Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Nedělejte, že vám záleží na dětech a rodině, političtí pokrytci!

Nesnáším pokrytectví. Zřejmě to bude jedna z vůbec nejhorších lidských vlastností. Kázat vodu a pít víno. Zvláště se mi příčí ve výchově dětí, na jejichž zařazení do jeslí nebo školky se snaží politici, jak se říká u nás na Valašsku, vytřískat politický kapitál.

Nejhorší je náboženské pokrytectví, kdy Svědci Jehovovi, včetně jejich dětí, nesmí prodělat transfúzi krve, i když vědí, že bez toho zákroku zemřou. Křesťané zase klidně ohrozí život rodičky, když zakazují v jejím rizikovém těhotenství interupci.

Centimetrové embryo bez mozku proti životu plnohodnotné ženy, když začátek života člověka se počítá od vzniku, resp. od zániku mozkových funkcí…

Kdy muslimští imámové posílají nesvéprávné chlapce páchat sebevražedné atentáty, za což jim ve jménu Alláha slibují okamžitý bezplatný pobyt v ráji, s perspektivou obcování s černookými pannami a s audiencí u všech islámských protoků…

Europoslance Jana Zahradila nemusím, nemám v lásce ani Stranu zelených. Ty nemusím mít už vůbec. Jejich hypokrize je totiž do nebe volající. Přivazují se řetězy k branám chemiček a kříčí, jak se musí bojovat proti exhalacím, přitom si jezdí v autech, létají v letadlech a rachotí větrnými elektrárnami.

O podílu na tvorbě skleníkových plynů ani nemluvě. A odmítají tepelné i atomové elektrárny, stačí jim prý jen zástrčka ve zdi… Měli by jít příkladem a chovat se ekologicky, přitom jejich papírovací úředničina spotřebuje kus deštných pralesů.

Životy skokanů zelených, co je sami přenášejí přes dálnici, jsou zeleným milejší, než množství zabitých lidí při autonehodách v místech, kde blokují svými soudními odvoláními stavby bezpečných silničních obchvatů…

A pletou se nejen do klimatologie se svým poťouchlým “globálním oteplováním”, ale též do výchovy dětí, viz. poslankyně Jacques, která si vodí na demonstrace radikálů své dvě nezletilé dcery a cizí děti chce šoupnout do jeslí…

Prý stát a rodina - základ společnosti. Myslí to upřímně, nebo si jen honí politická trika…? V Evropském parlamentu zelená frakce prosazuje, aby Evropská unie uložila všem členských zemím povinnost umístit člobrdíky do jeslí a děti do mateřských škol.

EU proto navrhuje do roku 2010 zavést zařízení pro péči o děti pro 90 procent z nich ve věku od tří let do věku povinné školní docházky a pro nejméně pro 33 procenta dětí ve věku do tří let.

Jak ale napsal pan Zahradil: “Společnost si musí vážit rodičovství a ocenit péči o děti v rodině ne jako “rodičovskou dovolenou” ale jako “rodičovskou práci”. Podpora rodičů pečujících o děti musí odpovídat příjmům, které společnost poskytuje jiným svým členům v době, kdy nemohou pracovat..” dodává, že že tato podpora se však nesmí zvrhnout do podpory kolektivní výchovy dětí.

Dva diametrálně odlišné názory. Na každém šprochu přesto pravdy trochu. Kdo z nich ji má nejvíc…? Proto si dovolím zopakovat některé pasáže svého blogu z počátku listopadu 2008, ukázku z připravovaného rukopisu cestopisných črt z Izraele pod názvem “Píše se rok 5769″.

Nemíním soudit, ani polemizovat, ale v této souvislosti chci jen připomenout i dobré stránky kolektivního pojetí výchovy dětí. Jde o ryze individuální záležitost, která byla účelová ve vznikajícím státu Izrael, resp. v jeho komunách zvaných kibucy.

Ty musely motivovat své členy, aby zvládali práci v bažinách či na poušti, které pokrývaly většinu území jejich zaslíibené země. Kibuc je zemědělské družstvo, přesněji zemědělská komuna, v níž všichni pracují na společném díle a nikdo nedostává plat, jenom skromné kapesné, a v níž se uskutečňovalo heslo “všem podle jejich schopností, všem podle jejich potřeb“.

Ano, je to tak. Společná práce, společný život, žádné výplaty, pouze kapesné. Ovšem také žádná kriminalita, bezdomovci či nezaměstnaní. A bez alkoholu a drog…

“Naše děti se už narodily do kibucu. Ty si život v něm na rozdíl od nás nevybraly. Jen měly možnost tady zůstat nebo jít jinam. Pokud zůstanou, tak většinou z pohodlnosti. Mají tady mnohem snadnější, byť také skromnější podmínky pro život,” přiznal Fredy Wurzel z kibucu Hachotrim, který se před půl stoletím do Izraele vystěhoval z Ostravy.

“Kdysi žila v kibucech drobotina odděleně. Ráno jsme šli do práce, naše ratolesti byly v dětském domově, kde i přespávaly. Když jsme se vrátili odpoledne domů, ve čtyři hodiny za námi děti přišly, byly s námi až do osmi večer a na noc šly zase mezi ostatní děti. Mohli jsme je uložit ke spánku, říct jim pohádku,” objasňuje mi ten zvláštní systém výchovy.

“V dětských domovech pracovaly kvalifikované pečovatelky, které to s dětmi uměly možná lépe než jejich matky. Těm byla umožena každé dopoledne tzv. hodina lásky. Když měly mámy své děti moc malé, mohly chodit do domova se s nimi pomazlit. Vždycky ráno mezi desátou a jedenáctou,” popisuje systém, který je pro mě zcela nepochopitelný.

V mé rodině jsme ale nikdy nezažili, že by nás jako děti před branou koncentráku odtrhli od našich matek a my museli sami živořit v hrůzách lágrů. Po tisíciletí systematická diskriminace Židů, později snaha o jejich vyvraždění. A co Izrael během své historie? Nekonečný, více než šedesátietý boj s Araby o přežití. S tím vším souvisela i výchova dětí.

“V domovech byly i noční služby, pečovatelky děti hlídaly, šly je utišit, když se třeba rozplakaly. Děti z těchto domovů byly otužilejší, skoro nemarodily. Byty se proto stavěly menší, bez dětských pokojů a tedy levněji. Rodiče tak měli možnost si víc odpočinout, vzdělávat se, číst si nebo jít do divadla, čehož jsme dost využívali a potom také víc pracovali. Hospody nebyly, alkohol se zde nikdy nepil,” říká Fredy.

“Byla to sice sparťanská výchova, ale moc prospěšná. My jako rodiče jsme neměli zaměstnání, kde se dělalo osm hodin a padla. Všichni jsme dělali všechno, co bylo zapotřebí. Někdy až do noci. Ve velmi špatných klimatických podmínkách. Bylo třeba si také odpočinout, aby se udělalo vše pro udržení kibucu. Vlastně o které děti jinde na světě bylo tak dobře postaráno od rána do rána a den co den jako během oddělené výchovy v kibucech. A všechno zadarmo. Rodiče nemuseli platit jejich ubytování, stravu ani vychovatelky,” argumentuje.

“Ve vašich městech sice máte děti doma u sebe, ale stejně se o ně mnoho rodičů nestará, další toho příliš nevědí, kde a jak tráví svůj volný čas. Přes den jsou ve škole, potom někde na ulici, večer na diskotékách. Rodiče neví, co dělají, kolik vypijí alkoholu a vykouří marihuány, jestli někde nevykrádají auta nebo je někdo nepřepadne, neoloupí a neznásilní. Nic z toho ty naše děti neznaly, z ničeho takového jsme jako rodiče nemuseli mít obavy…”

V současné době je způsob oddělené výchovy dětí v kibucech zrušen, i když v některých komunách se ještě děti stěhují od svých rodičů. Ale až v šestnácti letech, kdy dostávají své samostatné byty ve čtvrtích kibucu, v nichž žije jenom mládež. .

“Oddělená výchova dětí vyžadovala také přesnost při ukládání dětí. Nebylo možné děti v osm uložit, aby nepřesná matka pak už ty spící rušila svým pozdním příchodem. Takto nedisciplinovaně se začaly chovat mámy z přistěhovalecké vlny z Jižní Ameriky. To bylo samé ,,maňána”, na všecko je čas,” zdůvodňuje Fredy Wurzel.

“A tyto ženy přišly také s tím, že děti musí spávat doma, aby prý mohly vidět jejich první úsměv, když se ráno probudí. Tak zůstaly rodiče s dětmi ze dne na den doma. Já jsem přivedl dcerku na noc do dětského domova, a když jsem viděl, že bych ji tam musel nechat na pokoji samotnou, tak jsem ji vzal domů také,” přiznává.

“U nás to bylo příliš překotné. Když jsme věděli, že děti budou žít odděleně, tak jsme podle toho stavěli menší i naše domy. Pak přišla ta změna. Jinde ji dělali postupně a napřed si podle toho, kolik měli peněz, rozšířili domy, udělali přístavby, aby měly děti svůj prostor. A těmito nucenými dostavbami se náš kibuc moc zadlužil. Vláda nám nikdy na tyto věci nedala ani šekel. Jenom poskytovala půjčky. A úroky byly neúnosné,” bezradně krčí rameny nad tím, proč se jejich ratolesti musely vrátit domů a oddělená výchova byla v Hachotrimu definitivně zrušena.

Kibuc Hachotrim měl vždycky svoji školu. A ne jednu. Základní i střední s maturitou, s hlavními předměty - Biblí, hebrejštinou, matematikou a angličtinou. Maturovat se mohlo též z počítačů, elektroniky či námořní plavby.

Učitelé museli dostávat svůj ,,tabulkový” plat, ať měli ve třídě deset nebo třicet žáků. Stát jim ale platil jen podle počtu dětí, zbytek do předepsané výše jejich mzdy musel doplácet kibuc.

A kolik stálo vybavení fyzikálních či chemických laboratoří, počítače. A protiatomový kryt, jenž musí být neustále v pohotovosti, včetně jeho vybavení vodou a potravinami. To vše třeba jen pro deset dětí ve třídě. Další rok jich bylo jen dvanáct, pak čtyři.

Byl to přepych, mít svoji školu pro pár dětí. Proto tu střední v Hachotrimu zrušili, protože stála kibuc milióny. Zadlužili se…

Dnes mají zástupce věřitelkých bank přímo v kibucu, aby hlídali každý vydělaný šekal, který hned zabavují, aby snížili hachotrimský milionový dluh.

Na čí straně je tedy pravda? Na straně Jana Zahradila nebo zelených…? Nebo snad na obou, protože kibucy na české poměry byly, jsou a budou jen rozmařilou utopií…?

Hlavně ale nedělejte, že vám záleží na dětech a rodině, političtí pokrytci…!