Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Lze srovnávat pohřby Waldemara Matušky a Karla Kryla…?

Četl jsem titulek:”Pohřeb Matušky je větší událostí než byl Krylův”. Jen chvíli jsem uvažoval, jestli je to věta oznamovací nebo konstatování, zpochyňující oceňovanou roli Waldemara Matušky mezi našimi zpěváky.

Bylo to něco mezi tím, jak jinak se “šalamounsky” vymanit ze složitého dilema. Zatímco Karel Kryl prý národ rozděloval, Waldemar Matuška jej naopak spojoval.

Disidenti i tzv. mlčící většina, za totality přežívající na “nucených pracech” v zaměstnání, které bylo povinné dle zákona, a ve chvílích volna se alibisticky ukrývající na své socialistické chalupy, resp. ti, jejichž “totalitní rejstřík zdaleka tak čistý nebyl”…

Co to je “čistý totalitní rejstřík”? To, že se někdo vystěhoval z politických problémů pryč na Západ, zatímco jiný zůstal a dělal možné i nemožné, aby třeba uživil svoje rodiče, svoji rodinu…?

Matuška i Kryl patřili k těm, kteří emigrovali. Oba bez většího úspěchu v zahraničí, oba se rádi vraceli domů, ale pouze Kryl se zle rozlítil na Václava Havla, že si ho, významného disidenta v Mnichově, nezvolil do sboru svých poradců.

Frustrace, lítost a pocit zneuznání jeho zásluh. Tak by se dalo charakterizovat psychické porevoluční rozpoložení Karla Kryla. Jako Ostravák o tom i z osobního setkání, byť jen letmého v ostravském Divadle hudby, něco vím.

Zanevřel na svoji bývalou vlast, na rozdíl od Matušky, který po roce 1989 naopak začal svoji rodnou zemi milovat silou nebývalou.

Mohl zpívat Matuška protest-songy jako Kryl? Asi ne, nebyl totiž písničkář, jenom trubadůr, který měl v popisu své práce velebit lásku, přátelství a jiné pozitivní věci, aby ostatní kolem něj zapomněli na drsnou realitu.

Proto národ a drtivá většina lidí, disidenti vedle estébáků, milicionáři bok po boku členů třetího odboje, ti všichni a miliony dalších, si rádi zpívali a poslouchali Matušku, protože chtěli na zlomek svého pomíjivého času slyšet něco pozitivního. Raději si nalhávat do vlastní kapsy, než se ještě víc stresovat negativním pohledem písničkářských rebelů.

A nejen těch. Palach, Zajíc a další sebevražední mučedníci šokovali svými činy a přiměli národ k sebezpytování, co je dobré a co ne, a kam až může dojít jejich pasivní rezistence.

Jsem staromilský, pouštím si kazety s Matuškovými písničkami. “Sbohem lásko…”, jejímž autorem je Hughes Aufray, jsem znal pozpátku i na kytaru… C, F, G, C, F, G, C, Ami, D7, G7, C, C7, F, Fmi…

V krabici s různými kazetami byla také ta, na níž mám natočený rozhovor s Josefem Škvoreckým. Setkali jsme se v roce 1997, když mě kamarád Lumír Salivar pozval v Torontu k sobě domů, abychom oslavili 73. narozeniny jeho švagra.

Natočil jsem při této příležitosti s Josefem Škvoreckým rozhovor, v němž jsem se ho zeptal také na jeho slova z románu “Mirákl”, v nichž říkal, že sebevražda upálením Jana Palacha byla činem psychicky nemocného člověka. Sebezničení takovým způsobem prý může spáchat pouze člověk nemocný nebo ten, který je v bezvýchodné smrtelné situaci.

“Vždycky jsem oceňoval čin Jana Palacha, ale i když příchod vojsk Varšavské smlouvy do Československa byla velká tragédie, nebyla to však mezní situace, v níž by měl být tento student v bezprostředním ohrožení svého života…” řekl mi Josef Škvorecký.

Rozloučení s Waldemarem Matuškou bylo smutné, ale famózní a dojemné. Nebylo nikoho z mnoha tisíc lidí, kteří se s ním přišli rozloučit, koho by smutná atmosféra pohřbu nerozplakala. Ne však proto, že byl emigrant a bojovník proti totalitnímu režimu, ale úžasný umělec s neopakovatelným charisma.

Další nesmrtelný Čech. Lidská věčnost je totiž přímo úměrná lidské paměti, v níž bude jeho jméno a hlas jak vzácná relikvie předáván z generace na generaci, až do skonání světa.

Proto Waldemar Matuška, s nímž mám na kazetě také rozhovor, na rozdíl od mnoha další, nezemřel a nikdy nezemře…