Češi koupili Izraelcům B-17, aby s ním bombardovali Káhiru…?

27. Duben, 2009 – 7:47

Milovníci vojenské historie si v minulých dnech přišli na své. Do Česka zase přilétla „létající pevnost“ – bombardér B-17 Flying Fortress. Jeden ze čtrnácti posledních létajících typů. Za doprovodu českých Gripenů a následně tří válečných stíhacích letadel P51 Mustang přistála v Milovicích, kde se bude natáčet americký válečný film Red Tails (Rudé ohony).

Nedalo mi to, abych si nevzpomněl, jak před jedenašedesáti roky přistála stejná „pevnost“ na letišti v Žatci. Údajně též za účelem natáčení ji příznivci Izraele zakoupili v USA. Ve skutečnosti však měla mnohem prozaičtější zadání.

Jako ostatně každý stroj, který měl své hrdiny viz „Memphiská kráska“ – čtyři motory Wright R- 1820-97 Cyclone, dolet 1760 km, maximální rychlost s desetičlennou posádkou 462 km/hod a rozpětí křídel přes třicet metrů. Přesto 14. října 1943 bylo jedenácti sty německými stíhači zničeno 65 bombardérů B-17, celkem zahynulo 600 mužů…

Také něco tragicky-dramatického; dne 14. února 1945 to byla právě letka asi čtyřiceti B-17, která omylem bombardovala Prahu, mysleli si, že jsou nad Dráždanami…   

Více o tom ví Chanan Bachrich z městečka Ramat Ganu u Tel Avivu, s nímž jsem si povídal u zákusků a kávy v jednom telavivském baru. Vlastně my pili martini a to kafíčko a zákuseček byl pro jeho paní Ruth. Oba měli velmi dramatické mládí, zakončené vystěhováním do židovského státu…

Jeho otec, původem ze Slavkova u Brna, byl obchodník. Dlouhou dobu žil v Německu, kam se vydal i s rodinou už před první světovou válkou. Měl tam čtyři obchody s nábytkem. V roce 1930 ale zemřel a jeho pozůstalí se vrátili do Prahy. Rokem devětatřicet začalo jejich trápení. Konec se školou, oblíbená hospůdka byla najednou zakázána. Zbyla jim jediná podmínka – nosit na kabátě žlutou hvězdu.

„Vzali nám rádia, hudební nástroje, knihy. Prostě všechno, co nějak souviselo s kulturou. V osm večer jsme museli být doma. Zkrátka, cokoli jsme udělali, bylo vlastně porušením zákona,“ doplňuje ten obludný výčet zákazů paní Ruth Bachrichová. Její drobná postava mi připomíná Nerudovy verše o laskavé mamince, jež by se dala svázat do uzlíčku.

„Bylo to 1. února 1942. Slavil jsem své osmnáctiny. Bylo jídla, pití, pohoda. Zdánlivě. Věděli jsme, že v pražském Veletržním paláci se už tísní stovky Židů, čekající na transporty do Terezína. Věděli jsme, že na rozdíl od nás už nemají skoro nic. Ani pořádné jídlo, svůj byt či postel. Snažili jsme si užít ty poslední chvíle. Věděli jsme, že přijde řada i na nás. Čtvrtého února nám bylo řečeno, že za tři dny musíme na seřadiště pro další transport také my. Dali jsme se do balení, abychom si vzali věci do povolených třiceti kilogramů…“

Terezín. Co psát o místu, bezpočtukrát bolestně skloňovaném ve všech trýznivých pádech? Noví příchozí do této mučivé klece byli ještě plní naděje. Měli plné žaludky, měli co na sebe. Pak je odvezli do lágru v Polsku. Za pár dnů, když byli mladí Židé kopat kanály, Němci všechny staré lidi odvezli do ghetta v polském Komárnu.

Ani se nestačil s maminkou rozloučit. Už ji nikdy nespatřil. Jak se dozvěděl později, skončila v plynové komoře lágru Treblinka. Mezi tím se s kamarádem Pavlem rozhodli, že utečou zpět do Čech. Seženou si falešné doklady a nějak přežijí. Hlavně že budou na svobodě. Sehnali si mapu Polska a tajně v noci 1. června 1942 vyrazili na nejistou pouť.

„Přes Krakov a Bohumín jsme se dostali až do Ostravy. Z ní rychlíkem načerno do Prahy. Tam nám švagr, manžel mé sestry, obstaral adresy lidí, kteří by nás mohli propašovat z Moravy na Slovensko. Až v Praze jsme se dozvěděli, že byl zabit Heydrich, že je stanné právo a každý, kdo je chycen bez dokladů, je zastřelen. Tak rychle jsme vyrazili zpět. Na Vsetín a dál do Velkých Karlovic. Sedlák od nás vzal čtyři tisíce korun a převedl nás na Slovensko.“

Chytili je slovenští celníci a předali gestapu. Osvětim. A práce ve Waršavském ghettu. Lepší než do plynu. V rozvalinách židovských domů se občas našel zlatý šperk či jiná vzácnost. Bylo to na přežití do dalšího dne. Poláci za kus zlata víc než bochník chleba nedali.

Když se blížili Rusové, začali Němci stěhovat Židy do Dachau. Cestou si vyhladovělí a žízniví vězni kupovali vodu a chléb od německých vojáků za zlato. Někteří si z úst vylamovali zlaté zuby, jen aby měli pár kapek vody. Po dlouhých týdnech živoření znovu Chanan utekl. Dostal se do Američany osvobozené Plzně. Přežil. Z jeho početné asi šedesátičlenné rodiny mělo to štěstí jen šest lidí.

Po návratu z lágrů se v roce 1945 sešel se svojí kamarádkou Ruth ze Sobědruh u Teplic. Byla sestřenicí manžela jeho sestry a znali se už ze schůzek židovské mládeže před válkou. Zatímco Chanan byl v Terezíně jen dva měsíce, Ruth tam strávila tři roky. Pak začali chodit spolu. Byla z toho v srpnu osmačtyřicátého svatba ve staré pražské Synagoze.

„Nikdy nezapomenu na naši svatební noc. Byl jsem zrovna v kurzu na leteckého mechanika pro Izrael a dostal jsem volno jen na čtyřiadvacet hodin. Ale den před svatbou, takže jsem v době, kdy jsem měl trávit noc plnou lásky s mojí novomanželkou, musel být v kasárnách. Kluci mi udělali karikaturu. Byl jsem na ní s puškou v posteli s nápisem: Moje svatební noc!“ směje se česko-izraelský letecký elektromechanik v důchodu.

„Vyučil jsem se elektrikářem a s Ruth jsme se dohodli, že pokud chceme mít děti, musí se narodit v zemi, kde nepoznají, co je antisemitismus. Byly organizovány kurzy pro Židy, kteří měli pracovat v budoucím izraelském letectvu. V Liberci se cvičili letečtí mechanici, v Olomouci přímo letci,“ popisuje svá poválečné rozhodnutí Chanan Bachrich. Jeho paní mu napovídá, že také ona byla ve vojenském kurzu nedaleko Mikulova.

„V Žatci bylo letiště, které bylo vyhrazeno pouze tajnému výcviku židovským letcům. A pak ještě v Ralsku. Češi v tajném zastoupení sionistů koupili v USA tzv. létající pevnost B-17. Prý za účelem filmování. V žateckém hangáru na toto letadlo připevnili kulomety, naložili ho bombami a Izraelci se s ním měli vydat bombardovat Káhiru a propašovat letoun do židovského státu. Přímo se startem v Žatci. Já jsem si v osmačtyřicátém udělal kurz leteckého mechanika. Na co měli ostatní dva roky, my museli zvládnout za šest měsíců,“ popisuje pan Bachrich svou přípravu na život v Palestině.

„Z Tel Avivu nám slibovali doslova hory doly. Že když se nastěhujeme do Izraele, budeme mít práci, byt a další výhody. Když jsme připluli koncem února 1949 lodí z Rumunska, bylo to všechno trošku jinak,“ dostává se ke slovu i paní Ruth. „Byli jsme dobrovolníci, tak nám dovolili přivést si i nábytek, byť se normálně povolovala jen jedna velká bedna osobních věcí. Nábytek jsme si koupili za peníze z životního pojištění mého tatínka. Ten nábytek máme dodnes…“

„Hned z lodě jsme šli na frontu. Já opravoval elektřinu u vojenských letadel. Moje manželka šla také k vojsku. Ale protože byla provdaná, po pěti dnech ji propustili. Šla bydlet k bratranci do kibucu,“ přibližuje mi Chanan Bachrich první dny svého izraelského občanství.

„Najednou jsem se necítila v kolektivu dobře. Moc mi to připomínalo neustálý shluk lidí v lágrech. Chtěla jsem mít konečně trochu svého soukromí. Žít svůj život. Odešla jsem z kibucu a začala jsem pracovat v Tel Avivu s dětmi. Opatrovala jsem je nejdřív v rodinách, potom se kolem mne shromáždila skupina drobotiny. Taková minimateřská škola, říkalo se tomu oddělená výchova“ doplňuje paní Bachrichová.

Po skončení vojenské služby byl Chanan rok u vojska ještě jako civilista. S přítelem autoelektrikářem si pak založili autoopravnu.

„Kdybys šel k letecké společnosti El Al, udělal bys možná líp!“ podotkne paní Ruth.

„Mohl. Kamarádi, co byli v naší skupině v padesátých letech, pracovali pak na letištích po celém světě. A za pěkné peníze. Nebo jsem mohl jít do opraven vojenských letadel. Izrael má spoustu zakázek i ze zahraničí. Třeba celý park tureckého vojenského letectva je pod naší technickou kontrolou.“

Pak se přestěhovali k Tel Avivu do městečka Ramat Ganu, kde už měli byt třípokojový. A to už byly podmínky pro to, aby přivedli na svět také první dítě. Postupně se jim narodily dvě dcery.

Vzpomněl jsem si na Bachrichovi i Létající pevnost B-17, když jsem absolvoval návštěvu na letecké základně USA ve Frankfurtu n. Mohanem s ukázkovým letem v Herculovi C-130.

Ale to už je úplně jiná kapitola…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *