Stalin mu popravil otce, přesto na sovětské Rusko nezanevřel…

27. Květen, 2009 – 9:22

Před pětaosmdesáti roky přišel na svět básník Bulat Šalvovič Okudžava. Narodil se 9. května 1924 v Moskvě své arménské matce Ašchen a abcházskému otci Michailovi.

Také proto měl při oslavě svých narozenin výjímečný pocit. Tento den byl zároveň dnem ukončení 2. světové války, která skončila vítězně pro Rudou armádu rovněž jeho zásluhou. Celou druhou světovou válku prožil na frontě jako dobrovolník.

Považoval za svoji povinnost bránit sovětskou vlast, přestože jeho otce, jako vysokého stranického funkcionáře, popravili v rámci tragického působení Stalinova kultu osobnosti…

Bulat absolvoval moskevskou filozofickou fakultu a začal učit na středoruském venkově. Byl tam jediný vysokoškolsky vzdělaný učitel, a proto na něho všichni pohlíželi jako na pánaboha. Pak vydal svoji první básnickou sbírku a začal pracovat v redakci Molodaja gvardia.

To už své texty zhudebňoval a za vlastního kytarového doprovodu je s velkým úspěchem i sám zpíval. Stal se idolem mnoha jiných muzikantů, jeho písně i texty zpívá také Jarek Nohavica.

Jistě ani jeden z nich netušili, že budou slavní písničkáři; od Los Angeles, přes Prahu, Varšavu, až po Londýn, Toronto a Paříž, která byla Bulatovou posledním písničkářskou i lidskou štací. Zemřel 12. června 1997. Dva roky po jeho smrti vyšla v Rusku poštovní dvourublová známka s jeho dvojportrétem…

Srdce mu navždy zůstalo v Abcházii, rozum ho přivedl do Moskvy. Možná byl pragmatik, možná konformista. Kdyby dnes žil, komu by věnoval svoje písně…? Považoval se vždycky za Rusa; změnil by názor, nebo by zahořel po boku Medvěděva pro svobodnou Abcházii…?

Přestože byl v Sovětském svazu na indexu osob, které byly proti režimu, nikdy nezapomenu na jeho pražský koncert, kdy řekl: „Jsem vlastně šťastný člověk. Vždycky jsem psal, co jsem chtěl, nikdy ne, co jsem nechtěl. A ještě jsem za to dostával peníze…“

Svými metaforickými texty by však příliš vládcům typu Saakašviliho nefandil. Třeba „Balada o starým králi…“ Tuto píseň nazpíval v roce 1964 v Praze pro posluchače Československého rozhlasu. Jsem moc rád, že můžu použít některé texty a úryvky Okudžavových veršů v překladu Václava Daňka a Ludmily Duškové…
…Pan král, když měl hlad, k sousedům chystal vpád, vzal si hůl a královna mu zbytek svých sucharů věnovala a královskej plášť, děravej, zašitej… A královskou svou rukou žehnala mu na tu pouť, a šeptala mu v dojetí láska, královsky čistá: „Jen vraždi a bij lidi, zapomeň, žes pacifista…“

Výmluvná je i Okudžavova píseň „Cínovej vojáček mýho syna…“

…Vypískal slavík meluzínu a s májem slaví dobrou zem. Jen voják udělanej z cínu je k věčný bitvě odsouzen. Modeloval ho smutnej kumštýř do světa běd a bezpráví… Ty se ptáš: „Chlapče, po čem smutníš…? A on ti míří do hlavy… Čeká, že přijde cizí vojsko a on že se mu postaví. Ty se ptáš: „Chlapče, je ti ouzko…?“ A on ti míří do hlavy…

Bulat určitě nikdy nezapomněl na jméno Polikarp „Budu“ Mdivani – byl to gruzínský a sovětský politik. Na počátku 20. století se přidal k Ruské sociálně demokratické dělnické straně, do jejího bolševického křídla. Stal se spolupracovníkem dalšího Gruzínce z Gori – Josifa Vissarionoviče Džugašviliho a brzo byl jedním z nejvýše postavených bolševiků v Gruzii.

Pak byl rodnou komunistickou stranou přeložen na Kavkaz, kde pracoval v kanceláři Ústředního výboru Bolševické strany a stal se členem Revoluční vojenské rady. Po dobytí Gruzie byla jmenována bolševická vláda, ve které později zaujmul funkci Předsedy lidových komisařů.

Následně byl jmenován novým předsedou gruzínského Revolučního výboru a vzápětí se dostal do konfliktu se Stalinem, který se snažil o utužení režimu v Gruzii. Během tzv. Gruzínského případu vedl v rámci komunistické strany gruzínskou opozici vůči snahám Stalina o centralizaci sovětské moci.

Ve 30. letech byl proto pronásledován pro svou údajnou podporu trockistické opozice. Mdivani a jeho přátelé, mezi nimi i Bulatův otec Michail Okudžava, byli veřejně označeni Stalinem za „národní úchylkáře“.
Okudžavův otec, vysoce postavený člen Všesvazové komunistické strany bolševiků, byl uvězněn v roce 1937 během stalinských čistek a popraven stejně jako Mdivani a jeho přátelé. Bulatova matka strávila 18 let v gulagu.

Dnes už připomíná ruské literární tvůrce i jejich perzekuce ze strany režimů Starý Arbat, který byl založen jako ulice v Moskvě na počátku 15. století. Žil zde a tvořil Puškin, ale též určité období svého života také Bulat Okudžava, jehož socha dnes zdobí arbatskou třídu.

Byl rovněž autorem historických románů „Doušek svobody“, později „Putování diletantů“, filmových scénářů a hlavně básnických sbírek…

„Písnička o mravenci a jeho bohyni…“

…Ne, k někomu se člověk modlit musí. To cítil i ten prostej mravenec, když na kolínka jednou pokleknul si a okouzlenej vstával nakonec…

 

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *