Nejsmutnější svátky vánoční na jihu Afriky mi stesk po mých nejmilejších vynahradil jedinečný návrat domů; přelet rovníku přesně o Silvestra

1. Leden, 2020 – 21:03

A nyní dva úryvky z mého afrického cestopisu: „Češi v zemi zlata, platiny a diamantů“. Napřed přišla moje cesta na jih černého kontinentu; vánoce v JAR pro mě byly napůl pracovní, když jsem fáral v Rustenburgu skoro kilometr pod buší za účelem reportáže z jihoafrických platinových dolů.

Než jsem se vzpamatoval z toho, že v dolech na platinu se běžně kouří, že ani v administrativě nepracuje žádná žena a ty z řad černošek se vdají, až když za ně rodina zaplatí určitý počet krav, byl tady Štědrý večer s půlnoční mší.

Mezi asi šedesáti rustenburskými kostely většinou protestantskými, byly jen dva tři katolické. A do toho, v němž byli křtěni synové mých známých, se vydáváme; já katolík s ateistou Jardou.

Nejdeme ale jako kdysi ke kostelíčku v mém valašském Hovězí po chroupajícím sněhu po chodnících mezi dvoumetrovými závějemi, ale jedeme nočními pětadvaceti africkými stupni Celsia toyotou. Chci mít vše z první ruky, proto vyrážíme asi hodinu a půl před započetím bohoslužby. Za okny domků Rustenburgu nevidím rozžaté žádné vánoční stromečky.Výsledek obrázku pro olser vánoce jar

Vánoční kapři se loví též v JAR… Snímek Břetislav Olšer

Buď vůbec nejsou anebo se rozsvítí až následující den večer. Búrové jako protestanti slaví Štědrý večer 25. prosince. Neslyším ani oslavné vyzvánění kostelních zvonů, a když přijedeme ke katolickému chrámu, vidím, že jsme na velkém parkovišti teprve třetím autem. Předpokládám, že ta první dvě patří faráři a kostelníkovi, tedy dvěma hlavním organizátorům duchovního života zdejších protestantů a katolíků.

Nemýlím se. V kostele si připadám jako v sále kulturního domu. Nikde žádné církevní okázalosti, honosné oltáře, pozlacené sochy, stěny pomalované biblickými výjevy. Kněz v civilu stejně jako kostelník roznášejí texty písní, nikde žádné ornáty ani kadidlo, ministranti ve svátečních komžích nechodí rozsvěcovat svíčky na oltář. Nejvíc mi vadí, že nezní v celé své mohutnosti tóny varhan, doprovázené zpěvem koled.

Všechno na světě je prostě relativní… „Dva žáci ješivy rozmlouvají o Einsteinově teorii relativity. „Já naprosto nechápu,“ přiznává David, „jak mohou být dvě stejně věci současné různé?“ nechápe. „Já ti to hned vysvětlím,“ odpovídá Davidovi Izák. „Kdyby se ti touhou na rozpálené nahé děvče posadilo na klín, každá hodina by ti připadala jako okamžik. Ale kdyby ses ty nahý posadil na rozpálenou plotnu kamen, každý okamžik by ti připadal jako hodina…. To je přece jasné, ne…?“

To, že v Africe nebude během Vánoc sníh a mráz, to jsem pochopil, ale že v katolickém kostele bude chybět na půlnoční nazdobený vánoční strom, betlém s klanějícím se černouškem a varhany, doprovázející farníky při zpěvu koled, to mě zklamalo. Před židlemi, seřazenými do schůzovních řad, byl řečnický pult, vedle stůl a za ním na stěně kříž, jediný symbol posvátnosti tohoto místa. Nervózně jsem čekal, kdy se chrám zaplní, a lidé začnou zpívat koledy. Věřil jsem, že se též katolíci celého světa dávno spojili.Výsledek obrázku pro olser vánoce jar

A radost pod stromečkem po jihoafricku… Snímek Břetislav Olšer

Nespojili. V Rustenburgu zpívali věřící krásně, ale ani jediná melodie neodpovídala některé z těch, které jsem už z dob svého ministrování tak důvěrně znal. Byla to divná půlnoční. Zvedli jsme se, což s povděkem přivítali kolem stojící farníci, jimiž byl najednou chrám zcela přeplněn. Asi padesát jich ještě stálo venku, protože se jednoduše dovnitř nevešli. Už jsem před sebou měl vidinu bramborového salátu a kapřího řízku…

“No nazdar!” vyjeknu, když se podívám na parkoviště. Jardova toyota stála v čele, za ní byla asi stovka dalších vozidel, která zcela blokovala jakýkoli výjezd. “To snad není možné!” zahromuje Jarda a přidá několik peprných slov. Naštěstí v češtině, takže jim kousek dál stojící věřící nerozumí. Ale jako ateista si to mohl dovolit. “To je na další dvě hodiny…!”

Mýlil se, bohužel. Seděli jsme v autě a vykouřili všechna Marlbora. Trvalo to skoro tři hodiny. Pak pobožnost končí a lidé začínají pozvolna vycházet z kostela. Vlastně napřed si v bohulibé vánoční náladě asi ve dvě hodiny v noci dlouze přejí hodně štěstí a zdraví, největší zdržení je v tom, že si takto podávají ruce všichni se všemi. Dohromady to mohou být tisíce dlaní.

Ve tři hodiny ráno si po nejdelší půlnoční svého života sedáme konečně do křesla v hale u Jardy, na řízek a salát už nás dávno přešla chuť, zato uklidňujících vypálených švestkových porcí z mnou dovezeného valašského moku do sebe obracíme nepočítaně. Následující Hod boží vánoční registruji proto až hodinu po poledni, když mě Sylva dostrká k bazénku a strčí mě do chladivého skupenství, kterému se dá v té chvíli říkat bez rouhání voda vzkříšení.

Potom přišlo na Boží hod vánoční koupání v bazénu… Snímek Břetislav Olšer

Vánoce jsou zkrátka prima období. Ať si říká, kdo chce, co chce. Ale ne v daleké cizině. Štědrý večer je přece vymyšlený jen proto, aby se blízcí lidé alespoň jednou v roce sešli u společného stolu. Aby si udělali radost. Objali se, popřáli si všeho dobrého. U Sylvy a Jardy jsem se sice cítil jako ve své nejbližší rodině, byli báječní a laskaví, ale jistě mi prominou, doma je přece jen doma. http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/765-nad-betlemem-vysla-hvezda-nebyla-to-vsak-kometa-nybrz-izraelsky-letoun-f-15

A pak jsem v tom zase lítal, pro změnu v boeingu na lince Johannesburg – Londýn – Praha a nastal opět čas zpytování svědomí na konci roku. Když ale rekapituluji: dal, měl dáti, nedal, přepadly mě výčitky, že jsem ve své křesťanské namyšlenosti opomněl v letadle Židy a zhurta se pustil do svých kamarádů muslimů…

Pár jich v tom dvoumiliardovém davu mám. A čím míň, tím jsou pro mě vzácnější. Zase bych se s nimi rád proletěl nad rovníkem v Keni. Z Johannesburgu z letiště Jana Smutse jsme odlétali na lince směr Londýn 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve, než v té chvíli ukazoval ten středoevropský.

Bylo to matení mé mysli, jelikož jsem ještě nikdy v životě neprožil virtuální výměnu letopočtů ve výšce přes deset kilometrů v Boeingu 747 letecké společnosti British Airways a zároveň nad rovníkem. Zatím zcela střízlivý jsem očekával s očima na hodinkách silvestrovskou půlnoc; měla být tou nejbláznivější, jakou jsem doposud zažil. Zastihla mě při návratu z cesty po Jihoafrické republice. Vysoko nad mraky tropického deště.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

Konec roku byl též ve znamení fárání do platinového dolu v Rustenburgu….

Letěli jsme; posilňoval jsem se slivovicí a zaháněl při naslouchání motorů leteckých motorů katastrofické myšlenky vzpomínáním na různé Silvestry, letopočty, kalendáře a k nim přináležející státy. Měl jsem řadu šťastných období; sice nahodilých, ale přesto rozdělených do milovaných etap. Novinářských. Devatero řemesel, desátá nouze. Hlavní bylo, aby mě to bavilo.

Neruda měl pravdu; čím jsem byl, tím byl jsem rád. Kde mě něco zajímalo, tam jsem zkrátka vyrazil na průzkum. S foťákem a magneťákem. Někdy jsem své cesty do jednoho a toho samého, většinou politicky exotického státu, opakoval i čtyřikrát. Dokud jsem nepřišel problému na kloub. To víte, „selský rozum“…Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

Není možné zapomenout ani na atmosféru černošského Soweta…

Vrtalo mně v hlavě; jak asi vypadá země, na níž dopadlo během deseti let války tucet milionů tun bomb a granátů? Tak začala má etapa vietnamská. Pak explodoval reaktor v Černobylu a byla z toho moje další etapa – jaderná. Když se rozpadl SSSR, měl jsem etapu „perestrojkovou“, po ní následovaly cesty do válečné Jugoslávie, romský exodus do Kanady a lety do JAR, když mě rozčílil tamní jihoafrický rasismus, v předtuše blížícího se zla jsem zamířil do New Yorku, abych si alespoň na fotce zachoval „Dvojčata“, pak jsem vyrazil do Izraele, pro tisíc a jednu pravdu ve Svaté zemi…

A jelikož jedna z mých etap poznávání vycházela z jihoafrického apartheidu, vracel jsem se zrovna z jihu černého kontinentu, zatracená floskule. Napřed pod trupem letounu zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplynuly i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se utopil též svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučil s Jižním křížem.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

A což chvíle, kdy se peklo a smažilo na vítání Nového roku…

Blažily mě stovky vzpomínek. Rád si žiji z dávných příhod. Třeba i z těch banálních. Viz můj Silvestr nad rovníkem. Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř třemi stovkami pasažérů na palubě ocitlo blizoučko zemského rovníku, protínajícího povrch nebo teritoriální vody 14 zemí, z toho sedm těch afrických, asi v polovině též Keňu.

Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazovaly výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině. Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule nad severní mohli oslavit Silvestra. Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží na tři sta tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i více hodin. Poprvé si ale zvykám na nadoblačnou oslavu Nového roku.

Piloti měli určitě dobrý úmysl, byli patrně křesťany a stejně jako já nebrali vážně skutečnost, že v letadle je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností hinduistického, muslimského a židovského vyznání, hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých domovů.

Ne nadarmo dosahují sportovci nejskvělejších výkonů ve vysokých nadmořských výškách. Rovněž mně se vysoko nad matičkou Zemí v mozku zablesklo, jako při africké bouři a najednou jsem si uvědomil, že můj soukromý globalismus, s jakým jsem přistupoval k Silvestru, k tomuto zdaleka ne celosvětovému svátku, byl notně přízemní.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostalo řádně zabrat. A tak ve chvíli CH, kdy ručička hodinek přeskočila na půlnoc a pod námi se objevuje Keňa i tušení imaginárního rovníku, skoro protínajícího druhou nejvyšší horu Afriky Mt. Kenya s 5199 metry nad mořem, nepropuká k mému zklamání v letadle žádné všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním láhví šampusu.

Místo toho se všude kolem mne ozývá jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů. Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, zřejmě ještě sovětské polosuché provenience, ale je po čertech málo rukou, které po nich sahají.

“Nový rok a teď?” protírá si ospalé oči můj soused, ukrajinský Žid z Birminhgamu, který byl v Kapském Městě na bar micva svého vnuka. “Židé slaví Nový rok Roš ha-šana v prvních dvou dnech měsíce tišri, to je podle přechodného roku někdy mezi zářím a říjnem. Svět byl přece stvořen 3761 před křesťanským letopočtem…”Výsledek obrázku pro foto olser thajsko

Obracím se zmateně s číškou napůl vyprchaného šampusu k asijské pasažérce přes uličku. Těšil jsem se na ten okamžik; sličná dívka si totiž na počátku letu odvážně nasávala pravého Napoleona a já to viděl na prima večírek, zvláště když jsem si pro kuráž tajně posiloval džus slivovicovými střiky.

“Nový rok je pro nás podle lunárního kalendáře až koncem ledna,” špitá thajská dívka a na jídelní lístek mi píše číslici 543, tedy roky před naším letopočtem, tehdy začíná nový rok buddhistům, kdy se narodil Buddha. “Happy new year…” řekla a zase usnula.

“Pro muslimy je začátkem letopočtu 24. září roku 622, kdy náš Prorok, nadmíru velebný Muhammad, odešel tajně z Mekky a dorazil do oázy Jathrib,” zapojuje se do našeho silvestrovského kalendária i důstojný kmet s bělostným plnovousem, sedící vedle Asiatky, jenž však na dotaz, odkud pochází, jen mávne rukou a znovu se též ukládá ke spánku.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

Konec s valašskou katolickou nostalgií. Konečně jsem byl ochotný si připustit, že na světě nejsou jenom křesťané a jejich Silvestr. Že na naší planetě, na kterou jsem se v tom okamžiku díval zbožně do temnot noci z nadoblačné výšky, ukrajují čas i jiné časomíry, a že lidské bytí není ani zdaleka řízeno jen pravidly naší povýšenecké křesťanské pošetilosti. Na Zemi přece žijí rovněž skoro dvě miliardy muslimů, miliony hinduistů, buddhistů i judaistů…

Naštěstí bylo nač vzpomínat. Vychutnával jsem si proto alespoň pomíjivé okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát. Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zuluuských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu.

Proto jsem si nostalgicky v mysli pouštěl střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen šampusem, posilněným valašským trnkovým všelékem; uprostřed noci před přistáním v Londýně…

Inu, a zase jsem v tom lítal, pro změnu v boeingu na lince Johannesburg – Londýn – Praha a nastal opět čas zpytování svědomí na konci roku; v jedenácti kilometrech nad matičkou Zemí, o půlnoci na Nový rok při přeletu přes rovník v Nairobi se slivovicí a šampaňským, aneb Silvestr za všecky randy….

Snímky Břetislav Olšer

Nejkrvavější policejní operace v JAR od skončení apartheidu…

V platinovém dole se kouří i fotí aneb Kolik krav stojí nevěsta…?

Za nadávku před soud, resp. „Harassment“ poafricku…?

Lásko, kup mi diamant aneb Golden Jubilee je jen šestinou Cullinamu

Nebaví vás zimní plískanice a břečky? Zaleťte si do Krugerova parku v Jihoafrické republice

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *