Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Miliony za orgány zavražděných Srbů od majetných Švýcarů a Němců..?

Objasnění děsivého činu obchodování s lidskými orgány z umučených Srbů je zase o kousek dál. Pátrání se ujal švýcarský senátor Dick Marty, jenž se dostal do médií pro své úspěšné vyšetřování aféry okolo tajných evropských věznic pro podezřelé teroristy, zajatých Američany.

Srbský prokurátor pro válečné zločiny Vladimir Vukčevič přiznal, že s Dickem Martym spolupracuje. Reportérům agentury AP ukázal stohy dokumentů, které mu Marty předal. Nic víc. Co je obsahem písemností odmítl sdělit. Důvod?

Zatím ochrana svědků, o nichž se v dokumentech píše. Co je však zásadní? Vukčevič zná i jména příjemců “lidského materiálu”, tedy orgánů získaných ze zabitých Srbů. Deník Washington Times dokonce zjistil, že mezi “obdarovanými” jsou také dva bohatí Evropané - Švýcar a Němec.

Zpráva o únosech Srbů z Kosova do sousední Albánie, jejich vraždění a následný prodej z nich získaných tělesných orgánů šokoval svět. Jako první o té hrůze napsala bývalá žalobkyně haagského tribunálu Carla del Ponteová v knize “Lov: Já a váleční zločinci”.

V této souvislosti zmínila i nynějšího premiéra Kosova Hashima Thaçiho. Obvinila navíc představitele správy OSN v Kosovu, že vyšetření hrůzných zločinů páchaných UÇK zabránili.

S gustem nepostižitelného mocipána prý umí soud v Haagu rafinovaně ničit dokumenty o páchaných zvěrstvech, odmítá po známosti prominentní korunní svědky a nenápadně až plíživě jako naše kontrarevoluce se infiltruje do současného politicky organizovaného zločinu.

Podle čerstvé informace BBC Mezinárodní tribunál pro válečné zločiny zničil některé důkazy o unášení Srbů, kteří byli zabíjeni, aby posloužili jako nedobrovolní dárci. Reportéři BBC také zjistili, že únosy se odehrávaly nejen před a za dob války v Kosovu či během bombardování Jugoslávie letouny NATO, ale i poté, co Slobodan Milošević ustoupil z politické scény a v Kosovu byly rozmístěny mezinárodní síly.

Složitou problematiku transplantací a nelegálního kupčení s lidskými orgány jsem si vzal také za námět pro svůj román “Krev pod obojí” (Enface 2005).

Palestinskému pacientovi zbývá několik měsíců života, pokud nesežene dárce ledviny. Tragické chvíle proživá tento izraelský Arab Muhammad Ali Fajsal v jeruzalémské nemocnici Hadassah, v niž musí pětkrát týdně na dialýzu s podivně se otáčející umělou ledvinou…

… “Jenom buď rád, mladíčku, že máš alespoň ledvinový záskok, jinak by ses mohl unudit doslova k smrti…” usmál se profesor Gozovský pichlavě.

Muhammad mlčel; sugeroval si, že zatímco mu dialýza krev čistí, pouhá přítomnost starého Žida ji znovu špiní. Byl už však natolik soudný pragmatik, že sám tuto svoji tezi považoval za zcestnou. Věděl, že bez těchto “židovských špinavců” by už dávno dodýchal.

“Poslyšte, doktore, co vy víte o beznaději!” řekl Muhammad popudlivě. “Trpěl jste snad v životě nějakou vážnou chorobou, která by vám ohrožovala život…?”

“Kdysi jsem měl namále, i bez zákeřné choroby,” řekl se sarkastickým nádechem doktor. “Byl jsem na tom mnohem hůř, než jsi teď ty. A modlil jsem se, aby mě někdo zachránil, že to pak celému světu stonásobně vrátím…”

“Copak to byl za problém!” sykl pohrdlivě Muhammad v domění, že nic horšího, než čekat se smrtí na jazyku na ledvinu, neexistuje.

“Problém?” podíval se Gozovský jako by to Muhammad nemyslel vážně. “Jmenoval se holocaust a plynové komory…” řekl ledabyle a vyhřátým nemocničním pokojem jakoby mrazivě zavanulo.

Muhammad se zarputile podíval skrz žaluzie. Pomyslel si, že ti zatracení Židé budou s holocaustem asi věčně mávat jako s všemocným trumfem své fatální ublíženosti a donekonečna žadonit o soucit světa.

“Můžete mi říct, jak to se mnou vlastně je?” broukl poslušně, aby nějak odčinil výchuch svých emocí.

“Trpíš, chlapečku, chronickým selháním ledvin, způsobeným rychlejším odumíráním buněk než je běžné. A čístící schopnost je tím nedostatečná…” snažil se doktor pacienta nevyděsit.

Muhammad na to nic neřekl a jen nasupeně vyfoukl nosem a zamrzelo ho, že se vůbec ptal.

“Takže průser a odsud mě vynesou nohama napřed…”

“Jsi chlapečku, na seznamu čekatelů, to víš, takže se možná brzy dočkáš…”

Muhammad už raději mlčel. Zbabělý strach ze smrti ho dočista pobláznil. Koho by ne. Vždycky když jel z dialýzy v autě, hypnotizoval kolem něho se řítící řidiče a uvažoval, jestli právě některý z nich neskončí svoji zběsiloiu jízdu mrtvý někde pod strázem a nestane se tím pádem jeho dárcem ledviny. Nebo dárcem těch, co byli na seznamu před ním, čímž by mu nechali, aby v pořadí postoupil blíž k životu.

Koupil si tranzistorák, aby mohl sledovat zprávy o dopravních nehodách, sledoval jak psychopat statistiky vražd, násilných trestných činů i sebevražedných atentátů a snažil si z ních pro sebe odvodit počet pravděpodobnosti. Přesto mu pořád vycházela šance na přežití asi tisíc ku jedné…

Nikdy ho peníze moc nebraly. Idealista a jeho boj za svobodu. Dokonce tomu snad i sám věřil, že bez Židů na Blízkém východě to bude teprve to pravé palestinské terno. Kdysi mu ti z Fatáhu platili všecko. Pak krach - malér s jeho ledvinami. Prorok s Alláhem jakoby nad ním zlomili hůl. A to už ho kromě nefunkčních ledvin tížilo i jeho prázdné konto. Najednou chtěl být boháč.

Ledvina za tři sta tisíc dolarů, za třetinu ledvina na míru v Moldávii nebo v Istanbulu. Někteří zoufalci nabízeli i milion. Stačilo poslat složení své krevní skupiny a pak jen čekat na telegram. Po zaplacení zálohy ve výši poloviny konečné sumy mohl kupovat letenku. Kde by na to vzal…?

“Co kdybych si nějakého dárce zabil!” vyhrkl pár slov a ještě je ani nedořekl, už ho mrzela.

“Zklamals mě!” řekl Gozovský vážně, a aniž použil svého oblíbeného zdrobnění “chlapečku”, měl se k odchodu.

“Tak se nezlobte, doktore!” zvolal Muhammad polohlasně. “Já chci jenom ještě žít…! Není to normální…?”

Cítil se trapně. Asi proto, že se každý den snažil existovat, jako by byl jeho poslední. Brzy ho tento způsob seberealizace unavil, až pozvolna rezignoval na všechno, co ho ještě předvčerem drželo nad vodou…

Cítil, že neodvratně umíral…