Znovu „trezorové“ filmy a knihy pro spálení na hranici…?

7. Květen, 2009 – 7:51

S novinářem, scénáristou a režisérem Miroslavem Kačorem se známe snad odněpaměti. Scházeli jsme se na Masarykově náměstí v Ostravě, kde spoluorganizoval v listopadu 1989 při natáčení a vysílání demonstrací přímo ze studia Krákého filmu, jehož byl též scénáristou.

Byli jsme spolu točit reportáž ve věznici Mírov, protestovalí jsme s Litevci ve Vilniusu proti ruským vojákům Omon a přijal nás i prezident Litvy Landsbergis. Psali jsme rovněž scénáře pro Českou televizi, pro jejíž ostravské studio nyní pracuje.

Je autorem více než čtyř stovek scénářů k filmům a audiovizuálním pořadům různých žánrů. Do povědomí televizních diváků se zapsal řadou dokumentů a několika dokumentárními cykly. Mezi nejznámější patří projekty „Zapomenuté výpravy“ o putování československých občanů do nejrůznějších zemí světa, které byly ve své době výjimečné, ale jež už dnes zavál čas.

„Osudové okamžiky” byl další dokumentární seriál, zobrazující rekonstrukce tragických československých událostí z let 1926 až 1983. Příběhy vyšly i knižně. Nyní rozpoutal vášnivou polemiku svým publicistickým filmem “Svědomí hrdinů”.

Tento film už leží několik měsíců v trezoru. Ne, nejsou to „Skřivánci na niti“, ale další filmové dílo, které patrně zase nesmí spatřit oko divákovo. Důvody? Zkoumal jsem, zda neporušil trestný čin podpory a propagace hnutí směřujícich k potlačení práv a svobod občanů nebo trestný čin hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení.
Nic takového jsem ve filmu neobjevil, natož ve stejnojmenné knížce, kterou vydalo nakladatelství Rybka Publishers, jež česká média umně bojkotují. jo, kdyby vydal „Mein Kampf“ nebo bláboly resisty Duka, to by se mohly sdělováky potrhat.

Je to dnes taková móda, bez logické motivace vše, co je proti oficiálnímu dosti zhůvěřilému politickému proudu, hanět a špinit. Jde vlastně návrat k dávným praktikám, kdy jsme si opět všichni rovni, jen někteří jsou rovnější. Prostě, kdo nejde s námi, jde proti nám…

Kauza bratrů Mašínů, věčně obhajovaný i proklínaný čin. Sedm vražd stačí, drahoušku, mohl bych parafrázovat českou komedii. V ní však šlo pouze o ztřeštěnou parodii na západní krváky. Zabiti lidé v tragédii exulantů Mašinů byli kdysi z masa a kostí, žili, měli své plány, radosti a strasti, rozhodně nesnili o své zákeřné smrti….

„Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let,“ říkal novinářům Milan Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší,“ sdělil, že na věc nahlíží z ryze teroristického hlediska.

Milan Paumer byl jedním ze skupiny bratrů Josefa a Ctirada Mašínových, kteří se na počátku 50. let prostříleli z Československa do NDR, poté do SRN a dál do USA. Zabili při tomto útěku sedm nevinných lidí.

Proč tedy, pokud jim šlo pouze o zabití co nejvíce komunistů, nespáchali sebevražedný útok na mnohočlenné plénum ÚV KSČ. Ta druhá strana by byla o desítky komunistů slabší a nešlo by o obyčejné roznášení letáků…

„V sobotu Mašínovci tátu zavraždili, v pondělí nám přišel kondolovat ředitel továrny a zároveň nám řekl, že musíme začít vyklízet byt, protože je podnikový,“ vypráví 65letý Stanislav Rošický, syn účetního zabitého Josefem Mašínem. O tátu přišel 2. srpna 1952, dva měsíce před svými desátými narozeninami.

Josef Rošický s penězi původně odjet neměl. V továrně Kovolis v Hedvikově na Čáslavsku, kde se vyráběly slitiny a nástroje, pracoval jako hlavní účetní. A přepravu peněz na výplaty měl na starosti pokladník.

Jenže ten byl podezřelý z krádeží v továrně, tak ho vedení pro peníze do čáslavské banky poslat nechtělo. Nahradil ho jeho nadřízený, Josef Rošický. Z Hedvikova vyjel spolu s dalšími třemi lidmi do 19 kilometrů vzdálené Čáslavi.

„Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ říká Stanislav Rošický. Podle něj táta nemohl ani převážené peníze vydat. Do znárodnění továrny byl totiž prokuristou u továrníka a kdyby výplaty mladíkům dal dobrovolně, mohla by to odnést jeho rodina.

Nevěří ani verzi, že se otec zabil sám při tahanici o zbraň. „Uměl střílet. Za první světové války bojoval v Itálii. A proč měl u sebe zbraň? Ta se při převozu peněz vozí. A pokud vím, když Mašín střílel, ležel můj táta omráčený na zemi…“

Ve filmu vypovídají i pozůstalí po policistovi Jaroslavu Honzátkovi. “Oni teď udělají z Mašínů hrdiny, ale vždyť to byl teror,” říká syn policisty Honzátka Karel.

V knize „Svědomí hrdinů“ autor ukazuje odvrácenou tvář „odbojové činnosti“ bratří Mašínů a jejich společníků, která dodnes názorově polarizuje českou společnost. Vrací se k činům, které skupina spáchala počátkem 50. let minulého století na československém území.

Na rozdíl od ostatních publikací zabývajících se touto tematikou Miroslav Kačor nabízí pohled z „druhé strany“: Poprvé promlouvají potomci, příbuzní a blízcí těch, kteří se stali nepřímým terčem některého z násilných činů dnes oslavovaných a vyznamenaných „odbojářů“.

A také poprvé promlouvají dosud nezveřejněná fakta: autor rekonstruuje události na základě svědectví a dosud nezpracované kriminalistické dokumentace (výpovědí obviněných a svědků, pitevních protokolů obětí, fotografií z místa činu atd.).

Jak se ve skutečnosti odehrály ony známé události, při nichž byli zabiti Oldřich Kašík, Jaroslav Honzátko a Josef Rošický a vážně zraněn Jan Lecián?

Kdo a jací byli ti, kteří se podle bratrů Mašínů v nesprávnou dobu ocitli na nesprávném místě? Jak hodnotí odboj Mašínů lidé, kolem nichž prošla reálná, nezvratná smrt? A jak jej máme posuzovat my? Mají být Mašínové opravdu za své činy vyznamenáni?
Kniha se sdnaží odpovědět na všechny tyto otázky; vznikla na základě stejnojmenného filmového dokumentu, který dosud nevysílala žádná televize.

„V letech 1993 až 2006 vzniklo několik dokumentů a publicistických pořadů přibližujících divákům tzv. kauzu bratrů Josefa a Ctirada Mašínů. Všechny bez výjimky se víceméně stavěly na stranu obhajoby jejich činů. Můj naivní pokus využít možnosti svobody výměny názorů, kterou zaručuje Ústava a pluralita v programové skladbě „apolitických“ televizí, a natočit dokument s odlišným pohledem na věc, vyzněl naprázdno…“ říká smutně Mirek Kačor.

Žádná z televizních společností a výrobních skupin neměla o projekt zájem. Na kontroverzní téma, rozdělující národ, není možné prezentovat, ani tolik let po sametové revoluci, názor jiný než ten divákům po celá léta servírovaný.

A tak námět na dokument, v němž by tvůrci dali slovo i potomkům obětí „hrdinů“, chvíli poletoval jako cár papíru mezi dramaturgy, aby se nakonec cárem papíru opravdu stal, přestože příprava byla kvalitní, důkladná a téma jistě divácky zajímavé.

„Audiatur et altera pars. Budiž slyšena i druhá strana. Tato demokratická samozřejmost je pro nemalou část českých médií takřka neznámá. Čestné výjimky potvrzují pravidlo. Zůstal jsem se svým projektem sám a nejednou si uvědomil, že jsem asi jediný, který může. A když je člověk jediný, který může, tak musí. Projekt jsem chtěl za každou cenu realizovat, a tak jsem hledal pomoc v nezávislých sférách…“

Nakonec našel. Filmový dokument vznikl. Těžce, s minimem finančních prostředků a s obrovským nasazením všech, kteří se na něm podíleli.

A na základech osmadvacetiminutového filmu vznikla tato stejnojmenná kniha, kde se Kačor pokouší sdělit čtenáři také všechno to, co se do krátké stopáže dokumentu „Svědomí hrdinů“ nevešlo.“

Zdali se k divákům někdy dostane, to je ve hvězdách, těch televizních. V trezoru, kde bude asi umístěn, se zřejmě potká i s medailonkem herečky Jiřiny Švorcové „Po stopách hvězd“, jehož vysílání bylo rovněž zakázáno…

“Naši dramaturgové po sledování filmu zůstali v němém úžasu. Mluví tam známí a herečtí kolegové a celé to působí dojmem sebeobhajoby toho, co dělali za komunismu. Hemží se to tam výroky typu, že to dělali pro republiku a podobně,” vysvětlil směšným alibismem tiskový mluvčí ČT.

A co asi dramaturgové očekávali? Že si Jiřina Švorcová a její herečtí přátelé budou sypat popel na hlavu, kát se a nadávat na totalitní scénáristy? Co oni napsali, to herci hráli. Jsou přece reprodukční umělci, ne tvůrci ideí.

Že by měli nadávat i na bezkonkurenčního fenoména všech televizních dob Jaroslava Dietla…? Navíc pořad se přece jmenoval „Po stopách hvězd“ a ne „Třináctá komnata Jiřiny Švorcové“…

To zas bude dopisů, komentářů a navztekaných nicků…

Reklama:
  1. 19 reakce na “Znovu „trezorové“ filmy a knihy pro spálení na hranici…?”

  2. Budu neustále opakovat, Břetíku, s veškerou úctou k tvému pokročilému mládí bys měl zaplakat taky nad všemi náctiletými kluky po celém světě, které rozmanité totalitní režimy přivedly k čirému zoufalství. Kolik kluků z petřkovic chtělo kdysi do stalingradu. Nikdo, prostě museli. Dneska tam nemají ani pomníček. Byli kucí, kteří chtěli jen tak prostě odejít z tohoto vzorného sockoncentráku. Čekal je ostnatý drát a hlavně vzorných pohraničníků… Režimy, drahý Břetislave, totalitní režimy je třeba soudit, a můžeme za ně i my….
    Jen tak pro zajímavost:
    http://puffin.cz/?puffin_=hyde_park&rubrika=pigularium&ukaz=65

    od wbgarden v Kvě 7, 2009

  3. Milý Jene, dojal jsi mě k slzám, to víš pokročilé mládí, ale těch kluků, které totalitní režimy přivedly k čirému zoufalství je i 58 tisíc vojáků US Army, kteří padli ve Vietmamu, z toho asi tři tisíce ani nevzali zbraň do rukou, protože zemřeli na epidemie a klima země, v níž neměli co dělat. Další tisíce spáchali ebevraždu tím, že příliš moc v té hrůze požili heroinu, protože se tak báli. Drahý Jene totalitní režimy, co nechaly tisíce mrtvých v Iráku, co způsobily hospodářskou krizi a přes 50 milionů zoufalých nezaměstnaných, je třeba soudit. Pokud ovšem nejsou třeba premiérem Kosova Thacim, který ač vrah, drogový dealer a prodejce lidských orgánů ze zabitých Srbů, je stále na svobodě, protože měl kámošku nějakou Albrightovou, jinak Marušku z Žižkova. Měj se fajn a závidím to ve svém pokročilém invalidním mládí Tvé šplhání po stromech. Čarověníkům nazdar…

    od olser v Kvě 7, 2009

  4. Drahý Břetislave, jako za starých waldemarovských časů, dojal si mne k slzám, neb kdyby bylo toho o čem ty tak zaníceně pěješ, tak dnes už by se asi válčilo pod Hodonínem. O drogových dealerech nic moc nevím, neb stačí mi slivovica a lezu už spíš, jak ty říkáš, na stromy. Byť zdravé…

    od wbgarden v Kvě 7, 2009

  5. Milý Jeníku, nevím o čem zaníceně pěju a kolem Hodonína, přibližně u Slavkova se bojovalo, byl tam i nějaký Napoleonský vojín Auger, do něhož se zamilovala moje prapraprapříbuzná a vznikl díky třem císařům a jejich totalitě rod Olšerů. Je zajímavé, že o vitnamské válce víš úplně všecko, jen o tom, že US Army udělala ze Saigonu drogové doupě, tos, kruciš, nějak zapomněl. Jinak pokud Ti jde o reklamy, klidně vždycky napiš do komentářů jen wbgarden a máš to i bez vymýšlení svého ega…

    od olser v Kvě 7, 2009

  6. Nezklamal jsi mě Břetislave, jako za mlada, ty jako obvykle zachraňuješ svět a já si jenom dělám selfpromo. Dobré, je třeba mít jistotu, že se toho až tak moc zas nezměnilo. Jinak každá válka je pochopitelně smutná, ale dovedeš si představit, jak by vypadal svět, kdyby nebyl vietnam. Byť zdravé, Laďo.

    od wbgarden v Kvě 8, 2009

  7. Dovedu si představit, že na počátku desetiletého zběsilého bombardování Vietnamu v rámci hesla – „do tří měsíců vás rozbombardujeme do doby kamenné“ byl komunistický jenom sever země, po skončení nasmyslné války byl komunistický úplně celý Vietnam. Takže, pokud bych si měl představit, co by bylo, kdyby, a US Army si plnila své cíle, byla by zeměkoule, druhá Hirošima. Mimochodem, kdysi se někdo se mnou, resp. s mým údajně chabým odhadem, vsadil, že válka v Afghánistánu skončí na Vánoce roku 2001. A ejhle, ona trvá v daleko větší míře dodnes a to máme rok 2009…Inu, ne nadarmo byl Usáma bin Ládin vycvičen CIA…

    od olser v Kvě 8, 2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *