Do Palestiny doplavala „na ouško“ s harmonikou, dnes hraje bridž v Tel Avivu…

15. Březen, 2009 – 19:21

„Můj otec měl v Místku textilní továrnu. Zemřel v roce 1931, o podnik a tři dcery se starala moje matka,“ vyprávěla mi perfektní češtinou Franzi Landsbergerová, když jsem k ní od Roberta Moše Davida přeběhl přes jednu z ulic Tel Avivu a popošel pár kroků vpravo.

Den 70. výročí obsazení Českslovenska nacistickou armádou Německa je možné si připomenout právě návštěvou u této pamětnice černého období její bývalé vlasti.

Franzi Lansbergerová umí poutavě vyprávět…

„Když k nám 14. března 1939 přijeli Němci, bylo mi osmnáct a stala jsem se svědkem toho, jak se čeští vojáci 8. pěšího pluku postavili s kulometem jako jediní z naší armády fašistům na odpor. Pak se začaly chystat transporty Židů, naši příbuzní v Ostravě a Brně byli Němci zadrženi hned první den okupace. Odjeli jsme proto do Prahy, kde jsem se rozhodla uprchnout do Palestiny…“

V to březnové úterý byl v Místku běžný pracovní den. V pět hodin odpoledne překročily jednotky VIII. armádního sboru a pluku SS „Leibstandarte Adolf Hitler“ státní hranice; měly jasný úkol – obsadit nejprůmyslovější zónu budoucího Protektorátu Böhmen und Mähren – Moravskou Ostravu a Místek.

Vše šlo podle německy přísně zrežírovaného plánu. Německá motorizovaná kolona 84. pěšího pluku 8. pěší divize dorazila k Czajankově továrně na okraji Místku, z nichž byla v té době kasárna. V objektu se nacházel III. prapor pěšího pluku 8 zvaný „Slezský“.

Z osobního automobilu, doprovázejícího kolonu, vystoupili němečtí důstojníci. Když nereagovali na výzvy strážného u vstupu do kasáren, zahájil na ně čeští vojáci asi hodinovou palbu. Výsledkem byl jeden mrtvý a jeden zraněný německý důstojník. Tak začal první a bohužel i jediný boj mezi Wehrmachtem a ČSL armádou během obsazování naší republiky

„Zahynulo přes dvacet Němců, na české straně byli jen zranění, kteří byli po krátkém zajetí propuštěni na svobodu…“ říká Franzi Landsbergerová.

Počátek jejího izraelského života začal neuvěřitelně; doplavala z potápějící se lodi Patria několik stovek metrů ke břehu nedaleko Haify. Rok byla v uprchlickém táboře, než dostala práci v kibucu, pak v Haifě zaměstnání jako číšnice.

Mezitím se zdokonalila v několika jazycích, až z ní byla pracovnice československých a poté izraelských aerolínií v Jižní Americe, Velké Británii, Švýcarsku a dalších zemích světa. Na ulici Avner Street ji přijal skromný byt.

To se už vrátila ze světa, kde dlouhé roky pracovala. Její cesta tohoto do domku byla víc než dramatická, stejně jako životní pouť jejího souseda…

Robert David se jako židovské dítě přistěhoval do Palestiny v roce 1946 z Ostravy. Přežil Terezín, kde musel vozit popel spálených umučených Židů do nedaleké vodní nádrže. To vše jen proto, aby se ghetto „uklidilo“ před příjezdem kontrolní komise Červeného kříže.

Ta se měla na pokyn samotného Hitlera „ujistit“, jak se k židovským vězňům chová ohleduplně, když jim daroval celé město Terezín.

„Hitler chtěl ukázat, jak pečuje o Židy. Vězni museli pro komisaře hrát divadlo, děti měly své představení známého Brundibára, židovští umělci zase museli hrát v symfonickém orchestru…” říká Boby Moše David.

Za necelé 4 roky prošlo ghettem v Terezínu více než 140 000 vězňů – mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě na 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Na 35 000 vězňů zde v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek zemřelo.

Z Terezína na „Východ“ do Osvětimi bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odjelo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození 3 800. Tragický byl osud terezínských dětí. Ze 7 590 nejmenších vězňů deportovaných na východ se osvobození dožilo jen 142…

To Franzi Landsbergerová měla v těch letech úplně jiné starosti…

„Vlak s židovskými uprchlíky odjel 2. září 1940 z Masarykova nádraží v Praze. Ve Vídni jsme se nalodili na parníky Melk, Uranus a Schönbrunn. Další Židé na už tak přetížené výletní lodě přistoupili v Bratislavě a v rumunském přístavu Tulcea jsme byli rozděleni na lodě Atlantic, Pacific a Milos…“ vzpomíná.

Ty se potápěly už při vyplutí, k jídlu byly jen suchary, které se musely doslova štípat kleštěmi a máčet ve vodě, aby byly poživatelné. Na lodi Milos bylo 740 pasažérů.

Po plavbě Dunajem, Černým mořem, kolem Bosporu, Dardanel, Istanbulu, ostrovů Lesbos, Kréta a Kypr, v neustálém boji s žízní, hladem, úplavicí a tyfem, se blížili k Palestině. Ale ani tam je nikdo nechtěl. Britové hájili své mandátové panství i pokrytecké přátelské zájmy s arabskými zeměmi a židovská emigrace tuto křehkou rovnováhu mohla ohrozit.

Proto britské válečné loďstvo parník Milos zajalo a eskortovalo ho do přístavu v Haifě. Cestující byli přeloženi na loď Patria, která kotvila pár stovek metrů od haifského mola. Tady se uprchlíci dozvěděli, že nesmějí vstoupit na palestinskou půdu a že budou spolu se zbývajícími plavidly – Atlantic a Pacific – deportováni na ostrov Mauricius do koncentračního tábora.

Ilegální organizace, která na Patrii vznikla, navázala kontakt s pevninou. Na loď se podařilo dostat svářecí soupravu a výbušniny. Dvacátého pátého listopadu 1940 v 9.15 k plánovanému výbuchu skutečně došlo. Při největší válečné lodní katastrově ve Středozemním moři tak během čtvrt hodiny zahynulo 257 lidí.

„Nevěřila jsem, že by se Patria, tak velká loď kousek od břehu mohla potápět. Smáli jsme se. Pluli jsem přece na mnohem menších lodích, proč by se měla zrovna tato veliká potopit?“ popisovala dramatickou situaci Franzi Landsbergerová.

Pak jí ale nezbylo, než aby skočila z paluby do vody i se svojí harmonikou a „na ouško“ si s ní doplavala pro svobodu na břeh zaslíbené země. Pamětnice pro československou armádu hrdinného, bohužel, pouze ojedinělého boje z německými okupanty ze dne 14. března 1939…

Dnes, s devadesátkou na bedrech, je pořád znamenitou hráčkou bridže, který bývá označován jako královská karetní hra. Svět si bridže tak cení, že byl přijat mezi ukázkové olympijské sporty.

„Bridž se hraje s 52 kartami čtyř barev a od ostatních karetních karet se liší tím, že jej hrají 2 dvojice hráčů a především tím, že vyžaduje veliké soustředění, dobrou paměť, kombinační schopnosti, logické myšlení a trpělivost…“ pochvaluje si Robert David, který tvoří dvojici právě s paní Franzi.

Vzpomenou si někdy na své mládí, na koncentráky a pionýrské začátky v izraelských kibucech s komunismem s kapitalistickou tváří a dolary zlých oligarchů…?

Dá se na to vše vůbec někdy zapomenout…?

Reklama:
  1. 2 reakce na “Do Palestiny doplavala „na ouško“ s harmonikou, dnes hraje bridž v Tel Avivu…”

  2. Při vší úctě k paní Landsbergerové jen malou poznámku:v Mnichově je pojmenovaná ulice Landsbergerstrasse,nevím po kom.Tak ať má ta paní aspoň svoji ulici,po tom všem utrpení.

    od hugous.z.lipek v Bře 15, 2009

  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *