Vězení pro Polednovou jako milosrdná eutanázie…?

11. Březen, 2009 – 21:54

Po sedmapadesáti letech byla odsouzena k trestu odnětí svobody na šest roků bývalá prokurátorka, 87letá Ludmila Brožová-Polednová, jež se podílela na justiční vraždě bývalé poslankyně strany československých národních socialistů Milady Horákové.

Napůl slepá a těžce nemocná stařena Polednová byla uznána napřed nevinnou pro promlčení jejího trestného činu, po politicky zviditelňujícím se zásahu vrchni státní zástupkyně Vesecké ji ten samý soud přece jen odsoudil.

Polednová to přijala se stoickým klidem. Ne však krvelačné vražedkyně, ale životem a chorobami unavené velmi staré ženy. Pravda, její obhájce dělal co mohl, samozřejmě, že ne zadarmo a velmi takticky, aby si své účinkování v mediálně nejsledovanější kauze co nejdéle protáhl. Palmare je palmare…

Po řadě obstrukcí vybojoval pro svoji klientku aleapoň nóbl vězeňskou celu, která má daňové poplatníky přijít s 24hodinovou péčí na cca 2 500 CZK denně. Dovoluji si odcitovat citát z blogu kolegy Streita, s jehož obsahem ve všech bodech souhlasím.

„Paní Ludmila Brožová-Polednová pokud nastoupí výkon trestu, pak jej bude vykonávat jako jakákoliv jiná odsouzená žena, která má také vážné zdravotní problémy, a které je Vězeňská služba schopna ošetřovat. Ve zdravotním středisku věznice zajišťují každodenní lékařskou péči praktická lékařka a tři zdravotní sestry. Dvakrát týdně dochází do věznice stomatolog a jedenkrát týdně psychiatr…“

Lázeňská péče zadarmo a se vší parádou, jen tanečky jednou týdně budou asi chybět, ale komu by se s devíti křížky na bedrech ještě chtělo trsat…?

Je opravdu úspěchem české justice, že po více než půl století do vězení popohnala Polednovou, z rozhodnutí strany prokurátorkou jen proto, aby jako statečná vlastenka odsoudila vlastizrádnou ženu k trestu smrti…?

Jde skutečně o spravedlivý trest? V době, kdy se Polednová už loučí se svým životem, který je jí už zcela lhostejný. Nemá žádnou motivaci dál žít. Je těžce nemocná, napůl slepá, všemi opuštěná a totálně zfrustrovaná a apatická.

Znám v jejím věku řadu stejně postižených osob, jimž se myslí honila jediná myšlenka – milosrdná smrt zvaná eutanázie. Co komu z popravených politických vězňů tento poněkud morbidní čin české nerozhodné justice dá?

Nejvíc asi prospěje samotné obžalované a odsouzené. Konečně má na stará kolena trochu vzruchu ve svém prohraném životě. V polovině září rozhodl odvolací soud, že Ludmila Brožová-Polednová podle prezidenta Václava Klause sice nemůže dostat z morálního hlediska milost, její odsouzení je ale sporné.

Pro Polednovou je pobyt ve vězení zřejmě další asistovanou sebevraždou. Umně zamlženou, zatím je u nás tento způsob ukončení života nelegální, tedy trestný.

Třeba bude jednou platit osnova čs. trestního zákona z roku 1936 u ustanovení § 271 odst. 3, která předpokládala tento text:

„Usmrtí-li viník úmyslně jiného ze soucitu, aby uspíšil jeho neodvratnou, nedalekou smrt a tím jej vysvobodil z krutých bolestí způsobených nezhojitelnou nemocí nebo z jiných tělesných muk, proti nimž není pomoci, může soud trest mimořádně zmírnit nebo od potrestání upustit.“

Ludmila Polednová, rozená Brožová, je dnes už jedinou žijící představitelkou justice, která se podílela na procesu s Miladou Horákovou a jejími „spoluvinníky“ a rozhodně si za svůj mladistvý zhůvěřilý čin soucit nezaslouží.

V té době bylo ještě Brožové devětadvacet let a patřila mezi takzvané „dělnické prokurátory“, když vystudovala zrychlenou právnickou školu pracujících.

Jak napsal Luděk Navara, přemluvili ji, abych šla dělat na Ústřední výbor KSČ, že tam nutně potřebují písařku. Byla ale posedlá divadlem. Podle historičky Dvořákové měla Brožová skutečně ambice psát a publikovat.

„Když si napsala závěrečnou řeč, odnesla ji k Václavu Lacinovi, známému komunistickému spisovateli a satirikovi. Ten jí tu řeč pochválil,“ popisuje Dvořáková.

Určitě má v mnohém pravdu. Procesy v padesátých letech byly jedním velkým divadlem, které se natáčelo na film a vysílalo rozhlasem. V případě procesu s Miladou Horákovou ho nechápavě a s odporem sledoval celý svět, kromě Sovětského svazu a hlavního protagonisty procesů Stalina, včetně ohlasů významných osobností, jakými byl britský premiér Churchill a další, kteří však marně volali po svobodě pro Horákovou.

Navíc zmanipulovaný soud obdržel už po prvních třech dnech tisíce rezolucí z továren, úřadů a obcí. Všechny volaly po přísném potrestání, většina po trestu smrti. Nakonec to bylo přes 6300 rezolucí, plných výrazů jako „zlotřilá chamraď“, „zavilí zločinci“ či „krvaví psi“…

Kdepak jsou všechny ty odhodlané kolektivy soudruhů a soudružek, tkadlen a soustružnic, které prahly po trestu smrti pro Horákovou možná víc, než dramatická umělkyně Brožová, jež viděla v replice prokurátorky jen skvělou „světovou“ roli…?

Náš národ mlčel. Mlčel v padesátých letech, v šedesátých, kdy Polednová pracovala na prokuratuře v Rokycanech, kde se v roce 1969 dokonce podílela na rehabilitacích nespravedlivě odsouzených, stejných jako Horáková. Přesto národ až na odvážné jedince opět dál mlčel i v osmdesátých a teprve až v devadesátých letech se rázně ozval.

Pozdě, ale přece? Platí to „přece“ i bez výčitek svědomí těch, kteří v době, kdy by měl trest pro Polednovou nějaký spravedlivý smysl, dělali, že nevidí a neslyší?

Nebudou se někdy stydět, že převlékli kabát, aby se pak v duchu doby mstili na nemohoucí stařeně, co už neví, která bije…?

V květnu 2004 rozhodl chilský vrchní soud , že diktátor Pinochet může být postaven před soud, aby byl následně obviněn z několika zločinů. Do své smrti přebýval v domácím vězení kvůli obvinění z porušování lidských práv při vojenské operaci Karavana smrti, kdy byly umučeno tisíce jeho odpůrci, a také kvůli zpronevěře státních fondů ve výši 27 miliónů USD.

Dne 3. prosince roku 2006 byl po několikanásobném srdečním záchvatu v těžkém stavu své Alzheimerovy nemoci převezen do vojenské nemocnice, kde 10. prosince zemřel.

Byl tento trest spravedlivý, když o něm vůbec nevěděl…?

Splní trest pro rychlokvašnou exprokurátorku Polednovou své spravedlivé poslání, nebo bude jen vituální odplatou za její zločin, o němž kdysi možná ani nevěděla ve svém fanatickém přesvědčení, že zločinem nikdy nebyl…?

Bůh a popravená Milada Horáková suď…

Reklama:
  1. 2 reakce na “Vězení pro Polednovou jako milosrdná eutanázie…?”

  2. Zkusme na tu taškařici se stařenou v ťurmě kouknout z jiného úhlu.

    Bolševík minulých 19 let hraje hru na nesmírně ukřivděného, ovšem potajmu dělá veškeré lotroviny, které vyčítá ostatním parlamentním stranám. Strašně by se chtěl více podílet na moci, ale znechucují ho občasné kampaně pro zakázání jeho rodné strany.
    Nyní došlo ke konsensu politických špiček, že bolševíka potřebují a vrátí ho v plné parádě na politickou scénu.
    Stařena v ťurmě je zástupnou obětí pro bolševíkovu rehabilitaci, viz symbolika křesťanského Beránka.
    Jakmile natáhne ráfy, společenský konsensus začne bolševíka tolerovat, protože se slušní lidé budou cítit v rozpacích, že nesou kus viny na její smrti.

    Dějiny se opakují nejdříve jako tragédie, poté jako parodie. Stařena se tímto divadelním kusem stává pitvorným obrazem své vlastní oběti JUDr. Horákové.
    Aneb opět bod pro buddhismus: není hranice mezi já/oni.

    Jen by mne moc zajímalo, zda toto bolševík ve své geniální pletichařině bral v úvahu, když si ji vybral jako dělnickou prokurátorku nebo to vykrystalizovalo časem?

    od Ataman Jermak v Bře 12, 2009

  3. Děkuji za Váš stručný, logiský a jako vždy vše zucela vystihující analytický výkon. Bolševika bych nepodceňoval, ale ani bych z něho nedělal telepatického génia. Bylo to dáno dobou, jak se dnes říká globálním bordelem, který byl ve všem, jenom v mléku tenkrát ještě nebyla radioaktivita, ale voda. A všude byl v padesátých letech nějaký ten Gottwald, Polednová, Stalin, Bronštein, McCarthy, Ho Či Min nebo ten známý dvojoblek Sako a ten druhý… Krystalizují pouze vzácné nerosty…

    od olser v Bře 12, 2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *