společného Židovky z Buchary a Maroka, ze Sibiře a Etiopie? Mluví jinak, oblékají se jinak, dětem vyprávějí úplně jiné pohádky než já!“ nadechla se a mínila dál pokračovat v nevraživém tónu. „Nejblíž tady k sobě mají přece palestinští Židé s Araby!“

Izrael jí najednou připadal nepřátelský; velkolepé královstvím bez krále, zato plné pokrytectví a umělé soudržnosti. Jeden druhého nesnášeli, ale ve jménu jakési historické setrvačnosti a pudu samozáchovy si namlouvali, že drží pospolu v dobrém i zlém. Zašli už příliš daleko, než aby se mohli vzdát své modly vyvolenosti. Možná tenkrát, před šesti miliony mrtvých Židů, to snad ještě šlo se pokorně asimilovat kdekoli.

Bojovala s Benjaminem, ale ve skutečnosti jí už bylo všechno jedno. V mozku měla jen velikou bolest a pálivou zlobu. Její přepadlý švagr obrátil oči v sloup a rezignovaně žuchl na židli, až pod ním nebezpečně zavrzala. Ani on už neměl sílu vzdorovat. Alespoň v té chvíli ne…

http://olser.cz/1128/necin-jinemu-to-co-tobe-nemilo-aneb-zidovsky-extremismus-pod-lupou/