Co s tím? Koho tedy volit, aby nepováděl, nekorumpoval, neplácal do vody a byl prostě nad věcí? Mám záchrannou hypotézu; nechat bych vládnout pouze jedince, kteří mají na svém kontě minimálně milliardu USD a jsou duševně zcela zdrávi.

Pokud to s těmi miliardami na vlastním kontě ještě vůbec jde v plné psychické kondici zvládnout. Nevím, zatím ještě takovou zkušenost nemám…

Jsou totiž dva druhy lidí; jedni chtějí do politiky, aby zbohatli, zatímco ti druzí napřed zbohatnou, a aby se nenudili, jdou činit dobro do politiky. Pravda, může se najít pár exihibicionistů, co mají orgasmus už z toho, když se sami poslouchají, ale těchto narcisů je skutečně jen pár…

Kdo jiný si může hledět pouze politiky a nesměšovat ji se svými zisky, než-li člověk, který už všechno má, kdykoliv může mít, co se mu zamane, a peníze ho tedy v praktické podobě vůbec nezajímají.

Navíc by ušetřili daňoví poplatníci, jelikož by nemuseli ze svých daní platit politikům cesty letadly, služební auta, tramvajenky, pracovní cesty po atraktivních zemích, královské diety, ani asistenty, nákladné kanceláře a repre fondy na výkrmnu a becherovku pro če(s)tné hosty.

To vše by si miliardáři hravě zatáhli furiantsky sami, jejich účetní by jim to eventuálně odečetli z daní. Ušetřili by i samotní poslanci, premiéři a ministři, jelikož by nemuseli platit soudní výlohy, naztráceli by nervy před zasedáním imunitních komisí, rozhodujících o jejich vydání orgánům činným v trestním řízení, a neexistovali by tím pádem ani přeběhlíci, poněvadž, kdo by kohokoli zrazoval zadara…?

Nebyli by křišťálově čistí Grossové, libertovští Svobodové, poláčkovsko-diag-humanovské Součkové, kakaoví Krausové či urbanovští Čunkové, mrázkově-krakaticoví Langerové, dálničně mazaní Řebíčkové a jiní eskamotérští vykukové…

Samozřejmě, že moje hypotéza vychází z ústřední zásady, že by se muselo jednat o vzdělané a sečtělé miliardáře, jimž je závratné množství financí už naprosto šumafuk, a kteří chtějí ukojit své ego a naplnit jen svoji představu o relativně klidovém uspořádání světa.

Příkladem je počítačový génius Gates či český pan kníže Karel Schwarzenberg. Oba jsou dávno za vodou a jejich zatím nedosaženou metou je snaha prosadit se na poli politické slávy a nezištné pomoci zuboženému světu.

Ze svých microsoftwerových 40 miliard dolarů daroval nejbohatší muž planety Billl Gates charitativní organizaci 5 miliard USD na univerzitní stipendia pro zástupce menšin, prevenci AIDS a boj s nemocemi, které ohrožují země tzv. třetího koše.

Gates daroval přes 100 milionů USD také na pomoc dětem postiženým AIDS. Dalších 750 milionů dolarů věnoval mezinárodnímu Fondu pro vakcíny, který bojuje mj. s dětskou obrnou a žlutou zimnicí.

Nemám tedy na mysli veksláky a tuneláře typu Krejčíř, Pitr a Kožený, ani mafiána Berlusconiho a zastuzeného seladona Sarkozyho, ropného vyčůránka Abramoviče či neúspěšného petrolejáře J. W. Bushe.

Nebo mexického drogového krále Joaquína Guzmana Loera, přezdívaného „El Chapo“, figurujícícího sice na zadních, leč přece jen pozicích žebříčku nejbohatších lidí světa, sestavovaného americkým ekonomickým magazínem Forbes.

Naopak Barack Obama, který měl na to, aby vydal za svoji prezidentskou kampaň přes 600 milionů dolarů, má jasné životní zadání – vytáhnout svět z bahna finanční a hospodářské krize. Bilion sem, bilion tam…

Český ministr zahraničí Schwarzenberg si mohl zase objednat forenzní audit na účetnictví Jirky Čunka. Z vlastní kapsy tak zaplatil americkým vyšetřovatelům z detektivní kanceláře Kroll, jež je největší a nejprestižnější na světě hlavně proto, že prý nezpívá píseň toho, koho chleba jí…

Proč by nemohl mít podobnou vizi středoevropských rozměrů i hokejový internacional Jiří Šlégr z HC Litvínov, když hokej už nehraje pouze pro dolary, ale rovněž pro splnění své morální povinnosti vůči svému klubu.

Ne každý by uměl uvažovat, jako jeden z bloggerů, který mj. napsal:

„Chceš se dostat na kandidátku ČSSD? Není problém, dej půl mega a jsi tam! Jak já mu panečku fandil! Kdo by si toho zlatého hocha z Nagana Jirku Šlégra nepamatoval! Jenže doba plyne, lidi stárnou, aktivně už se moc hrát nedá… Co dělat? Čím se živit? Jak zaplácnou čas, čím se dostat zpět na výsluní?“

Co je na tom špatného či nemorálního starat se o své živobytí poctivou tvrdou prací? Proč by nemohl mít boháč i sociální cítění? Jako třeba zmíněný Gates či Nobel, z úroků jehož miliardového jmění dodnes čerpají světové osobnosti.

Pravdou v této mé hypotetické úvaze je fakt, že by u nás ani nikde jinde asi neexistovala politická scéna, pokud by ji netvořili lidé, pro které jsou poslanecké, ministerské či premiérské příjmy jedinou hnací silou jejich „šlechetných“ záměrů, viz. svobodu a demokracii pro vietnamský či irácký lid…

Kdo by nechtěl uživit svoji rodinu a sehnat si nové zaměstnání nebo poslání? A ten, kdo má bezedné finanční konto, je nepodplatitelný a nevydíratelný. A má-li ještě jiné než „křečkovité hrabací“ sklony, má zároveň i vlastnosti, které světové politické scéně zoufale scházejí. Pateticky řečeno čestnost a nezištnost…

Tolik má fantazie, které se ale rozplývá s pohledem na mé konto, k němuž se dostávám přes internet. Mé iluzi okamžitě narůstají zase jen virtuální křídla…

Ale hned, jenom co zbohatnu, a už mi do miliardy USD moc neschází, můžete se na mě v politice spolehnout…

To pak budou mít těžkou chandru jiní a ne já…