Symbióza je způsob parazitické koexistence dvou druhů z oblasti flory či fauny. Oboustranně vyhodné soužití. Známe jmelí, cizí nám není ani pes. U jmelí je to jasné, vegetuje na listnatých stromech, jedlích i borovicích, ovšem co pes? U něho je závislost na člověku sporná, spíš jde o závislost člověka na psu.

A tak mě napadla teorie, že prapsi kdysi dávno před mnoha tisíci lety poprvé zvětřili divného chlupatého tvora, co se držel v korunách stromů a jen občas slezl, aby si lopotně něco pořídil k jídlu.

A co měl divný ocásek, nezřídka chodil po dvou zadních a byl strašpytel, když na něho zavrčel a vycenil tesáky. Antropologové a palentologové či jiní badatelé v oboru nechť mi prominou mé následující hypotetické pojednání…

Žrádla měl občas pravěký pes habaděj, jindy mu kručelo v břichu, ke všemu mu chyběly pazourky, co s nimi šmidlal ten divný patron; chvíli ve větvích, chvíli na zemi, ale také jako on neuměl kus masa upravit na děsně pálivých plamenech, které navíc nezvládl ani zapálit. A že to vždycky zavonělo…

Ten tvor byl Homo habilis na vývojové cestě k člověku východoafrickému – Homo rudolfensis. Zkrátka člověk zručný, považovaný za předka člověka dělného – Homo ergaster, jehož linie dále pokračovala v člověka vzpříměného Homo erectus až po Homo sapiens…

A čím byl víc předek člověka zručnější a dělnější, tím psa víc zajímal. Ten svým čichem snadno vypátral zvěř, neandrtálec, či jak se jmenoval ten tvor, ji pak zase mohl zabodnout kopím či šípem ze svého luku a o žrádlo se pak podělili. První náznak spolupráce – symbiozy, parazitismus nebo mutualismu…?

Také psi měli svůj vývoj. Prvním předkem psů byla šelma miacis, pak to byli Canis familiaris inostranzevi-psi s vrásčitou kůží a po nich přišli na svět Canis familiaris palustris – psi, kteří se vlkům podobají nejvíce.

A tak se dali dohromady a vytvořili věčnou dvojku. Homo sapiens zvaný pračlověk se už nemusel skrývat na stromě před útočníky, které pes většinou snadno svým štěkotem označil či odehnal. Nový psí společník měl dostatek jídla i vody a tepla v době ledové u ohniště. Stal se člověčím čichem, očima a ochranou, byl navíc silný, rychlý, uměl stopovat a uspokojily ho zbytky od člověčího jídla.

A čím déle se člověk v psí společnosti pohyboval po zemi, tím líp chodil, mapřímila se mu páteř, vyformovala chodidla, ruce se staly obratnější a srdce klidnější, jelikož ho hlídal nový čtyřnohý štěkal. Také už neměl tak často hlad, poněvadž mu pes vždycky nahnal nějakou kořist.

Tak se zásluhou psa stal postupně z poloopa člověk, stavící si svá první obydlí už ne ve větvích, ale na zemi. A také citová stránka prodělala vývoj. Člověk měl milého parťáka, naučil se s ním komunikovat a tak je tomu dodnes.

A tato moje teorie o sblížení psa a člověka je stopro pravdivá. Jedna smečka domestikovala tu druhou. První pravěký pragmatismus. Způsob, jakým lidé domestikovali psy, je tím uspokojivě vysvětlen. Věda a testy DNA jasně prokázaly, že kdekoliv na euroasijském kontinentu žili pohromadě lidé a vlci.

Sibiřští Evenkové mohli díky tomu ušetřit své ženy, které je před psími spřeženími samy vždycky táhly na saních až na místo jejich lovu, pár tisíciletí poté se zrodily i filmové hvězdy jako Rintintín, Šarik, Rex, pes Baskervilský, Lasie… A jak by se dnes hledaly drogy či stopy pachatelů…? Co by dělali slepci bez vodících a asistenčních psů; retrieverů, dobrmanů, belgických či německých vlčáků…?

Věda má k psům také svá stanoviska. Dnešní psi se vyvinuli z euroasijského vlka šedého. Lidé si je měli začít ochočovat před zhruba 40 000 lety, ovšem podle mě to bylo ještě mnohem dřív. Mezinárodní skupina výzkumníků analyzovala krevní vzorky 318 psů v Egyptě, Ugandě a Namibii a měřila jejich genetické odlišnosti.

Přišlo se tak na to, že jsou afrického původu, například saluki, rhodéského ridgebacka či faraónského psa. Ti neafričtí patří mezi plemena, jako jsou portorikánští pouliční psi nebo američtí voříšci bez rodokmenu, lapidárně řečeno „pouliční směska“.

Zatímco DNA plemene saluki, neboli perského chrta, je velmi podobná nejen afghánskému chrtovi, ale také dnešním egyptským vesnickým psům. Stejně tak plemeno Basenji (konžský pes) je téměř identické se psy, kteří žijí ve vesnicích v Namibii či Ugandě. A třeba faraónský pes a rhodéský ridgeback nemají téměř nic společného s jakýmkoliv domácím africkým plemenem.

A tak se díky této symbioze zrodila plemena ovčácká, pastevecká a honácká pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi, teriéři, jezevčíci, špicové, honiči a barváři, myslivečtí ohaři, slídiči, retrieveři i vodní psi a též plemena společenská…

Věda je prima věc, ale fakt, že člověk byl víc závislý na psu, než pes na člověku, je nabíledni.  A že jen díky psímu plemenu se z poloopa stal člověk, i když se za něho občas jeho psí stvořitel musí pořádně stydět…

Nevím, možná se pletu, ale neznám psa, který by bezdůvodně někoho se zvrhlou posedlostí zabil. Proto jsou mi psi čím dál víc sympatičtější, na rozdíl od spousty lidí, co po nich ani nesbírají exkrementy…

Navíc jsem ve znamení psa, takže vím, o čem píšu! A pak že starého psa novým kousků nenaučíš…!