„Hrdinstvím není hrdinská smrt, protože smrt je rychlá, hrdinstvím je hrdinský život…“ napsal Federico García Lorca. Kdyby to věděl filosof Jan Palach, nemuseli by mu otevírat muzeum v Všetatech

15. Říjen, 2019 – 18:01

Málokterý čin v českých dějinách 20. století vyvolal tak vášnivou a rozporuplnou odezvu jako smrt Jana Palacha. Akt, který provokuje, rozděluje společnost a také vyvolává řadu otázek…

Ve Všetatech u Neratovic na Mělnicku proto bude po půl století otevřeno koncem října 2019 Národní muzeum památník Jana Palacha v zrekonstruovaném rodném domě, kde strávil tragicky zesnulý studen UK své dětství. Součástí památníku je expozice, která ukazuje čin Jana Palacha v kontextu dějin 20. století.

Platí to nejenom o době těsně po Palachově smrti v lednu 1969, ale opakovaně až do současnosti. Národní muzeum v roce 2015 vykoupilo chátrající objekt ve Všetatech a zahájilo práce na jeho přeměnu na důstojný Památník Jana Palacha. Palachův památník -<p>Památník Jana Palacha na Václavském náměstí</p>

Památník Jana Palacha na Václavském náměstí

Před autory Památníku stál velmi nelehký úkol: zachytit a interpretovat hrdinský Palachův skutek, jeho vliv na osudy společnosti a samotné rodiny, citlivě včlenit Památník do prostoru Všetat a v neposlední řadě si poradit s komplikovaným prostorem domu. Výsledek obrázku pro palach všetaty museu,

Národní muzeum otevřelo ve Všetatech na Mělnicku Palachův památník. | foto:  Michal Šula, MAFRA

Autoři vytvořili nadčasový projekt, který vnímá Palachovo sebeupálení jako klín, který rozdělil společnost a hluboce zasáhl osudy celé rodiny. Současně ale projekt otevírá Palachův odkaz široké veřejnosti a vytváří z něj věc veřejnou.

Připomenu teď, co děsivého se odehrálo v životě jednadvacetiletého mladíka. Počátkem roku 2019 si Češi uctili v Praze památku Jana Palacha; student filosofie Karlovy univerzity si před Muzeem odložil sako, pak se polil benzínem a zapálil 16. ledna 1969. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil uhasit výhybkář Dopravního podniku svým vlastním kabátem; tři dny poté zemřel v Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici.Výsledek obrázku pro palachův památník

Záběry z filmu o Janu Palachovi…

Popáleniny byly neslučitelné se životem. Jeho živá pochodeň šokovala nejen celé Československo. Svým činem chtěl upozornit na nesvobodu nastolenou po okupaci v srpnu 1968 a především na lhostejnost lidí k normalizačním poměrům v zemi. Jako čistokrevný zbabělec dosahuji jen při představě sebeupálení zvýšení svého krevního tlaku na pokraj infarktu myokardu a mráz mi jde po celém těle.

Kdo znevážil víc památku úmrtí Jana Palacha – Josef Mašín, Josef Škvorecký v románu Mirákl, nebo Verona koncertem Půda a svoboda; chce si jím prý přivlastnit kulturně a politicky postavu Palacha? A máme tady šok pro pražskou kavárnu; v italském městě Verona se pod patronátem provinčních úřadů konal koncert neonacistických skupin věnovaný 50. výročí úmrtí Jana Palacha, který se upálil na protest proti rezignaci společnosti po srpnové invazi do Československa v roce 1968.

Datum koncertu bylo stanoveno na 19. ledna 2019, kdy Palach na následky popálenin zemřel. Informoval tom tisk člen místního zastupitelstva Andrea Bacciga Koncert pro Jana Palacha se bude konat pod názvem Půda a svoboda. Skupiny, které na něm mají vystoupit, jako Topi neri, Hobbit a Compagnia dell’agnello, patří podle deníku La Repubblica mezi ty nejpopulárnější v kruzích krajní pravice a mezi skinheady neonacistického ražení. Bacciga je zase blízký neonacistickému uskupení Fortezza Europa, uvedl deník.

Provocazione sovranista a Verona: un concerto nazirock per Jan Palach

Na plakátu je Palachova podobizna a e-mailový kontakt pro další informace a vstupenky. E-mail odkazuje na sdružení Nomos – terra e identità (Zákon – země a identita), které se hlásí k celoevropskému identitárnímu hnutí či takzvané generaci identity. Tento ideový směr bojuje zejména proti muslimské a africké imigraci, která podle něj ohrožuje tradiční evropskou identitu.

„Neofašistické skupiny se už nějakou dobu pokoušejí přivlastnit si ‚kulturně‘ a ‚politicky‘ postavu Palacha, a to k překvapení levice, která proti tomu protestuje,” napsala La Repubblica. Činí tak podle listu na svých setkáních, prostřednictvím oslavných článků a v publikacích.

To mé dnešní povídání asi zase nebude skoro nikoho zajímat, ale je mi to v podstatě jedno; píší článek pouze pro sebe a pro ně – na paměť odvážného Jana Palacha a spisovatele Josefa Škvoreckého, který se o něm zmínil ve svém románu Mirákl. Dlužím to těmto svým dvěma sice rozdílným obnostem, které však spojuje velká nedostižitelná vnitřní víra v člověka; lze snad tato slova nazvat frází…? Proto zpět k pietě; jednadvacetiletý student filosofie Karlovy univerzity Jan Palach dobrovolně vzplál 16. ledna 1969 a tři dny nato 19. ledna zemřel.

Svým činem chtěl naivně upozornit na nesvobodu nastolenou po okupaci v srpnu 1968 a především na mrazivou lhostejnost lidí k poměrům v jeho zemi. Před Muzeem v Praze si odložil sako, pak se polil benzínem a zapálil… Nyní trochu patosu; jak hořící pochodeň běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil uhasit výhybkář Dopravního podniku svým vlastním kabátem…

Nesmrtelnost člověka je přímo úměrná lidské paměti, proto si znovu připomínám nejen smrt Jana Palacha, ale i nedožitých 94 let Josefa Škvoreckého. Myslím na něho o to víc, jelikož neměl žádné potomky, takže už nikde neexistuje žádný jiný člověk tohoto příjmení. Zemřel 3. ledna 2012 v kanadském Torontu; Jan Palach se zapálil 16. ledna 1969…Výsledek obrázku pro foto olser škvorecký

Pořád vidím Josefa Škvoreckého, jak růžolící při našem zářijovém torontském setkání v roce 1997 popíjí whisky, když jsme spolu u jeho švagra Lumíra Salivara oslavovali Mistrovy 73. narozeniny; narodil se 27. září 1924 v Náchodě. Vzpomínka na Josefa Škvoreckého…

A právě spisovatel Josef Škvorecký ve své knize Mirákl napsal, že Palach patřil k lidem psychicky vyčerpaným. Život si podle Škvoreckého bere jen člověk bezprostředně ohrožený na životě, což však nebyl případ invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa…

Tenkrát jsem se Josefa Škvoreckého zeptal: „V knize Mirákl píšete také o upálení Jana Palacha a zmiňujete se, že to byl čin šílence. U nás je dnes tento nešťastný sebevrah ctěn jako národní hrdina. Trváte i přesto na těchto svých slovech o něm?”Související obrázek

Toronto – Snímek: Břetislav Olšer

„Dívejte, nechci se dotknout citů nikoho, ale to, co on udělal, toho by normální člověk nebyl schopen. Když se na to díváte z hlediska psychiatrie, je něco takového nenormální. Normální člověk je schopen sebevraždy jedině v extrémní situaci, kdy má volbu mezi tím, že buď prožije něco strašného, nebo místo toho zemře. Klobouk dolů před tímto jeho činem, obětoval přece svůj život a nebyl to čin, kterého by byl schopný kdokoli…”

A dodal, že navíc vše, co bylo o Janu Palachovi v Miráklu napsáno, vyslovila hlavní postava Dannyho Smiřického. A literární licence přece nezakazuje patřičnou fabulaci. Samozřejmě, v případě svobody slova… Mirákl, který byl napsán v emigraci v letech 1969-1972, má svého hlavního hrdinu.

Danny Smiřický působí v románu Mirákl jako cynik, který si dovolil lakonicky říct: … „Jednoho dne se na Václavském náměstí podpálil jakýsi student…“ Nyní budu citovat z českého vydání Miráklu, Atlantis 1991, str.325:Výsledek obrázku pro foto skvorecký mirákl

…“K večeru jsem seděl v Očenášově mládeneckém bytě ve vile na Babě. “Člověče, víš co mi řekla Vrchcolábova Renátka?” povídal. “Víš, co mi řekla? Že držej na koleji vigilie a střídavě si čtou jeho závěť a zpívaj národní hymny. Šárka je tam, že je bude držet s nima, člověče! Inteligentní lidi a jeden hysterickej psychopat je takhle zpitomí. Nakonec Rusáky donutěj k tomu, co říkal Hejl. To už jsme teda s rozumem úplně v prdeli.”

Koukal jsem francouzským oknem na zimní noc. Na vedlejší parcele stála rozestavěná budova z bílého a strakatého mramoru…. “Hejl!” vzdychl Očenáš. “Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem.”

“Brzy si vykompenzuje, když bude takhle vyvádět,” řekl jsem… (Onen Hejl představoval v Miráklu Václava Havla, který už v šedesátých letech věděl, kam jeho ambice směřují…)

Mirákl, str. 412: …”Byl jsem už docela při vědomí, opět já. Daniel Smiřický, pomýlený kontrarevolucionář menšího významu, převychovatelný, autor libret k muzikálům, detektivních románů a filmových veseloher, bojící se ne tak Boha, jako světa, skeptický…”

Palach se stal pro mnohé zkrátka hrdina, pro nás, co jsme zbabělci. (Možná podobní těm ze Škvoreckého románu „Zbabělci“…) Jeho smrt měla ukázat, že má cenu bojovat proti porušování základních lidských práv. Chtěl apatické spoluobčany povzbudit k dalšímu boji…

O tom, že čin Jana Palacha nebyl krokem zoufalého a nešťastného člověka, svědčí přepis rozhovoru, který s Palachem před jeho smrtí na Klinice popálenin Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (FNKV) a Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy (LFH UK) natočila ošetřující lékařka MUDr. Zdenka Kmuníčková. Palach jí sdělil, že k tomu, aby se zapálil, potřeboval vztek… Rozhovor s Janem Palachem v nemocnici…

S výše uvedeným rozhovorem v nemocnici pár hodin před jeho smrti rovněž souvisí i následující Palachův dopis: „Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury; 2. zákaz rozšiřování Zpráv‘.“

(A co to byly Zprávy?  Časopis vydávaný v komunistické NDR, kde mezi 30. srpnem 1968 a 10. květnem 1969 jich vyšlo 61 čísel… A v tiráži jsme mohli číst, že ho vydává „redakční rada při spojeneckých vojskách“…)

Dovolte mi krapet demagogie; dá se ale srovnat invaze pěti armád Varšavské smlouvy do Československa, kromě Albánie, Jugoslávie a Rumunska, s okupací Protektorátu Böhmen und Mähren Hitlerovými nacisty? S plynovými komorami, krematorii…? Kdy by se tedy měl mladý citlivý člověk cítit víc v ohrožení svého života – 15. března 1939, nebo 21. srpna 1968…? Po bitvě je každý generálem…

Co kdyby Palach místo upálení emigroval? Dnes by třeba žil, možná velmi dobře, třeba v USA… Ovšem, byla by to zbabělost, že uteče před komunisty a Sověty, aby ostatní nechal v rejži. Jako mnozí politici, dokonce dnes v české vládě. A proč se mi po vyslovení jména Palach, který nikdy nikoho nezabil, vybaví činy islamistických sebevražedných atentátníků, kteří také zabili sebe, k tomu však i tisíce nevinných osob…

Muslimští sebevražední atentátníci se zabíjejí na protest proti bezvěrcům…

Přesto novinář a fotograf portálu Čítárna Mik Herman napsal: „Co na tu Palachovu společenskou paranoiu říct? Jen to, že způsob, jak většina lidí samozřejmě přejímá oficiální názor Palach-hrdina, mi silně připomíná dobu socialismu. Paradoxně … A tak mě napadá, co se vlastně změnilo…? Ještě, že jeho tvář není na lízátkách…“

Mik Herman ovšem též napsal: „Učitelka dějepisu Kendíková tvrdí malým dětem: Jeho smrt ukázala, že má cenu bojovat proti porušování základních lidských práv. A kvůli tomu se paní učitelko člověk musí upálit…?“

Dlouhodobě pomýlený s fašistickými choutkami senátor Štětina z ortodoxní komunistické rodiny pro změnu řekl Parlamentním Listům: „Je mnoho podob statečnosti. Mašínové i Palach byli hrdinové své doby.“ Nepochopitelnost takových výroků a otevřená neúcta k životu samému, mě připomíná profesora dějepisu v Remarquově románu „Na západní frontě klid“, který podobně agitoval u mladých lidí o „nezbytné potřebě položit svůj život za svoji vlast, čímž pak všem zničil život…“

Sebeupálení Jana Palacha spustilo v tehdejším Československu vlnu podobných sebevražd. Od jeho smrti v lednu 1969 do dubna téhož roku se u nás upálilo dalších dvacet devět lidí, kteří se k Palachovi hlásili. Politické důvody však prý měl jenom Jan Zajíc. Lékaři tehdy mluvili o “epidemii”. Dnes, padesát roků od jeho úmrtí, by asi velmi smutně pohlížel na fakt, že svůj odkaz nedokázal zasadit do úrodné půdy.

Třeba brutální vrah Josef Mašín, jehož sestra byla voličkou Jiřího Drahoše,  si však servítky nikdy nebere. Tvrdí, že Jan Palach byl „popsán ve dnech předcházejících jeho činu jako člověk trpící depresí. Deprese není normální stav. Byl to čin psychicky nemocného člověka…“

Nalijme si čistého vína; Josefu Mašínovi byl, je a bude Jan Palach vždycky ukradený. Pouze využívá všeho, co by ho mohlo přimět plivnout si na Čechy, do jejichž země se bojí jako mnohonásobný vrátit. Ne proto, že by ho svým proti mašínovským postojem urazili, ale protože má strach, jak by se díval do očí těm, kterým zavraždil jejich nejbližší.

Kdo byl vzorem pro čin Jana Palacha? Možná vietnamský buddhistický mnich, který se pro změnu zapálil kvůli brutální okupaci Vietnamu vojáky USA s miliony zavražděných…

Upálení vietnamského budhistického mnicha na ulici v Saigonu. (11. června 1963)

V předvečer 11. června 1963 usedl šestašedesátiletý buddhistický mnich Thích Quang Duc do pozice lotosového květu k pravidelné modlitbě. Tehdy už dobře věděl, že se ten večer je jeho poslední. Poté se náhle pohnul, ze záhybu roucha vytáhl sirky a jednou škrtl. Ruku pak volně spustil do klína a během několika vteřin vzplanul. Lidé, kteří jeho počínání viděli, později uvedli, že se ani nepohnul, a dokud mu kouř nevnikl do plic, stále se modlil.

Přihlížel i americký fotograf Malcolm Browne. Šokovaný okamžitě několikrát stiskl spoušť a fotografie klidně sedícího muže, živé pochodně, záhy obletěly celý svět. Všude vyvolaly rozhořčení, především v Americe, která do té doby režim autoritářského a silně katolického prezidenta Diema podporovala. Obrázek se stal symbolem utrpení buddhistů ve Vietnamu a Ducovo počínání v následujících týdnech inspirovalo mnoho dalších mnichů. Ne však 50 tisíc, kteří byli zavražděni za protesty proti komunistům, ale proti katolickým represím Spojených států a jejich poskoka – šéfa jihu Vietnamu Diama…

Spolupracovník a agent CIA Mašín: Daj-li mi tu medaili, čí nedaj-li…? Nemýlíte se, je to ten samý Topolánek, který dnes kritizuje CIA, že ovlivňuje českou justici. Časy se mění a Topolánci s nimi… Jen brutální vrazi zůstávají nepotrestáni…

A i kdyby byl Palach hypoteticky třeba cvok na druhou, nikdy by nedosahoval úrovně psychopatů Mašínů a spol., šmrncnutých sociopati a nelidskou zrůdností; ti moc dobře ví, že jejich činy byly zvrhlou zbabělostí. Vraždili každého, kdo se jim postavil do cesty za jejich americkým snem a způsobem života v zemi „neomezených možností“. Celkem tato banda zabila sedm mladých lidí, údajně ozbrojených komunistů. Jednoho však napřed museli omámit, pro jistotu mu svázat ruce, zastřelit ho a ještě podřezat…

„Hrdinstvím není hrdinská smrt, protože smrt je rychlá, hrdinstvím je hrdinský život…“ napsal Federico García Lorca. „Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je to, že chce kvůli něčemu v příkoří žít,“ přidal Jerome David Salinger… Jak jsem se v Torontu opil s Josefem Škvoreckým

Americký spisovatel Jerome David Salinger…

Ani jedna z těchto moudrých vět se rozhodně nehodí k Josefu Mašínovi a jeho kumpánům, kteří viděli jen své sobecké zájmy a byli schopni pro ně kdykoli kohokoli krutě zavraždit…

Inu, proto si znovu připomínám nejen tragickou smrt Jana Palacha, ale i nedožitých 94 let Josefa Škvoreckého. Myslím na něho o to víc, jelikož neměl žádné potomky, takže už nikde neexistuje žádný jiný člověk tohoto příjmení. Zemřel 3. ledna 2012 v kanadském Torontu; Jan Palach se zapálil 16. ledna 1969…

Jeden ze zdrojů: https://www.idnes.cz/praha/zpravy/narodni-muzeum-otevreni-palachova-pamatniku-soucasti-rodny-dum.A191009_133020_praha-zpravy_may

Památník Jana Palacha: http://www.kudyznudy.cz/aktuality/narodni-muzeum-otevira-pamatnik-jana-palacha-ve-vs.aspx

Josef Mašín: Upálení Palacha? Jenom čin psychicky nemocného člověka

Studentka se upálila na protest

Kdo má o Palachovi pravdu

Číňan se oběsil pro zabití svého syna

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *