Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Řekni mi, koho se zastáváš, já ti řeknu, co jsi zač…

Je to takové nepsané cvičení ducha. To klasické znělo: Řekni mi, co čteš, já ti řeknu jaký jsi! Samozřejmě, že tato otlučená floskule má spoustu parafrázujících bratříčků. Třeba: Řekni mi, koho se zastáváš, já ti řeknu, co jsi zač!

Teoreticky může platit, že kdo se zastává slabšího, je charakter. V principu ano, ovšem všechno má své pro i proti. Za vším je nezištnost tohoto konání a jelikož nezištný člověk jako takový neexistuje, jde o to, proč, kdy a k čemu být zištně nezištný.

Že je to na vás moc složité? Tak jednoduše. Je nezištný člověk, který převede přes cestu slepce? Na první pohled ano; ovšem, co když si tento dobročinec říká, že když slepce nepřevede a někdo soudný ho uvidí, bude to trapas. A co když ho nechá být a invalidu přejede auto….?

Ano, i svědomí lze nazvat zištností, je jí dokonce každý dobrý skutek. Zkrátka i každá radost, úleva matky, co probděla u svého nemocného dítěte několik nocí, statečnost, kdy jeden vezme trest za jiného… to vše jsou zištné skutky.

A pak je tu současný ministr v demisi pro národnostní menšiny a lidská práva, který, kromě toho, že se chlubí cizím peřím, když tvrdí, že to byl on, kdo vyhnal dočasná sovětská vojska z Československa, nasazuje své svědomí do boje na ochranu Romů.

Pokud by tato minorita alespoň z poloviny nekradla, byla pracovitá, poctivá, čistotná a řádně vychovávala své děti k příkladné čistotě a školní docházce, klobouk dolů, jelikož v tom případě by bylo vůčí ní jakékoliv násilí těžkým zločinem a pan ministr by se stal národním hrdinou, nasazující za nás všecky svoji kůži.

Ovšem, co čert nechtěl, to etnikum, jehož se zastává, nejsou ani pracovití Vietnamci, Mongolové či Ukrajinci, ale z osmdesáti procent nepřizpůsobiví občané. Proč to tedy ministr dělá?

Asi si chce vydobýt další vavřín pofiderních zásluh, viz jeho vliv na vyhnání sovětských jednotek. Je také možné, že když už nerýžuje disharmoniií své kapely, co má ne nadarmo název po dosti nekvalitním vínu, potřebuje nějak vyžít. Bratru stotisícový měsíční ministerský plat neleží jen tak na ulici.

Když byl členem decentně řečeno hudebního seskupení, divného to klonu muzikantského génia s hudebním hluchem zvaného PlasticPeople of the Universe, rád exhiboval na pokraji striptýzu nejlépe v nylonkách, dívkami zvanými “štrample”.

Pak spadl z lopatky českých melomanů a bylo třeba s tím něco udělat. Tak se postavil na stranu Romů, toho nejvíc opečovávaného etnika v Česku, proti němuž se nikdo nepostaví, pokud nechce být pasován za rasistu.

“Říct já bílý jinému bílému, že je bílá svině, všichni se jen zasmějí a jdou dál. Když dám jako bílý přes držku jinému bílému, policajti nade mnou mávnou rukou, ale když jsem stál s transparentem: “Cikáni běžte pracovat a nebuďte parazité”, byl jsem jako čítankový rasista internován a potrestán pokutou za slova, jimiž jsem prý vzbuzoval neúctu a nenávist k rase, národu a barvě pleti…” řekl mi se smíchem jeden z obyvatel jistého ostravského obvodu, v němž se běžně lidé brodí v odpadcích.

Bývalá vedoucí sociálního odboru stejného ostravského obvodu Mia Ulmanová - Lukášová, toho času žijící v SRN, mi to doplnila:

“Když před několika lety uvedl J. X. Doležal v Reflexu statistické údaje o čerpání a struktuře dávek socialní péče v jednom z ostravských obvodů, stalo ho to málem trestní stíhání a mne několik bezesných nocí strachu z téhož, potažmo o existenci. A přitom jsem se snažila jen naplňovat heslo: nebát se, nekrást a řikat pravdu…” Na otázku, co dělat, aby Romové nevzpomínali v dobrém na minulý režim, řekl pan ministr pro menšiny se stoickým klidem:

“Rozumím vám, komunismus je masově nahnal do fabrik, ale nahnal tam všechny lidi, takže nastolil vlastně takovou zoufalou rovnost. Takovou bezmocnou rovnost, kde si společně zanadávali a šli domů…”

Takže povinnost pracovat byla a pořád je pro Romy jen bezmocná a zoufalá rovnost…

A jdeme dál. Je to nezištnost, když jako politický propuštěný vězeň, co se ze dne na den stal prezidentem státu, provede nebývalou amnestii, v jejímž důsledku opustí vězeňské cely tisíce menších či větších zločinců a dostanou se na svobodu?

Pokud onen prezident není altruista nebo filantrop, mohla by to být jen zištnost svědomí, tedy vcellu pozitivní čin. Ale pokud se tento pan prezident chce zavděčit svým bývalým spoluvězňům, asi je jim zavázán, svému národu za to, že ho zvolil, a míní tím ukázat, jak velké má srdce, a že jenom pravda zvítězí nad zlem a nenávistí, už to je účelová zištnost, hraničí s populismem a kariérismem.

Ten se ostatně projevil hned v jednom z jeho prvních projevů v roce 1989:

…”Komunistí vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepříítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to jenom lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím…

…Slibují vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Taky vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce… Jsou lidé, kteří kalí vodu, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!… Nikdy do žádného paktu nepůjdeme…”

A ještě závěrem; pokud po vás bude někdo zdvořile chtít, ať mu řeknete, koho se zastáváte, že vám řekne, co jste zač, není to žádný blbec ani špicl, neboť na rozdíl od jiných ví, o čem mluví…