Státní maturity a našprtaný Japončík…

1. Červenec, 2009 – 7:48

Nechci být válečný štváč, ale mírně řečeno iritují mě naši mladí, co si pořád stěžují na státní maturity; že jsou za osm roků jejich sepisování nepřipravené, navíc trapně snadné zak pro deváťáky nebo naopak prý je nezvládnou, jelikož u každého testu je šest různých odpovědí, ale správná je pouze jedna… 

Inu, mládí. Kdo ze studentů neměl revoluční spády. Rádi se nechávali zmanipulovat, aby vtrhli do ulic, na nichž pak bojovali kdykoliv za cokoliv, hlavně že se televizně zviditelní a zapíší do dějin.

Dnes jsou to tedy státní maturity. Málokdo si s nimi ve skutečnosti láme hlavu, ale každý důvod k demonstracím se počítá. Až o tom jednou budou vyprávět svým vnoučatům, jak se statečně prali o svá práva a jak si nic nenechali líbit. I já, ač je to k nevíře, byl kdysi studentem…

Ti mladí mají velkou kliku, že dorostli zrovna do módní doby pravicového boomu. Pokud jsou „in“, mají imunitu beztrestnosti. Házení vajíček po někom přece není násilí, pouze studentská recese.

Jo, kdyby dnes uspořádali přes facebook domluvenou akci vzdoru levicoví mládežníci a zasypali čerstvou snůškou vajec předvolební sešlost Mirka Topolánka a jeho suity, to by hned byly titulky:

„Extrémisté chtějí zničit naši mladou demokracii, porušují lidská práva, svobodu projevu a předvolební řád. Zakažte je! Nenecháme si diktovat ulicí…! Jakto, že policie neplní své povinnosti a nepoužívá na ně donucovací prostředky…?“

Mám pro naše vždy hrdinné „nezávislé“ studenty jednu anekdotu, spíš varování, jak může student dopadnout, když nedemonstruje a místo toho pilně dělá, co má – šprtá se ke státním maturitám.

A abych nebyl obviněn z česko-studentského šovinismu, uvedu tento humorný příběh v zahraničním jazyku, který není mezi povinnými státními maturitními předměty v Česku. Ve slovenštině…

Prvý školský deň na americkej strednej škole predstavuje učiteľka nového žiaka, Sakiro Suzukiho z Japonska. Hodina začína a učiteľka sa pýta:

„Uvidíme, kto ovláda kultúrnu históriu Ameriky? Kto povedal: Dajte mi slobodu, alebo ma zabite?“

Hrobové ticho v triede, len Suzuki zdvihne ruku: „Patrick Henry, 1775 vo Philadelphii.“

„Výborne Suzuki“, a kto povedal: Toto je národ a národ nesmie zhynúť?“

Suzuki sa postaví: „Abraham Lincoln, 1863 vo Washingtone“.

Učiteľka sa pozrie na žiakov a vraví : „Hanbím sa za Vás, Suzuki je Japonec a pozná americkú históriu
lepšie ako vy.“

Zozadu sa ozve tichý hlas: „Bozkaj nás v riť, zasratý Japončík!“

„Kto to povedal?“ zvolá učiteľka.

Suzuki bez vyzvania odpovedá: „Generál McArthur, 1942 v Guadalcanale, a Lee Iaccoca v 1982 pri valnom zhromaždení firmy Chrysler.“

Trieda je celkom ticho, len vzadu sa ozve: „Je mi z toho na grcanie!“

Učiteľka kričí: „Kto to bol?!?“

Suzuki odpovedá okamžite: „George Bush senior japonskému premiérovi Tanakovi v priebehu obeda,
Tokio 1991.“

Jeden zo študentov sa postaví a otrávene povie: „Môžeš mi ho vyfajčiť…!“

Učiteľka hystericky: „A dosť! Čo to má znamenať?“

Suzuki bez mihnutia oka: „Bill Clinton Monike Lewinskej, 1997 vo Washingtone, oválna pracovňa Bieleho domu.“

Ďalší zo študentov vstane a zreve: „Suzuki je hromada sračiek!“

A Suzuki opäť v pohode: „Valentino Rossi pri Veľkej cene motocyklov, Brazília 2002.“

Celá trieda prepadne hystérii, učitelka upadá do zúfalstva, plieska dlaňou po katedre, dvere sa otvoria, vojde riaditeľ a kričí: „Kurva, taký bordel som ešte nevidel!“

A Suzuki, viac-menej len pre seba: „Poslanec Fico ministrovi financií Miklošovi pri schvaľovaní štátneho
rozpočtu, Bratislava 2005…“

Tuto glosu bych chtěl věnovat svému příteli Tomi Shvedovi z Tel Avivu, který mi nedávno dělal průvodce po Izraeli a přičinil se o mé setkání s tehdejším premiérem židovského státu Arielem Sharonem, požehnaná vzpomínka…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *