Co je víc? Být bisexuál nebo lékař zachraňující lidské životy…?

15. Červenec, 2009 – 7:51

Kdysi jsem chtěl být lékařem. To mi bylo deset a viděl jsem umírat svého brášku na leukémii. Chtěl jsem objevit lék proti rakovině krve. Od té doby mi lékařská profese zůstala v paměti jako úžasné a jedinečné poslání, jakým je záchrana lidského života.

Včera mě ale šokoval jeden bloger, který se pustil do doktora Vladimíra Daníčka, který pracuje v Izraeli jako ošetřující lékař. Známe ho všichni z jeho mj. brilantních reportáží pro blog iDnes z bojů Izraele v Pásmu Gazy či z dokonalých rozborů izraelské zdravotnické reformy.

Je to výjímečný člověk, kdyby se chtěl stát novinářem či politickým analytikem, mohl by začít třeba okamžitě. Nevím, jak by poté moje novinařina obstála. A zvláště pak psaní Filipa S., který mu ve svém provokačním blogu vzkázal otázku:

„Promiňte osobní dotaz, pane Daníčku, co jste vlastně dokázal vy?“
Tento nestydatý dotaz následoval po výčtu osobních vítězství pana Filipa S. Mezi jeho „desaterem“ je např.: Dokázal jsem nenaplivat svému otci do tváře, když ležel paralyzovaný mrtvicí a konečně nepředstavoval žádnou hrozbu. Dokázal jsem se pomilovat s klukama a holkama všech ras a nechytit u toho ani rýmu…

Je to vlastně statečný mladík, jemuž my, starci nad hrobem, nesaháme ani po kotníky. Kdo z nás by totiž dokázal s takovou drzostí a nonšalancí podvádět, krást, být krutý vůči umírajícímu i napsat dvě knížky a pod sprchou si zálibně prohlížet své tělo a říkat si: tak takhle vypadá člověk, co napsal bestseller…

Svět je malý, vlastně čím dál menší. Třeba když jsem se před lety při přebírání jedné z cen E. E. Kische za literaturu faktu seznámil v průběhu přijetí u prezidenta SR Rudolfa Schustera se zajímavým mužem a jeho půvabnou ženou. Byl to Jiří Gavenda s chotí.

Slovo dalo slovo a pan Gavedna mě z Bratislavy vezl domů do Ostravy autem. Při našem povídání se mě zeptal, jestli nemám rukopis nějaké nové knížky. Měl jsem dva a tak jsme se během několika hodin domluvili na jejich vydání v jeho českotěšínském nakladatelství Agave.

Tak spatřil světlo světa můj cestopis z Jihoafrické republiky „Češi v zemi zlata, platiny a diamantů“ a knížka o vývoji terorismu na Blízkém východě po 11. září 2001 – „Krev na meči džihádu“.

A když jsem se stal blogerem, občas mi napsal e-mailové reakce na mé texty Filip Sklenář, o němž jsem netušil, že jde o autora knížky o Radovanu Krejčířovi. To vyplynulo až poté, kdy reagoval na můj blog o tomto černošickém podnikavci a přiznal se, že byl na Seychelách napsat text o Krejčířovi….

Začal jsem jeho blogy číst a dospěl jsem k závěru, že tento třicátník musí mít narámný strach ze stáří, protože ho k smrti patologicky nenávidí. Citace z jeho jednoho blogu jistě postačí…

…“sedmdesátník, který… dnes řval na celý trolejbus č. 103 ve 12.00 v Ostravě mezi stanicemi Husův sad a Českobratrská na dobře již šedesátiletou dámu, že je – redakce promine – špinavá kurva, neboť ho nepustila v poloprázdném trolejbusu sednout na místo, které jemu se líbilo. Chvíli jsem přemýšlel, zda dědka srazím pěstí, ale nakonec stačily dva pohledy a prudič páchnoucí stařeckým potem vypadl na příští zastávce náhle zkrotlý. Ano, hovádkem může být člověk v každém věku, a žádný věk ho neomlouvá – ni jinošský, ni kmetský…“
Další ukázka mladické srdnatosti následuje…

„Knížka vychází – je plná strašných tiskových chyb a přehlédnutých stylistických neohrabaností. Mám pocit jakéhosi uspokojení. Věda dobře, že mě za tuto knihu nikdo nepochválí, pochválím se na stránkách Britských listů sám…“
To se skutečně stalo. Dne 12. 12. 2005 v Britských listech publikovali Sklenářovu recenzi na knihu o Krejčířovi. Mladý vyčůránek však Britské listy neinformoval, že je sám autorem této knihy, a že tedy manipulativně píše recenzi na svou vlastní knihu!

Šéfredaktoř Britských listů Čulík pak napsal: „Jde o hrubý střet zájmů a neetické jednání. Z toho důvodu oznamujeme, že Britské listy s Filipem Sklenářem končí jakoukoliv další spolupráci. Čtenářům se za tento podvod autora „recenze“ omlouváme…“

Po nejpodivnějším českém policejnímn zákroku v Černošicích se Radovan Krejčíř stal jednou z mediálních celebrit České republiky. Když našel dočasný azyl na Seychelských ostrovech, rozhodl se o svých kauzách vydat knihu. Když vyšla, stala hitem vánočního trhu.
Ke spolupráci při psaní knihy přizval Radovan Krejčíř tehdy sedmadvacetilého spisovatele z Ostravy Filipa Sklenáře. Autor kontroverzního románu Červené dlaždice odlétl na Seychelské ostrovy 22. srpna 2005, právě když vrcholilo zatýkání osob blízkých Radovanu Krejčřovi.

Útvar rychlého nasazení provedl neočekávaně likvidační zásah rovněž proti tehdy již černošickému nakladatelství Agave, vedeného Krejčířovými rodinnými přáteli – manželi Gavendovými…
Dál už tu Krejčířovskou historii všichni znáte. Nevím, jestli to není proti Kodexu blogera, že uvádím plné jméno i příjmení Filipa Sklenáře, ale když jde o citace i z jiných webů, možná to projde. Pan Sklenář rozhodně nebude proti..

Jak stojí psáno na webu Šumařův sumář: Sklenář je bezskrupulózní, bezpáteřní bestie, která udělá cokoli, aby se zviditelnila…

Takže, sorry, Filipe. Tvůj zahořklý stařík nad hrobem…

K následujícím lionkům snad jen klišé: No comment!

http://sklenar.blog.idnes.cz/c/92812/Mladi-starici-a-stari-mladici-jinak.html

http://www.blisty.cz/2006/2/28/art27281.html

 http://sites.google.com/site/hlukesova/

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *