Existovali by novináři, kdyby nebylo špatností jiných…?

6. Duben, 2009 – 22:14

Vždycky mi kamarádi říkali, když jsem prosazoval svoji filozofii nekonformnosti, že asi moc čtu, když mám čas na nějakou novnářskou etiku. Svět je prý zařízený tak, že kvalitní je pouze to, co se prodává a za kolik a ne to, co je sice morální a počestné, přitom ale chudé, jak kostelní myš.

Marně jsem oponoval; měli jasné a přesvědčivé důkazy. Nejčtenějšími novinami je bulvár, nejpopulárnějšími bytostmi jsou celebrity na jedno použití a nejsledovanějšími obrazovými médii je pornografie a erotika.

Dokonce i v tak bigotních zemích, jako jsou muslimské země, kde se navzájem straší islámským brutálním zákonem zvaným šarija. A ortodoxní náboženští Židé mívají v průměru osm i více dětí. Zlé jazyky o nich tvrdí, že pouze souloží a studijí Tóru…

Lidé se prostě chtějí za každých okolností bavit, rádi se nechávají obelhávat, touží být klamáni a ještě raději věří v neuvěřitelné věci, v ráje s řekami mléka a vína i dvaasedmdesáti černookými pannami. A „novináři“ těchto slabin vymytých mozků využívají, nebo snad zneužívají, přesto vědí, že by nebyli nic a zcela zbyteční, pokud by neexistovala špatnost jiných.

Nic přece nepotěší našince víc, nežli neštěstí druhého. A tak jdou na dračku fotografie z místa přírodních i lidmi způsobených katastrof, z válečných hrůz a úplný trhák je, pokud nějaký paparazzi zachytí smrt v přímém přenosu.

A přitom ale dál pracuje naše vnitřní pokrytectví, kdy se mlsně díváme na porno, abychom jedním dech říkali: fůůůj, jak se na to někdo může dívat.

Naše hypokrize bezvadně funguje také v momentě, když odsuzujeme válečné masakry, přitom nás zvrhlý pud žene k tomu, abychom si o nich přečetli co nejvíc a s chutí si prohlédli jejich záběry.

A tak je to se začarovaným kruhem tzv. marketingu. Pokud by nebyla poptávka po všech těch „krvelačných“ situacích, nebylo by ani paparazziů, pisálku a lovců lebek, kteří by na tom vydělávali moc slušné prachy. V módě je též politická kritika zemí, které už nemají stejného Big Brodera jako my…

Mám dost nových známých přes internet. Možná rovněž proto, že v hebrejštině znamená „ašer“ bohatý a „ošer“ šťastný. Nedávno mi napsal mladý pár, že si přečetl moje reportáž z Vietnamu a na oplátku mi poslali tu svoji z Tibetu. Samozřejmě plnou protičínského šovinismu.

Chápu je, také jsem byl mladý a nadšený z poznávání nových krajin a zvyklostí. Víetnam byl pro mě nejfotogeničtější zemí světa. Cokoli jsem tam vyfotil, to bylo jiné než v Evropě. Děti, lidé, stavby, chrámy, příroda, fauna…

Také jsem se tam několikrát vrátil a začalo mi vadit, že ulicemi Saigonu už nejezdí úžasný cyklistický peloton a rikše s lidským šlapacím pohonem, ale mopedy, motocykly a auta.

Kritizoval jsem to, že zmizela romantika na úkor komerce. Rád bych pořád viděl vietnamská rýžová pole a rolnice po kolena ve vodě, jak ručně vytrhávají a přesazují tisíce rýžových sazenic. A subtilní Vietnamce, jak těžce šlapou do pedálů svých bicyklových rikší, aby povozili sentimentální turisty…

Prostě bychom chtěli pro naplnění svých roamantických představ během období našich dovovených či krátkodobých pracovních pobytů, aby orientální země měly svůj neměnný charakteristický ráz.

V Johannesburgu se ve skanzenu zlatého dolu vždycky převlékla parta černoškých herců a tanečníků do dávných kůží, sukýnek a mokasínů, aby turistům předváděli pravé africké křepčení za hukotu rozvířených bubnů. Trochu virtuální romantiky pro kamery všudepřítomných Japonců..

Rovněž mým mladým internetovým přátelům v Tiberu vadilo, že tam Čína brání zachovávání původního životního stylu, že omezuje svobodu, staví hotely, McDonaldy, paneláky a obchodní centra.

A že tibetská mládež je nevzdělaná, jelikož se nedostane do pořádných škol a proto neumí číst a psát, spíš však proto, že neumí číst, psát a komunikovat… A že mizí tradiční život venkova, s primitivními náboženskými zvyklostmi a kulturou, tibetským jazykem…

Pak si ale naši úskostliví mládežníci, když už je asketický život lámů přestane bavit, zbalí svých pět svěstek a vrátí se domů, do pohodlí a všedostatku, kde jim nic neschází. Sami by ale chtěli po Tibeťanech, Indonézanech, Aborigenech či Indiánech, aby pořád žili pro jejich romantiku ve starém duchu.

Bez pohodlí, televizí, mobilů, aut a samoobsluh, tedy i bez různých druhů jídla a potravin, bez gulášů z koaly, rozbífu ze psů a věcí domácí potřeby…

Aby dál žili i se svými dětmi jenom v pojízdných valnících s plachtou, ve wigwamech, chatrčích z palmového listí a v sukýnkách z kůry a lýky… Taková fotka přece vypadá autentičtěji, než když je domorodec v obleku a ženy místo burky ve večerní róbě.

„Jo, když jsem byl mladý, jezdili k nám do vsi kočovní cikáni ve vozech s plátěnou plachtou, dělali si ohýnky a krásné cikánky pak u něho tančily a nádherně zpívaly. Občas sice ukradli nějakou tu slepici, ale byl to folklor a nikdo se nezlobil, zvláště když je mohl kdykoliv vyhnat, ať táhnou jinam…“ vzpomínal bodře můj valašský spolužák, tedy starší pán v letech.

„Dnes se cikánlm musí říkat Romové, kdo se jich slovem dotkne, je rasista, mají místo kočovnických povozů nové byty a sídliště, zavalené odpadky, tvrdí, že je diskriminujeme, když jejich děti, co je rodiče nenaučili mluvit a psát česky, posíláme do zvláštních škol, aby nezdržovaly ve výuce ty děti, romské či gadžovské, jimž se rodiče věnují…“

Co s tím? NIc. Lidskou podstatu nelze změnit. Ani u Tibeťanů, stejně jako u Romů. Možná jen sebeovládáním a snahou míru své vlastní špatnosti omezit na minimum podle toho, jak nás rodiče vychovali, co nám dali naši učitelé, vychovatelé a moudří lidé.

Hlavně však nemoralizujte, pokud sami máte na hlavě máslo. Tedy spíš nějaký ten hříšek. Ano, máte pravdu, už mlčím…

Nebýt špatnosti jiných, nemusel jsem tento text vůbec psát!

Jeden z textů sbírky fejetonů z rukopisu pod názvem „Chucpe“…

(Chucpe jako zvrácený charakter dokládají Židé podobenstvím: Mladík, který brutálně zavraždil své rodiče, se dožaduje u soudu shovívavosti, jelikož je sirotek…)

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *