„A ta kačka, blátotlačka…“ až v dalekém Tennessee…

31. Květen, 2009 – 17:40

Waldemar Matuška zemřel ve věku 76 roků na Floridě. Nač příliš slov. V každému Čechovi jen vyslovení tohoto jména vyvolá přívětivé emoce. Zpěvák a herec, co nikdy nezapomněl, jak chutná sklářské řemeslo.

Je to přesně třicet roků, když jsem přišel do vítkovického kulturáku v Ostravě, abych si doplnil o další hvězdu své novinářské poznávání osobností českého hudebního života, pop muzik a herectví.

Pouštím si staré kazety, na nichž mám všechny – od Broma po Matušku. Zbyly mi na nich rovněž hlasy po Františku Filipovském, Heleně Vodráčkové, Věře Špinarové, Marii Rottrové, Jardovi Wykrentovi a Gustavu Bromovi a dalších.

A tak se vidím, jak jsem tehdy v salonku kulturního domu seděl proti vousáči v károvaném saku a kravatě. Waldemar Matuška. Právě dozpíval první část koncertu, v němž zaněla i písnička v podání Olgy Blechové a skupiny KTO – Kamarádi táborových ohňů… „…a ta kačka, blátotlačka… a má panenka pláče doma v komoře…“

„Tak s touhle písničkou jsme měli nedávno velký úspěch na countrywesternovém festivalu v Tennessee v USA..“ říká Waldemar Matuška a nic nemá proti našemu rozhovoru.

Za jak dlouho se může stát zpěvák populární?

„Třeba za čtrnáct dnů, ale za rok už si na něho nikdo ani nevzpomene. Může se ale ke kariéře vypracovávat pět roků a přes dalších deset dvacet let být hvězdou. Záleží, jak si rozumí s lidmi kolem sebe. A také na štěstí; být ve správném čase na správném místě…“

Co vám dává větší pocit seberealizace – zpěv nebo herecká role…?

„Já nejraději tyto dvě nádherné profese kombinuji, ale říká se, že herectví je „gruntem“ povolání zpěváka…“

Oholíte si někdy plnovous?

„Vousy nosím už dvaadvacet roků, je to můj image a myslím si, že by bylo hloupé se jich teď zbavovat…“

Jistě dostáváte spoustu nejrůznějších dopisů; který byl nejzajímavější?

„Když mě někdo zcela vážně požádal o čtyřicet tisíc…“

Proč jste nezůstal sklářem?

„Kdybych byl stoprocentně přesvědčený, že dělám sklářinu dobře, tak bych asi neodcházel. Když jsem ale kolem sebe viděl tolik mistrů svého řemesla, tolik ohromných a šikovných sklářů, bylo mi jasné, že nikdy nebudu takový skvělý foukač jako oni, a jelikož jsem slyšel, kolik tak nešikovných lidí jako já zpívá, bylo vše jasné…“

Ostravská televize uvádí seriál dokumentů „Můj táta byl…“ a jedním z jeho hostů jste byl i vy. Jak se vám pořad líbil…?

„Je to moc chytře vymyšlený pořad. Schází se v mnoho lidí různých generací a profesí. Jaroslav Wykrent k tomu skládá a zpívá báječné písničky. Dal bych tomuto pořadu „zelenou“, člověk se v něm seznámí s povoláními, které jinak zná jen povrchně. Já jsem se v něm setkal se skláří, jak bylo vidět, nezapomněli na mě…“

Jaký by měl být podle vás vztah mezi umělci…?

„Správný profesionál si má vážit svých kolegů. Má je přesně odhadovat a nepomlouvat. Neměl by ani nikoho z nich kopírovat. I když je fakt, že někoho můžu mít rád víc a někoho míň…“

Myslíte si, že vážná, tedy klasická hudba, může být i zábavná…?

„Asi to bude věkem, ale stále víc inklinuji k vážné hudbě. Snažím se proniknout do jejích tajů. Je škoda, že to mladým lidem někdo nevysvětlí, jak se má poslouchat. A zábava v klasické hudbě? Je přece tolik komických či tragikomických oper, tak proč by se člověk nemohl pobavit i zde…?

Dáte víc na kritiky nebo na publikum?

„Pěstuji si tzv. autokritiku. Kritik může být zaujatý a posluchač? Tomu stačí, když bude denně poslouchat i nekvalitní písničku, zvykne si na ni a je to pro něho šlágr.“

Která byla Vaše první písnička?

„Mám dojem, že to bylo v Semafotu, v pořadu „Zuzana je sama doma“ jsem zpíval „Písničku o stabilitě“…

Pak se ozvalo silné zapísknutí na prsty, Waldemar se zvedl s omluvou: „Promiňte, ale kluci už mě volají, tak nashle…“

Vypínám magnetofon, dozněl Waldův hlas, ale jen nakrátko. Kdykoli si ho můžu znovu zapnout, pustit si jeho písničky. Bude tu s námi napořád, prostě jeden ze způsobů, jak si zajistit věčnost. Ta je přímo uměrná lidské paměti…

Takové bylo moje osobní setkání s Waldemarem Matuškou, jak říkají Židé – požehnaná vzpomínka…

 

Reklama:
  1. 3 reakce na “„A ta kačka, blátotlačka…“ až v dalekém Tennessee…”

  2. Musíme tam všichni,ale přece je člověku smutno,když odejde zpěvák našeho mládí.Ale jeho písničky tu po něm zůstávají- stále milé -a to je moc dobře…Byl to sympaťák.

    od hugous.z.lipek v Kvě 31, 2009

  3. Byl to divoch, ale v podstatě hodný člověk. Mám na skláře slabost – čtyři roky jsem chodil na praxi do skláren v Karolince. Bože, to už je skoro 45 roků…

    od olser v Čer 1, 2009

  1. 1 Trackback(s)

  2. Bře 8, 2018: ????

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *