Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Proč ve mně Niagara Falls vyvolávají asociaci romských pikniků…?

Je to takový můj ryze soukromý Pavlovovův reflex. Rozdíl je v tom, že neslintám, když spatřím červené světlo, ale začnu se automaticky smát v případě, že uskyším slovo Niagara a představím si ostravské Romy, jak si u této řeky dělají pikniky.

To vše proto, že jsem kdysi přiměl Pepina Klímu z TV Nova, aby se rozletěl za Romy do Toronta, kde natočil už jen podle sebe miloučký propagační dokument o tom, jak mají čeští romští spoluobčané pelášit natotata do Kanady, kde jim budou létat pečení holubi do huby…

Pořád tu korpulentní romskou paní v letech vidím, jak v závěrečné sekvenci Klímova dokumentu mává do kamery svým rodákům a rozverně je zve na pikniky do země javorového listu, v níž jsou pro ně neomezené možnosti.

A tak ve své asociaci vidím, jak Niagara, která měří jen 58 kilometrů, zásluhou členitého kaňonu nabírá s každým kilometrem na síle, když vytéká z Erijského jezera, aby šestnáct kilometrů před svým vyústěním do Ontarijského jezera vytvořila vodní kaskády, jež rozdělují Goat Island (Kozí ostrov) na kanadskou a americkou část.

Na velké ceduli ve foyé stojí psáno: Každou minutu spadne z výšky 48 metrů v průměru přes 55 miliónů litrů, při zvýšené hladině vody až osmnáct milionů litrů za sekundu. Málokterá řeka světa se dokáže rozparádit jako Niagara.

Znovu se mi výše zmíněná asociace vybavila, když jsem si včera přečetl, že v mrazivé středě se asi třicetiletý muž rozhodl vyzkoušet, kolik stupňů má voda pod Niagarskými vodopády.

Zcela nahý, patrně nějaký zastuzený nudista, skočil pod vodopády Horseshoe Falls na kanadské straně. Muž musel být navíc trénovaný otužilec, jelikož v ledové řece přežil i navzdory tomu, že ho z ní záchranáři vytáhli až po půlhodině.

Byl to klikař, který se pustil do vodopádů i bez ověřeného sudu a dalšího potápěčského zařízení a přežil. Možná byl z party, co si říká DareDevil´s - Troufalí ďáblové, jak jsem vyčetl v muzeu Niagarských vodopádů.

Mnohem hůře však dopadl v roce 1930 řecký přistěhovalec George Stathakis z Buffala. Ten si pro zdolání vodopádů připravil tři metry vysoký a asi tunu vážící dubový sud. Niagaru Falls v něm sice překonal, ale když jeho plavidlo záchranáři vylovili, našli v něm již jen mrtvé dobrodruhovo tělo.

Mezi DareDevil´s byla v roce 1901 i třiašedesátiletá učitelka z Michiganu Annie Taylorová, která si v sudu sice rozbila hlavu, ale pád přežila. Dvakrát “sudové” zdolání Niaraga Falls úspěšně zvládl jako neplavec i John David Munday.

Mezi niagarské kaskadéry se zařadil i 37letý Čechokanaďan Karel Souček. Sudový skluz z Niagarských vodopádů přežil pouze s modřinami na hyždích, v hazardech však pokračoval, až špatně skončil při skoku z výšky desátého patra do bazénu.

Jeho hollywoodští zaměstnavatelé zřejmě podcenili sílu větru, nešťastný Souček se při svém filmovém dubler-skoku v Houstonu vychýlil závanem vzduchového proudu asi o metr, narazil na kovový okraj vodní nádrže a bylo po slávě, polní trávě… Pohřben je ve svém rodném městě Pacově.

V muzeu Niagara Falls je o něm zmínka stejně jako o čtyřicetiletém Kirku Jonesovi, který se v říjnu 2003 rozhodl zdolat Niagarské vodopády na kanadské straně pouhým skokem.

Bez sudu, plovací vesty či jiného pomocného zařízení. Vlezl do vody nad vodopády, doplaval až na jejich hranu a nechal se strhnout mohutným proudem do vřící hlubiny pod sebou.

Šokovaní diváci na břehu viděli, jak se Kirk po sto metrech po proudu vynořil, odmítl furiantsky nabídnutou pomoc posádky výletní lodi a sám se vyšplhal na břeh. Tam už ho ale čekala policie a soud rozhodl, že musí zaplatit pokutu deset tisíc kanadských dolarů. Inu, za popularitu se platí i v Kanadě…

Kdoví, kolik vytáhne ze své portmonky zmíněný nudista. Zřejmě nejvíc vysolí záchranářům, kteří ho třicet minut tahali z ledové vody i s pomocí helikoptéry. Zvláště tomu jednomu, co za ním nakoec pod Niagara Falls sám skočil, aby ho vytáhl na břeh…

A tohle všechno teď mají možnost na vlastní oči sledovat rovněž členové asi 700 nových romských rodin, které přistály v Torontu po zrušení víz. Faktem je, že mezi pokušiteli štěstí o zdolání Niagara Falls není doposud žádný český Rom. Nevím to však jistě, možná podceňuji jejich srdnatost, třeba to některý z nich má už v plánu.

Podle mě by se k tomuto pokusu hodil nejlíp jeden z těch, s nimiž jsem se setkal v ubytovně v torontské čtvrti Skarborough, co měl potetované celé paže. Byl jsem tam se svým známým Čechokanaďanem, který lanařil klienty do své autoškoly.

Sešlo se asi dvacet romských mužů, jimž se zachtělo kanadského řidičáku. Vyslechl jsem si tak “výživný” minirozhovor:

“Ty, Dežo, tebe znám z Valdic!”

“To byl můj brácha, já byl na Mírově…”

“Ty vole, já na Míráku začínal…”

“Kanada má zákon, který říká, že není možné vpustit do země nikoho, kdo se ve své bývalé zemi dopustil trestného činu, za níž je v Kanadě trest ve výši deseti a více let vězení,” vysvětloval mi medálně prokláknutý právní zástupce Romů G. J. Kubeš.

“Kanadské imigrační soudy zajímá posledních pět let každého žadatele o status uprchlíka. Pokud tento člověk spáchal zločin před více než pěti lety a trest absolvoval, nebo byl rehabilitovaný, je šance, že soud rozhodne v jeho prospěch. Pokud se ale dopustil kriminálního činu během posledních pěti let, je zbytečné o azyl žádat.”

Jestli pořád platí, že než se naši krajané v Torontu zabydlí, dostanou jako azylanti s posvěceným statusem uprchlíka od kanadské vlády pár tisíc dolarů sociálních a jiných dávek na živobytí, tak tam ale pořádají své pikniky dodnes…

U táboráčků při kytaře a s písní o tom, jak temně hučí Niagara do noci, je rozhodně příjemněji, než při pofiderní bezdávkové slávě v mrazivé vodě.

Zvláště, když si ještě pamatuji, jak si v Česku někteří z nich dělali ohýnky z vytrhaných parket ve svých nových bytech…