Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Právo ženy stát se matkou je silnější, než právo muže nebýt otcem!

Izrael, vzhledem ke svém bezpečnosti, má v oblasti vojenství několik ojedinělostí. Kromě toho, že se stal v roce 2007 s pouhými sedmi miliony obyvatel čtvrtým největším vývozcem zbraní na světě, kdy uzavřenými kontrakty v hodnotě 4,3 miliardy dolarů překonal Velkou Británii, vydá také ročně na své zbrojení přes šest miliard dolarů, což ho staví do čela zemí v přepočtu množství zbraní na počet svých občanů.

V Izraeli absolvují také dívky povinnou dvaadvacetiměsíční vojenskou službu. Mladí Izraelci musejí sloužit tři roky, potom jsou jednou za rok, pokud to není častěji v době války, povoláváni na měsíční manévry. Vojančí tak oficiálně až do své padesátky, někteří podle potřeby narukují i po tomto věku.

Ostravský Žid Bobby Šlomo David, který přežil holocaust a vystěhoval se v roce 1946 do tehdejší Palestiny, má dvě dcery. Prvorozená Michaela po absolvování třítýdenního výcviku se zbraní dělala asistentku veliteli, poté nastoupila do důstojnické školy a pak jako podporučnice rozdělovala nové brance podle jejich dovedností k jednotlivým útvarům. Dívky, které nechtěly přímo bojovat, dělaly sekretářky, zdravotnice, radistky nebo řidičky.

“Nikdy mě ani nenapadlo, že bych neměla jít téměř na dva roky do kasáren a na frontu. Povinné vojenské šlužby jsou v Izraeli zbaveny jenom dívky, které se mimo jiné vdají, nebo jsou Arabky či ortodoxní věřící Židovky. Každý soudný Izraelec musí pochopit, že žijeme v neustálém ohrožení. Jsme moc malá země, takže když se začne střílet na hranicích, je v nebezpečí kdokoli ve vnitrozemí. Proto přijde každému vhod, když se naučí zacházet se zbraní, pozná vojenskou disciplinu a ví, co obnášejí nálety, výbuchy bomb nebo sebevražedných náloží…” říká klidně.

Poprvé v historii se stane důstojnicí vojenského rabinátu žena, která bude mít na starost různé náboženské otázky, problémy a potřeby vojaček. Z nábožensky sionistické části izraelské společnosti vstupuje do armády jedna třetina žen.

Po boji, vedeném feministickými osobnostmi jako Carmela Menaše, vojenská novinářka armádního rozhlasu, a vlivnými ženskými organizacemi, bylo ženám dovoleno vstoupit do řady jednotek, které dříve byli čistě mužské. V roce 1994 rozhodl Nejvyšší soud o odvolání ženy, které bylo odmítnuto zařazení do oblíbeného pilotního výcviku. Rozsudek soudu vedl ke změně armádní politiky a ženám bylo povoleno stát se vojenskými pilotkami (ačkoliv od té doby výcvikem prošly jen tři ženy).

Vedle služby v různých podpůrných funkcích pro bojové jednotky, jako jsou zástupkyně operačních důstojníků, zpravodajské důstojnice a spojovací operátorky, dnes ženy slouží v bojových zařazeních v dělostřelectvu a speciálních smíšených pěchotních jednotkách, nazývaných Karakal, jež jsou rozmístěny podél izraelských mírových hranic, které spolutvoří Egypt a Jordánsko.

Další smíšenou jednotkou je Sachlav, část Vojenské policie, která je rozmístěna v Judeji a Samaří. Ženy také slouží v bojových jednotkách Pohraniční stráže. Zastánci integrace žen ji vnímají jako vyjádření rovných práv a rovných příležitostí a tvrdí, že dokud budou bojové jednotky výlučně mužským privilegiem, bude moc dále soustředěna v mužských rukou a izraelská společnost nikdy ženám nenabídne skutečnou rovnost.

V tom je však poněkud rozpor; zatímco vojačky pěchoty pochodují 13 kilometrů na závěr svého výcviku, muži pochodují 60 kilometrů. Ženy také používají podnožky jako pomoc k překonání zdi o výšce průměrného člověka a nesou méně munice. Podle vojenského historika profesora Martina Van Crevelta jsou ženy – navzdory všem reklamním trikům ohledně jejich bojové služby – drženy mimo nebezpečné bojové situace. Jako důkaz odkazuje na skutečnost, že ze 119 izraelských vojáků padlých během Druhé libanonské války byla jen jedna žena - rotmistryně Keren Tandler, která sloužila jako palubní mechanička na palubě vrtulníku Sikorsky CH-53, jež byl sestřelen.

“Z psychologického hlediska jsou vojačky mezi vojáky nesmírně důležité i proto, že nahrazují zraněným chlapcům jejich matky a péči, kterou by jinak dostali jen od svých nejbližších. Mnozí branci pocházejí až z dalekého Maroka nebo ze Sibiře, odkud se do Izraele vystěhovali bez svých rodin, takže se jim moc stýská, zvláště v lazaretech, kde si léčí svá zranění,” vysvětluje Michaela, jež jako nezletilé děvče prožila dvě arabsko-izraelské války. A rozhodně by nechtěla, aby také její generace zažila to, čím prošel její otec a další miliony Židů během druhé světové války.

“Jako psycholožka jsem měla na starosti též dívky, postižené sexuálním obtěžováním. Mnoho žen u nás tvrdí, že sotva nastoupily do armády jako profesionální vojačky, musely čelit nejen nepříteli, ale také sexuálnímu násilí ze strany svých nadřízených. Tak se stávalo, že byly sexuálně zneužívány, ale když to oznámily, byly jejich stížnosti zameteny pod stůl. Jako vojačka s hodností jsem měla možnost dohlížet, aby se takové případy nestávaly…”

Aby mužské šarže pochopily, co je za takový trestný čin v oblasti sexu považováno, jsou pro ně pořádány kurzy. S pomocí herců jsou jim předváděny náznaky prekérních situací, hraničících s tzv. harasmentem. Nové vojenské směrnice dnes zakazují i dobrovolný sexuální vztah mezi vojačkou a jejím velitelem v době jejich aktivní vojenské služby. Velitel jde zkrátka před soud i v případě, že dívka k milostnému aktu svolila.

V největší izraelské metropoli Tel Avivu vzrostl v roce 2007 počet rozvodů na 763, když bylo v tomto ruskými Židy založeném městě zaznamenáno 3.400 sňatků. Jeden z pěti lidí, kteří zde v roce 2007 vstupovali do manželství, tak činil opakovaně. Manželství uzavřelo 600 vdov a vdovců, stejně jako 40 párů, které se rozvedly a následně se rozhodly se znovu vzít. Na celonárodní úrovni na rozdíl od Tel Avivu rozvodovost klesá. Počet rozvodů v celém Izraeli poklesl na 9.765. V Jeruzalémě došlo dokonce k poklesu o 7,7 %.

Vyskytly se rovněž velmi unikátní milostné vztahy. Prokázaly, že ženy v Izraeli mají výsadní postavení, stejně jako děti. Přes milion a půl židovských dětí bylo během holocaustu umučeno, proto je v židovském státě naplňován zákon, říkající, že matka a její dítě jsou základem pro dobře fungující silnou rodinu, která je nezbytná pro obranu izraelské nezávislosti.

“Třicetiletá Izraelka Ruti z Jeruzaléma se zamilovala do Dannyho Nahmania, který byl o pět roků mladší,” slyším nezvyklý příběh. ,,Vzali se v roce 1984 a snažili se naplnit své rodičovské poslání a mít děti. Bezvýsledně. O tři roky později musela Ruti na operaci a přišla o dělohu, zasaženou rakovinou. Manželé se rozhodli pro tzv. dítě ze zkumavky. Rita dala svých jedenáct vajiček, která byla laboratorně oplodněna Dannyho spermiemi. Vzniklá embrya pak byla v dusíku zmrazena na mínus 180 stupňů Celsia a uložena do speciálních kontejnerů, kde čekala na volbu ideální matky, která by dítě rodičů Nahmaniových odnosila…”

Stalo se však něco, s čím Ruti nepočítala - Danny se zamiloval do mladší ženy. Rozvedl se a změnil nejen manželku, ale též názor na jím oplodněné embryo. Kategoricky odmítl, že by na svět mělo přijít dítě, který by nebylo jeho nové ženy. Vše se dostalo před soud.

Napoprvé senát odmítl žádost Ruti, aby i přes nesouhlas svého bývalého manžela mohla použít inkriminované embryo. Odvolala se a teprve po dalším čekání Nejvyšší soud vyřkl definitivní ortel:

“Žalobkyně může naložit s embryem podle svého uvážení!”

Velké vítězství Ruti se stalo precendensem a znamenalo, že si mohla nalézt náhradní matku, která by jí dítě porodila. Poděkovat za to mohla sedmi soudcům z jedenácti, kteří v rozhodující fázi soudního jednání prohlásili:

“Právo ženy stát se matkou je silnější, než právo muže nebýt otcem!”

Inu, ne nadarmo byl Šalomoun izraelským králem, oplývajícím moudrostí také při rozhodování o štěstí židovských dětí.