Proč se v Izraeli nestal komunismus větším zlem než nacismus…?

16. Červen, 2009 – 7:28

Izraelské kibucy se dají snadno rozpoznat, protože už z dálky připomínají zvláště v okolí Judské pouště životadárné oázy. Vlastně kdysi takovými oázami skutečně byly; životem, probuzeným uprostřed nevlídného úhoru. Na počátku novodobého státu Izrael. A Židé milují poušť, protože ukrývá vždy naději – studnu plnou vody…

Dnes je zde všude kolem spousta stromů, většinou olivovníků, datlovníků nebo jabloní, vinice a banánové plantáže. Pole a lány u kibuců, tisíce hektarů půdy, vyrvané zrádnému písku, už obrátily pro letošní sklizeň kapsy naruby. Nejsou to sice velké a širé rodné lány, ale draze vykoupené, o to víc ceněné.

Je sklizeno. Ze sýpek kyne pomyšlení. Pluhy znovu zarytě linkují zem, hospodář už čte mezi řádky. Sní o příští bohaté úrodě. A počítá, kolik vody musí spotřebovat, aby plody uzrály. Kolik ho to bude stát šekelů, když překročí stejně jako v jiných izraelských osadách svůj vodní limit.

Čas otočil list, stromům je zas o léto víc. A rána jsou jak na trní. V očekávání nové mízy, živitelky nových plodů.

Během I. světové války vzniklo židovské dělnické hnutí, jež se postupně rozdělilo na dva proudy. Ha-Šomer Ha’cair – Mladý strážce – měl marxisticky komunistickou orientaci a byl pro dvounárodní židovsko-arabský stát.

Druhý proud, opět zastoupený ruskými Židy, reprezentovala strana Mapai (Mifleget Po’alei Erec Jisra’el – Strana práce země Izrael), založená Berlem Katznelsonem a Davidem Grünem, alias Ben Gurionem, jako socialisticko-sionistická strana, prosazující „konstruktivní socialismus“.

Vyvrcholením židovských levicových snah na Blízkém východě bylo v roce 1919 založení Komunistická strana Palestiny. Dva roky poté dal ruský Žid Jicchak Tabenkin podnět ke vzniku Gedul Ha-Avoda – Dělnické legie, základu pro vytvoření Všeobecné komuny dělníků Izraelské země.

V roce 1927 bylo založeno hnutí Kibuc Arci – Má země, které bylo myšlenkově zcela marxistické, spatřující v Sovětském Rusku svět budoucnosti. Jeho již reformovaný následník – Židovské Hnutí společných kibuců – má ještě dnes na sto šedesát komun se 75 tisíci členy.

„Zakladatelé našeho kibucu pracovali v Palestině na konci třicátých let nejdřív jako rybáři a dělníci v továrnách a přístavech Haify,“ říká David Raz, nejvíc si pamatující Čech v kibucu Hachotrim.

Předtím byl ale nedaleko Haify v táboře mladých přistěhovalců ve věku od 15 do 17 let. Během dvou let se půl dne učili, půl dne pracovali, včetně neděle, sobotu měli volnou. I když byli nevěřící, v duchu židovské tradice dodržovali všechny svátky, v rámci možností i symbolicky šabat.

„Všechno tady od začátku bylo a podnes je společné. Platy neexistují. Každý člen komuny dostává roční rozpočet. Jeho výše je určena podle toho, zda žije sám, nebo s manželkou a dětmi,“ počítá Fredy Wurzel, narozený v roce 1928 v jednom z domů na ostravské Sokolské ulici.

„Z toho musí vyjít. Z těchto peněz si musí platit také snídaně, oběd i večeře, dále elektřinu a plyn. Voda a byt je zdarma. Z této částky si musím našetřit také na cestu do zahraničí, na auto. Já žiju už sám a ročně mám od kibucu na všechny tyto věci asi osmnáct tisíc šekelů, tedy zhruba tisíc pět set na měsíc.“

Nutné je připomenout, že průměrný měsíční příjem je v Izraeli mimo kibucy přes osm tisíc šekelů, tedy necelé tři tisícovky amerických dolarů. Kurz 1 šekel – 5 CZK. A ti, kdož si je vydělají, nemají ale zdarma byty či spotřebu vody, jak je tomu v kibucech.

A nájemné v dvoupokojovém bytě ve městě stojí kolem pěti stovek dolarů za měsíc. Pokud si takové bydlení chcete koupit, zaplatíte minimálně dvě stě tisíc dolarů.

„Dnes u nás lidé už chtějí peníze rovněž za přesčasy. Ale je nutné kontrolovat, jestli pracovník nedělá náhodou v přesčase to, co měl udělat v normální pracovní době,“ hartusí starý poctivec David Raz. Má už sice bříško, ale že mu už jde na devátý křížek, je nezvykle čilý.

„Nastávají situace, které nikdy předtím nebyly. Najdou se chytráci, kteří vloží kartičku, jako že jsou na šichtě, a jdou na melouch do Haify. Pak se za pár hodin vrátí a kartičkou se zase jen odepíšou. Jako že mají odpracováno. Jejich práce ale ve skutečnosti stojí. A pak by chtěli placené přesčasy, aby vše dohnali.“

„Když začali po druhé světové válce Němci dávat Židům odškodnění, naše řady zase značně prořídly,“ říká trpce Milan Maršík z Prrahy. ,,Zvláště v české komunitě. Zásady života v kibucu totiž podnes říkají, že ať má jeho člen jakýkoli příjem, vloží ho celý do společné pokladny.“

„A to se týkalo i peněz od Němců,“ vysvětluje David Raz. „No a to se mnohým nelíbilo, hlavně Čechům, tak odešli i se svým odškodněním žít do města. My jsme ale tyto své peníze kibucu odevzdali. Někteří je nedali z jiného důvodu. Odmítli je totiž vůbec převzít. Tvrdili, že těch pár tisíc marek jim jejich vyvražděné rodiny a ztracený čas stejně nevrátí,“ představuje mi ekonomiku kibucu i charaktery jeho členů.

Pro přijetí do sionistické komuny bylo tenkrát kromě zásad kolektivního hospodaření a společného využívání financí i několik dalších klíčových podmínek – žádný z nových členů nesměl být trestaný, narkoman a člen KSČ.

„Na procesy se Slánským a ostatními Židy v Praze se tady nezapomíná…“ krčí rameny Fredy Wurzel. „Nad kibucy se ale pozvolna smráká. Zrušili jsme už i společnou jídelnu, každý si teď doma vaří sám…“

„Lidé se změnili; chtějí mít privátní firmy, aby si koupili luxusnější věci. Snaží se získat co nejvíc peněz, ale jen pro sebe. A to není v kibucu možné. Vše musí jít do společné pokladny. My jsme chtěli něco pro všechny postavit v poušti, vše zavodnit, zúrodnit. Abychom měli všichni kde žít,“ vášnivě mně vypráví David Raz, přičemž ale nelze nepostřehnout, že ani on už není stoprocentně přesvědčeným idealistou.

„Bylo to tím, že lidé byli posedlí sionismem, budováním vlastního státu. Byli jsme na něho hrdí, dali bychom za něho život,“ dodává jakoby se chtěl omluvit zato, že ho někdy vůbec myšlenka komunismu nadchla. Zároveň mi ale trpělivě vysvětluje, že v tom nebylo nic špatného, zač by se měl stydět.

„Zajímal nás jen nedeformovaný obsah komunismu – žít a pracovat společně, nenadřazovat se jeden nad druhého, nezajímat se o vlastní peníze a o všechny zisky se dělit. Je v tom snad něco nemorálního?“ ptá se David Raz.

„Vy jste nikdy komunistou nebyl, takže ani nemůžete vědět, co je to zadostiučinění z vykonané práce,“ říká Fredy Wurzel.

„Co tím máte na mysli?“ ptám se překvapený tím patosem.

„Že jste asi nikdy vnitřně nepoznal, jaká to je paráda být součástí party, co vás nikdy nenechá v nouzi a na mizině…“

Co jsem jim měl říct? Že v Česku by byli za tyto své proklamace bez skrupulí vhozeni do jednoho pytle s nacisty v čele s Hitlerem, který jim vyvraždil na šest milonů jejich nejbližších…?

A tak se v Izraeli nikdy nestal komunismus větším zlem než nacismus.

(Ukázka z rukopisu cestopisných črt z Izraele pod názvem „Píše se rok 5769″…)

Reklama:
  1. Jedna reakce na “Proč se v Izraeli nestal komunismus větším zlem než nacismus…?”

  2. Přínosný článek,moc pěkné.
    A hlavně o těch podvodech s přesčasy.To se museli naučit v Čechách,tady se to praktikovalo v každé fabrice.Ale čte se to lépe než o té naší politické špíně.

    od hugous.z.lipek v Čer 16, 2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *