Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Jo, kdyby byl od CIA nebo kámoš McCarthyho, stal by se hrdinou…?

Napsal jsem s pietou o generálovi Ludvíku Svobodovi, bezesporu tím nejlepším, co nás mohlo během totality potkat. Ohlas byl výmluvný - bezectný příšlušník NKVD - Narodnyj komissariat vnutrennych děl, který prý stejně jako já ztratil svou vlastní tvář. A to napíše bytost, jenž by se v bitně u Sokolova se svojí anonymní zákeřností zřejmě pos.ala strachy.

Jo, kdyby byl Ludvík Svoboda agentem CIA, jako třeba Usámo bin Ládin, jemuž Američané postavili v Afghánistánu několikapatrovou jeskynní pevnost Tora Bora se střelami FIM-02-Stinger, nebo drogový magnát Manuel Norriega, nebo kdyby postřílel půl tuctu neviných osob, jako bratři Mašínové, stal by se globálním hrdinou, jenž by určitě odolal i antikomunistickým prověrkám Josepha McCarthyho.

Včera jsem se zastavil nad knihou Svobodovy dcery Zoe, dnes bych se rád zamyslel nad dílem Marie-France Toinetové: Mccarthismus, Hon na čarodějnice 1947-1957 (české vydání Themis, 1999).

V únoru 1950 na mítinku ve městě Wheeling (Západní Virginie) oznámil senátor Josepf McCarthy, že má v ruce seznam 57 komunistů, kteří pracují na Ministerstvu zahraničí, přičemž Trumanova vláda je tam trpí a ignoruje bezpečnostní riziko, jež představují. Vzápětí se McCarthy stal předsedou senátního podvýboru, jenž měl komunisty ve státní zprávě vyšetřovat.

Že by podobnost zcela náhodná s opakovanými vyhlášeními o zrušení KSČM a výskytu členů této strany ve státních úřadech z úst senátorů Štětiny či Mejstříka, mám dojem, že také Mirek Topolánek prosazoval kampaň ve smyslu, že se všemi, jen ne s komunisty atp.

S laskavým svolením profesora politické sociologie na univerzitě v Terstu a na Fakultě sociálních věd UK v Praze Václava Bělohradského uvedu některé úryvky z jeho eseje o výše zmíněném díle.

Poučný je příběh Jiřího Voskovce, který byl při příjezdu do USA v roce 1950 obviněn z “předčasného antifašismu” a držen téměř rok na ostrově Ellis Island. Voskovec odpřísáhl, že nikdy nebyl komunistou a je to jistě pravda.

Kdyby ale někdo citoval před Komisí pro neamerickou činnost dialogy V+W o SSSR nebo prozradil rozsah jejich spolupráce s komunistickými umělci, Voskovec by na černé listině určitě skončil, američtí spisovatelé byli často pronásledováni za mnohem menší prohřešky.

Ve srovnání s bolševickou či nacistickou propastí, jsou počty mrtvých, uvězněných a diskriminovaných Američanů za mccarthismu velmi skromné:

Dvě popravy, dvě vraždy ve vězení, 3 politické vraždy, 6 úmrtí po obvinění, 15 sebevražd, 11500 propuštění z práce, 12000 demisí ve státní službě, 300 filmových umělců na černé listině, několik desítek exulantů a sledovaných osob (mezi nimi Charlie Chaplin, Joseph Losey, Leonard Bernstein, Arthur Müller i Robert Oppenheimer), 145 zatčených pro komunismus, miliony prověřovaných…

“Miliony osob měly svůj spis a vyskytovaly se na seznamech Komise pro neamerickou činnost, FBI, CIA a Pentagonu….” píše ve své knize mimo jiné Marie-France Toinetová. “Z celkového počtu 65 milionů v roce 1953 pracujících Američanů se prověrky týkaly asi 13,5 milionů…”

Americké knihovny prošly velkou očistou, někde padla za oběť i díla Thomase Paina, Dos Passose, Hemingwaye, Thomase Manna či autorů, kteří podepsali třeba Stockholmskou výzvu. Když byl autor již mrtvý, musel nakladatel v jeho zastoupení přísahat, že autor - třeba Thomas Jefferson - nebyl komunista.

O funkci hlavního McCarthyho poradce hodně stál Robert Kennedy, později ministr spravedlnosti ve vládě svého bratra, prezidenta Johna F. Kennedyho (1961-63) a demokratický senátor za stát New York (1964-68); v 50. letech všichni Kennedyové podporovali McCarthyho…. Ale obraťme ponurý list.

“Syn generála Ludvíka Svobody, souzen za spolupráci s parašutisty, kteří byli vyslání Čs. vojenskou misí v Sovětském svazu, byl 7. března 1942 v Mauthausenu zavražděn,” připomněl mi Kurt Lanzer, když jsme na terase jeho domu u Haify vedli chytré řeči.

“V Rawensbrücku 4. dubna 1945 zemřela matka jeho manželky Anežka Stratilová a popraveni byli svagři Eduard a Jaroslav v Mauthausenu 7. května 1942 a synovec Jaroslav Doležal 5. června 1944 v koncentračním táboře Svatobořicích…”

V říjnu roku 1948 vstoupil Ludvík Svoboda do KSČ. Začátkem listopadu 1952 při jedné z cest z Vysočiny do Prahy byl na Hlavním nádraží zatčen. Právě běžely procesy s bývalým generálním tajemníkem R. Slánským a skupinou stranických funkcionářů…

Ještě když byl Ludvík Svoboda ministrem národní obrany, začal B. Reicin připravovat proti němu materiál, který ho měl usvědčit, že připravoval vojenský převrat.

V roce 1954 přijel na 10. sjezd KSČ N. S. Chruščov. Již při příletu se na letišti zeptal: „Kde je můj válečný přítel generál Svoboda?“ Straničtí funkcionáři upadli do rozpaků, ani nevěděli, kde vlastně je. N. S. Chruščov sám po něm nechal pátrat, aby se s ním setkal na sjezdu.

Přišel rok 1968, Ludvík Svoboda se ztotožnil s reformním programem Dubčekova vedení komunistické strany, s programem demokratizace společnosti a 30. března 1968 byl zvolen Národním shromážděním prezidentem Československé republiky.

Na rozdíl od dosavadní praxe Ludvík Svoboda jako prezident nebyl členem stranických orgánů a ani se nestal členem ÚV KSČ. V tom se promítalo v té době nové pojetí funkce prezidenta republiky.

Vstup vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy na naše území 21. srpna 1968 bez pozvání a souhlasu státních orgánů Československa znamenal konec reformního procesu, který se vlastně ještě nerozjel. Prezident Svoboda veřejně odmítal vojenskou akci SSSR morálně i politicky.

V roce 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta. Zbytek svého života žil se svou manželkou Irenou v Praze - Břevnově, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20. září 1979. Irena Svobodová ho následovala za deset měsíců 17. července 1980.

Vskutku zavrženíhodný a bezectný život, aneb každý máme svá padesátá léta…