My jsme Valaši, chlapci jako fík, a náš kapelník sú strýc Nohavica – video

16. Květen, 2009 – 8:12

Je v tom kus patriotismu. Ostravsko-valašského. Nebo valašsko-ostravského. Kdykoliv si přečtu něco dobrého či podlého o Jaromíru Nohavicovi, vždycky se mi dme hruď pýchou nebo mě vzteky chytá amok, navzdory mé hypertenzi.

Jeho maminka, pokud se nepletu, pocházela z Velkých Karlovic, ze srdce Valašska. Kousek po proudu Bečvy od Hovězí, kde se zase narodila moje maminka. A matka rozhoduje vždycky o tom, jaké bude její dítě. Otec je vždycky nejistý…

Takže na počátku zmiňovaný valašský patriotismus je dnes i ostravský, jelikož náš moravsko-slezský bard se už přestěhoval i s rodinou z Českého Těšína do Ostravy, kde žije, i když ne čtyřicet roků jako já.

Známe se dost dlouho, občas se už jen náhodně potkáme, podáme si ruce, pokecáme o životě a slíbíme si, že si musíme zajít na kafe. Samozřejmě, že se nám to povedlo jen jednou, kdy jsme vzpomínali na naše společné dobrodružství v M klubu ve Valmezu. Jak tam mohl zpívat Jakuba i Markétu…

Jarek to má složité; když není na turné po Anglii, Irsku nebo USA a Kanadě, má koncerty v Lucerně a jinde nebo zkouší v Národním divadle moravskoslezském, kde je ústředním libretistou proslulých oper zejména italských autorů.

Chápu, že je zaneprázdněný a tak si jen v palici pouštím střihové filmy z našich dávných prohýřených nocí. V nich se vlastně zrodila moje neskonalá úcta k tomuto písničkáři a básníkovi.

Hrál vždycky rovinu. Dám za něho ruku do ohně, ať si kdo chce povídá co chce. A je soudný; na rozdíl ode mě dokázal přestat skoro ze dne na den pít alkohol a kouřit.

Já byl nadále nesmrtelný, se zastuzenou pubertou ještě ve čtyřiceti. Jarek věděl to, co já přezíral. Že zdraví máme jenom jedno. Až mě klepla pepka, pochopil jsem, jak to ten Jarek má v hlavě srovnané.

Faust a Markérka i moudrý filosof, s charisma, jemuž není rovno široko daleko. Každá písnička je prostě kousek k pohledání. Dokáže být nad věcí. Vlastně takový byl už od chvíle, kdy nás v ostravském baru Valdemar seznámil Luděk Emanovský, špičkový trumpeťák z „Plameňáků“ Marie Rottrové.

„To je borec, co napsal pro Marii ten skvělý text „Lásko, voníš deštěm“, řekl mi tenkrát Luděk a já uslyšel tento úžasný text a melodii v podání herce Ladislava Chudíka, když ji jednou zpíval Marii Rottrové.

Hned jsme si dali tři „staličnoje“ vodky, i když by chuť byla i na stakan. Já u toho rozmaru carských důstojníků zůstal, Jaromír, co už věděl, že život je smrtelná choroba a jak si ho moudře rozvrhnout, toho zavčasu nechal a tak střídmý a rozvážný je podnes.

Tuto glosu věnuju všem, co se chystají o něm zase psát něco nepatřičného, byť jim to nemůžu zakázat, mají na to plné právo, říct veřejně svůj názor.

Nohavicovu skutečnou velikost stejně pochopí v plné míře až naši vnukové, když si budou uprostřed těžkého hardrocku s nostalgií pouštět Nohavicovy baladické písně nebo dávno už klasiku – album „Divné století“ či hitovky o tom, jak kdysi byla v Praze kalamita; tři centimetry sněhu, u Muzea čtyři…

Prostě, my jsme Valaši, jedna rodina, chlapci jako fík, a náš kapelník sú strýc Nohavica…

Jen se teď o něho zase bojím. Co když na něho během pandemie prasečí chřipky uvrhne nějaký imám likvidační fatwu kvůli jeho rozverné písničce o třech čunících? Uíí, uíí, uíí… Salman Rushdie by mohl o svých „Satanských verších“ vyprávět.

Pražáci ať si mají bonzáka Hutku, my si svého Jarka nedáme, raději se zas zbouráme…

http://www.videoklipy-zdarma.net/v/jaromir-nohavica/fotbal/

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Úno 11, 2016: temple run

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *