A je tady začátek roku 2019 a s ním i tradiční úryvek z mého cestopisu: „Češi v zemi zlata, platiny a diamantů“ pro blahosklonné čtenáře, aneb Jak přežít Silvestr nad rovníkem s číší šampaňského, říznutého valašskou slivovicí…

3. Leden, 2019 – 0:46

Nyní tedy pro mé trpělivé čtenáře opět připomínka toho, jak jsem v tom opět lítal, pro změnu v Boeingu 747 na lince Johannesburg – Londýn – Praha a nastal čas zpytování mého svědomí na konci roku. Když pak rekapituluji – dal, měl dáti, nedal – přepadnou mě během letu i výčitky, že jsem ve své křesťanské namyšlenosti opomněl i jiná vyznání…

Z Johannesburgu z letiště Jana Smutse jsme odlétali na lince směr Londýn 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve, než v té chvíli ukazoval ten středoevropský. Bylo to matení mé mysli, jelikož jsem ještě nikdy v životě neprožil virtuální výměnu letopočtů ve výšce skoro jedenáct kilometrů v Boeingu 747 letecké společnosti British Airways a zároveň nad rovníkem.

Zatím zcela střízlivý jsem očekával s očima na hodinkách silvestrovskou půlnoc; měla být tou nejbláznivější, jakou jsem doposud zažil. Zastihla mě při návratu z cesty po Jihoafrické republice. Vysoko nad mraky tropického deště.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

Konec roku byl též ve znamení fárání do platinového dolu v Rustenburgu….

Letěli jsme; posilňoval jsem se pomerančový džusem, posíleným slivovicí, a zaháněl při naslouchání motorů leteckých motorů katastrofické myšlenky vzpomínáním na různé Silvestry, letopočty, kalendáře a k nim přináležející státy. Měl jsem řadu šťastných období; sice nahodilých, ale přesto rozdělených do milovaných etap. Novinářských. Devatero řemesel, desátá nouze. Hlavní bylo, aby mě to bavilo.

Neruda měl pravdu, když napsal: „Já ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád.“ Kde mě zkrátka něco zajímalo, tam jsem zkrátka vyrazil na průzkum. S foťákem a magneťákem. Někdy jsem své cesty do jednoho a toho samého, většinou politicky exotického státu, opakoval i čtyřikrát. Dokud jsem nepřišel problému na kloub. To víte, „valašský selský rozum“…Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

Není možné zapomenout ani na atmosféru černošského Soweta…

Napřed mně vrtalo v hlavě, jak asi vypadá země, na níž dopadlo během deseti let nesmyslné americké války tucet milionů tun bomb a granátů? Tak začala má etapa vietnamská. Pak explodoval reaktor v Černobylu a byla z toho moje další etapa – jaderná. Když se rozpadl SSSR, měl jsem etapu „perestrojkovou“, po ní následovaly cesty do válečné Jugoslávie, romský exodus do Kanady a lety do JAR.

Tam mě rozčílil tamní jihoafrický rasismus, v předtuše blížícího se zla jsem následně zamířil do New Yorku, abych si alespoň na fotce zachoval „Dvojčata“, pak jsem vyrazil do Izraele, pro tisíc a jednu pravdu ve Svaté zemi… A jelikož jedna z mých etap poznávání vycházela z jihoafrického apartheidu, vracel jsem se zrovna z jihu černého kontinentu, zatracená floskule.

Napřed pod trupem letounu zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplynuly i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se utopil též svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučil s Jižním křížem.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

A což chvíle, kdy se peklo a smažilo na vítání Nového roku…

Blažily mě stovky vzpomínek. Rád si žiji z dávných příhod. Třeba i z těch banálních. Viz můj zmíněný Silvestr nad rovníkem. Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř třemi stovkami pasažérů na palubě ocitlo blizoučko zemského rovníku, protínajícího povrch nebo teritoriální vody 14 zemí, z toho sedm těch afrických, asi v polovině též Keňu.

Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazovaly výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině. Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule nad severní mohli oslavit Silvestra. Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží na tři sta tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i více hodin. Poprvé jsem si ale zvykal na nadoblačnou oslavu Nového roku.

Piloti měli určitě dobrý úmysl, byli patrně křesťany a stejně jako já nebrali vážně skutečnost, že v letadle je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností hinduistického, muslimského a židovského vyznání, hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých původních domovů.

Ne nadarmo dosahují sportovci nejskvělejších výkonů ve vysokých nadmořských výškách. Rovněž mně se vysoko nad matičkou Zemí v mozku zablesklo, jako při africké bouři a najednou jsem si uvědomil, že můj soukromý globalismus, s jakým jsem přistupoval k Silvestru, k tomuto zdaleka ne celosvětovému svátku, byl notně přízemní.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostalo řádně zabrat. A tak ve chvíli „CH“, kdy ručička hodinek přeskočila na půlnoc a pod námi se objevila Keňa i tušení imaginárního rovníku, skoro protínajícího druhou nejvyšší horu Afriky Mt. Kenya s 5199 metry nad mořem, nepropuklo k mému zklamání v letadle žádné všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním špuntů z láhví šampusu.

Místo toho se všude kolem mne ozývalo jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů. Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, zřejmě ještě sovětské polosuché provenience, ale bylo po čertech málo rukou, které by po nich sahaly.

“Nový rok a teď?” protíral si ospalé oči můj soused, ukrajinský Žid z Birminhgamu, který byl v Kapském Městě na bar micva svého vnuka. “Židé slaví Nový rok Roš ha-šana v prvních dvou dnech měsíce tišri, to je podle přechodného roku někdy mezi zářím a říjnem. Svět byl přece stvořen 3761 před křesťanským letopočtem…”

Obrátil jsem se zmateně s číškou napůl vyprchaného šampusu k asijské pasažérce přes uličku. Těšil jsem se na ten okamžik; sličná dívka si totiž na počátku letu odvážně nasávala pravého Napoleona a já to viděl na prima večírek, zvláště když jsem si pro kuráž tajně posiloval džus slivovicovými střiky.

“Nový rok je pro nás podle lunárního kalendáře až koncem ledna,” špitla thajská dívka a na jídelní lístek mi napsala číslici 543, znamenající roky před naším letopočtem, tehdy začínal nový rok buddhistům, kdy se narodil Buddha. “Happy new year…” řekla a zase usnula.

“Pro muslimy je začátkem letopočtu 24. září roku 622, kdy náš Prorok, nadmíru velebný Muhammad, odešel tajně z Mekky a dorazil do oázy Jathrib,” zapojil se do našeho silvestrovského kalendária i důstojný kmet s bělostným plnovousem, sedící vedle Asiatky, jenž však na dotaz, odkud pochází, jen mávl rukou a znovu se též chystal pokračovat ve spánku.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

A byl tak konec s mojí valašskou katolickou nostalgií. Konečně jsem byl ochotný si připustit, že na světě nejsou jenom křesťané a jejich Silvestr. Že na naší planetě, na kterou jsem se v tom okamžiku díval zbožně do temnot noci z nadoblačné výšky, ukrajují čas i jiné časomíry, a že lidské bytí není ani zdaleka řízeno jen pravidly naší povýšenecké křesťanské pošetilosti. Na Zemi přece žijí rovněž skoro dvě miliardy muslimů, miliony hinduistů, buddhistů i judaistů…

Naštěstí bylo nač vzpomínat. Vychutnával jsem si proto alespoň pomíjivé okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát. Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zuluuských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu.

Proto jsem si nostalgicky v mysli pouštěl ten střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen šampusem, posilněným valašským trnkovým všelékem; uprostřed noci před přistáním v Londýně…

Inu, a zase jsem v tom zkrátka lítal, pro změnu v boeingu na lince Johannesburg – Londýn – Praha, když nastal opět čas zpytování svědomí na konci dalšího roku; v jedenácti kilometrech nad matičkou Zemí, o půlnoci na Nový rok při přeletu přes rovník v Nairobi se slivovicí a šampaňským, aneb Silvestr za všecky randy….

Úryvek z mého cestopisu: Češi v zemi zlata, platiny a diamantů…

Snímky Břetislav Olšer

Nejkrvavější policejní operace v JAR od skončení apartheidu…

V platinovém dole se kouří i fotí aneb Kolik krav stojí nevěsta…?

Za nadávku před soud, resp. „Harassment“ poafricku…?

Lásko, kup mi diamant aneb Golden Jubilee je jen šestinou Cullinamu

Nebaví vás zimní plískanice a břečky? Zaleťte si do Krugerova parku v Jihoafrické republice

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *