Napřed o rabování Poláků na hrobech Židů vyšly knihy Jana Tomasze Gross – Zlatokopové a Sousedi, dnes zase jen opakování těchto zvěrstev od autora Piotra Reszka: Hledači židovského zlata

18. Prosinec, 2019 – 14:07

Opět je v Polsku v prosinci 2019 další pozdvižení; přinesla ho kniha s názvem „Hledači židovského zlata“, obraz svědectví o tom, jak lidé z obcí sousedících s vyhlazovacími tábory Belzec a Sobibor v Lublinském vojvodství na jihovýchodě Polska ještě i několik desetiletí po konci druhé světové války vykrádali masové hroby židovských obětí nacismu.

„Jim to už neublíží a nám pomůže,“ říkali cynicky na svou omluvu. „Na základě rozhovorů s historiky, dokumentů Ústavu paměti národa, vlastních pátrání i vyjádření svědků nešlo o ojedinělé případy. Tamní obyvatelé ve velkém hledali a často i nacházeli zlato v masových hrobech s pozůstatky asi 450 tisíc židovských obětí z celé Evropy,“ napsal Piotr Reszka, autor knihy.

Dlouhá léta muži, ženy i děti z obcí poblíž obou táborů vykopávali a prosívali pozůstatky obětí, vybírali zlaté zuby. Říkali tomu „Jdeme na Icka“, napsal autor. „Žid byl pro ně synonymem zlata. Nacisté je tam sváželi z celé Evropy a většinu zlata jim předtím, než je poslali do plynu, odebrali. To, co měli v ústech, tedy můstky či korunky, už nestihli,“ dodal.V říjnu 1941 začala výstavba největšího vyhlazovacího tábora druhé světové války. Jmenoval se Osvětim a zemřelo v něm přes 1,1 milionu lidí!

„Hromadné vykopávání těl židovských nebožtíků z hrobů a krádeže zlata, které měli při sobě, trvalo až do osmdesátých let. Tehdejší moc několik lidí odsoudila, avšak jen k mírným trestům. Kupříkladu v roce 1960 čtyři muže z obce Žlobek nedaleko Sobiboru. Ti se před soudem hájili, že jsou nevinní, protože u hrobů nebyla žádné tabule zakazující vykopávat mrtvé a brát jim cennosti,“ dodal Reszka.

V závěru dodal, že ti, co léta vykrádali židovské hroby, tam chodili jako do práce a jako o práci o tom později i hovořili, stejně jako potomci. „Kopali samostatně nebo ve skupinách každý den kromě neděle, protože tehdy je den Páně a Hospodin přece přikázal odpočívat,“ uzavřel autor.

Znovu jsem si četl ukázky z knihy „Zlaté žně“ od amerického historika polského původu Jana Tomasze Grosse. Píše třeba o tom, jak po válce lidé z vesnic v blízkosti někdejších nacistických koncentračních táborů rozkopávali popel židovských obětí a hledali zlato a další cenné předměty. Na místech hromadných nacistických vražd a vyvražďování v Polsku kopali místní “hyeny” v zemi a hledali tam cennosti, jež při sobě měli umučení lidé vyhlazovacího tábora Treblinka.

Celá oblast byla poseta dírami do země; ty byly i několik metrů hluboké a všude kolem byly rozházeny lidské kosti. Lidé, kteří prosívali hromady popela, se vůbec nenamáhali odpovědět na otázku, co tam vlastně pohledávají. Areál byl ohromný, stejně tak ohromný byl rozsah vykopávek. 

Výsledek obrázku pro foto Jana Tomasze Grosse

„Chodili jsme tam jako do práce. Celé dny hledali zlato a drahokamy, které ušly pozornosti nacistů,“ napsal autor. „Zlatokopové“ si podle něj například až k pohřebišti natáhli vodovod, aby mohli lidský popel a ostatky promývat. „Hledali cennosti a nacházeli je, protože vesnice v okolí se pak viditelně zvedly – místo dřevěných chatrčí vyrostly zděné domy, slaměné střechy nahradily plechové,“ shrnuje Gross..

Lidé, co zbohatli na zlatě, které vykopali z hrobů, v noci rabovali u svých sousedů, kde třeba mučili ženu hořící pochodní, aby prozradila místo, kam si schovala vykopané židovské zlato a další cennosti. Spisovatelka Rachel Auerbachová nazvala jednu z kapitol své knihy o vyhlazovacím táboře Treblinka – “Polské Colorado aneb O zlaté horečce v Treblince”.

Ve své knize mj. píše: „Všude byli nesčetní rabovači s lopatami. Kopali, hledali a vytahovali ze země kosti a zbytky těl. V mazlavých zbytcích rozkládajících se ostatků pátrali po lebkách, nosili si je domů a hledali v nich zubní korunky ze zlata. Domů si je nosili proto, aby sousedi, kteří kopali kolem nich, netušili, zda něco našli, či ne…“

Také o pogromu ve vsi Jedwabne napsal objektivně opět až Jan Tomasz Gross v knize: “Sousedé” a v pojednání “The Destruction of the Jewish Community in Jedwabne”, vydané Princeton University Press, 2001. Dnes vyučuje historii na University Princeton, kde je profesorem na fakultě Normana B. Tomlinsona a přednáší na téma „Válka a společnost”.

Městečko Jedwabne na východě země. Poláci tam v roce 1941 spáchali Pogrom na místních Židech | Foto: Viktor Daněk | Zdroj: Český rozhlas

Jedwabne patří k části Polska, která v roce 1939 po Paktu Ribbentrop – Molotov připadla SSSR. Byla to součást bývalého carského Ruska. V roce 1941 však počala válka a ruskou okupaci nahradila německá, k níž v krátkém počátečním období obyvatelé vzhlíželi s naivní nadějí. Když totiž Němci ukázali na Židy, jako na původce všeho zla, někteří Poláci to přijali a rádi, jelikož za tím viděli židovský majetek, který vyrabují.

To už ale platil také pro polské Židy zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti, poté zákony o zdravém manželství, vlajce a státním znaku. Stačilo tak málo pro perzekuce tzv. „rasově méněcenného obyvatelstva”… Navíc Polákům bylo sděleno, že nebudou za násilnosti a krádeže na Židech potrestáni a 10. července 1941 se na výzvu polsky mluvícího Němce, starosty Karolaka a německé policie, shromáždilo několik desítek mužů z Jedwabneho a nahnalo místní Židy na náměstí.

Zhruba čtyřicítka Židů s rabínem v čele musela rozbourat za vynuceného ponižujícího zpěvu sovětských písní místní Leninův pomník. Poté bylo židovské obyvatelstvo včetně žen i malých dětí  nahnáno  do prázdné stodoly, ta byla uzamčena, polita benzínem a zapálena. Zaživa tak bylo upáleno na 360 lidí.Image result for kielce pogrom 1946

Vášnivým, brilantním slohem a s nelítostnou průkazností přináší J. T. Gross na světlo také pravdu v další knize pod názvem “Strach”, pojednávající tentokrát o pogromu na Židy v Kielcicích v roce 1946, tedy rok po válce… Bylo zabito 37 Židů jen proto, že se ztratil osmiletý chlapec Henryk Blasczyk.

Když ho policie našla a přivedla domů, vypověděl, že byl zavřen ve sklepě Židem, který na něm chtěl spáchat rituální vraždu, a jeho krev měli Židé použít do nekvašeného chleba macesu. Polská “hilsneriáda” však přinesla ne rituální vraždu dívky Anežky Hrůzové, ale další tří desítky nevinných židovských obětí…Image result for polsko vražda židů kielce

Reportáž, kterou odvysílala televize TVN24, přiblížila fungování neonacistických spolků i jejich propojení s nejvyšší politikou. Co na to šéfové Polska, že polská Hrdost a modernost slavila narozeniny Hitlera. Nejsou přece jen Poláci víc pro nacisty než osvoboditele koncentráku Osvětim, pardon: Austwitz – Birkenau…? (na záběry se podívejte na serveru YouTube).

V únoru 1942 začaly transporty do Terezína. Další osvětimský vězeň Bedřich Eli Bachner, vnuk majitele obchodního domu Bachner v Ostravě, jel v tom třetím s maminkou, protože mu bylo jedenáct let, ubytovali v kasárnách. Moc se styděl. Hlavně při převlékání. Když mu bylo dvanáct, začal chodit znovu do školy.

Byl to slavný terezínský ústav, v němž přednášeli mnozí slavní židovští profesoři. Umělci i vědci. Uvěznili je v ghettu. Místo přednášek na univerzitách učili školáky matematiku a dějepis. Všechno Bedřichovo vědění, základ jeho vzdělání, vzniklo v té době. Scházel jim zakázaný papír a tužky, tak se učili deset až dvanáct hodin denně…

“Bylo to v polovině ledna 1945, střelba z ruských tanků už byla slyšet až v Osvětimi. Němci vězně rychle naložili do vlaku, aby nás přepravili dál od fronty. Aby Rusové neviděli, jak Židy zbídačili. Ujeli jsme ani ne pět set metrů, když ruská stíhačka zasáhla lokomotivu. Tak jsme šli pěšky až do Buchenwaldu. Kdo nestačil, byl zastřelen. Mrtvoly byly nakládány na vozy…” vyprávěl mi Bedřich Eli Bachner z osady Moledet na severu Izraele. „Chleba už nebyl, tak jsme večer dostávali hrst žita. To po zrníčku jsme ho jedli celý den. Šetřili jsme si ho…“

Válečný příběh Bedřicha Bachnera: http://www.rukojmi.cz/clanky/3860-valecny-pribeh-bedrich-eli-bachner-napred-jeho-dedecek-nahral-svoji-zavet-na-gramofonovou-desku-aby-pote-jeho-rodina-na-uteku-pred-nacisty-vymenila-mercedes-za-zebrinak-a-z-potomka-milionare-se-stal-pastevec-krav-v-izraeli

Bedřich Bachner byl od roku 1948 v mošavu Moledet pastevcem krav, pak účetním a nakonec starostou. Dnes je důchodcem (90) a má početnou rodinu… Snímek Břetislav Olšer

Inu, kromě Osvětimi a Majdanku byly na polském území nacisty vybudovány ještě mj. tábory Treblinka, Sobibor a Belzec. Nacistickému holocaustu padlo za oběť na šest milionů Židů, ale za jejich nahnání do stodoly v Jedwabnem a jejím zapálením nebyla možná omluva žádná…

Jak Polácí okrádali Židy: https://www.novinky.cz/zahranicni/clanek/polsti-vesnicane-okradali-mrtve-zidovske-obeti-40305708

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *