Část eseje Jaroslava Bašty…

6. Prosinec, 2017 – 13:13

Jaroslav Bašta: Léta naděje a iluzí: Stát se po roce 1968 disidentem v bývalém Československu nebylo příliš složité. Stačila k tomu vedle tehdejší politické situace v mém případě skutečnost, že jsem se v letech 1967 – 9 angažoval ve studentském hnutí a odmítal se smířit se sovětskou okupací své země. Díky své povaze jsem patřil k radikálním zastáncům myšlenek tzv. Pražského jara. Podílel jsem se na organizování studentských stávek 28. 10. 1968 a 17. 11. téhož roku, pomáhal jsem organizovat demonstrace po smrti Jana Palacha v lednu 1969 i poslední okupační stávku studentů Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v dubnu 1969, kdy jsme protestovali proti nahrazení Alexandra Dubčeka Gustávem Husákem. Pamatuji se, že jedním z hesel bylo: „Nechceme socialismus s husí kůží“.

V létě roku 1969 jsme připravovali, nechali vytisknout a distribuovali letáky vyzývající k protestním akcím na výročí okupace 21. srpna, spolu se svými kolegy ze studentského hnutí jsme se účastnili i velmi bouřlivých a krvavých demonstrací v Praze. Chystali jsme i další akce na Palachovo výročí, ale k tomu už nedošlo, protože od prosince 1969 nás postupně zatýkali jako protistátní skupinu. Soud proběhl v březnu 1971, byl jsem odsouzen na dva a půl roku odnětí svobody, které jsem si odseděl ve věznici v Plzni – Bory.

Jako vždy v podobných případech, při zpětném pohledu mohu v té dávné minulosti nalézt náznaky budoucích dějů. Náš proces, který se oficiálně vedl proti obžalovaným Ing. Petr Uhl a spol., nakonec při svém výročí v roce 2001 dostal název „Proces pěti budoucích ministrů“. Jako první se stal ministrem spravedlnosti předseda senátu Městského soudu v Praze Antonín Kašpar. Tento post obdržel v roce 1981 poté, co měl na svědomí všechny politické procesy v Praze, včetně odsouzení členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (ten byl ostatně také veden proti obžalovanému Ing. Petru Uhlovi a spol. jako náš proces z roku 1971).

Antonín Kašpar na svou funkci rezignoval 5. 12. 1989 a novou českou ministryní spravedlnosti se stala JUDr. Dagmar Burešová, moje obhájkyně v procesu v roce 1971. Jako třetí v pořadí byl v únoru 1991 ministrem životního prostředí jmenován můj kamarád a spoluobžalovaný Ing. Ivan Dejmal. A konečně v roce 1998 tu výše zmíněnou pětici budoucích ministrů doplnil JUDr. Otakar Motejl, který v roce 1971 seděl na lavici obhájců, a v Zemanově vládě zastával funkci ministra spravedlnosti. Pátým do počtu jsem spolu s Otkou Motejlem byl já, coby ministr vlády zodpovědný za koordinaci tajných služeb.

Toto jsem samozřejmě na počátku sedmdesátých let netušil. Zatímco jsem seděl ve vězení, naplno se rozeběhla normalizace a s ní spojené lámání charakterů, takže jsem v roce 1972 společenské poměry, které se mezitím vytvořily, příliš nechápal. Nicméně jsem záhy pochopil, že jako obvykle slušní lidé zůstali slušnými a  ti neslušní začali dělat kariéru.

Po propuštění z vězení jsem nejprve pracoval jako brigádník na archeologických výzkumech a pak jsem začal stavět mosty, což mi vydrželo až do počátku roku 1990. Kromě toho jsem se již od počátku zapojil do počínajícího opozičního hnutí. Částečně za to mohla náhoda – z věznice na Borech mě propustili v pátek a v pondělí u Městského soudu v Praze začal proces proti politické opozici, která na konci roku 1971 protestovala proti volbám. Probíhalo to ve stejné soudní síni jako náš proces před více než rokem. I soudci byli stejní.

Sešli se tam jejich známí, mezi nimiž byla spousta lidí ze studentského hnutí z roku 1968. Vyprávěl jsem jim o svých velmi čerstvých zkušenostech z vězení a nějak z toho vyplynulo, že jsem začal navštěvovat autorská čtení, která se konala v bytě spisovatele Ivana Klímy. Z těchto čtení se nakonec docela logicky vyvinul samizdat a v té šílené beznaději jsme náhle začali zjišťovat, že se dá dělat víc než jen pomáhat uvězněným a jejich rodinám. Já osobně vidím vznik samizdatové Edice petlice jako počátek formování demokratické opozice proti normalizačnímu režimu.

Aktéry budoucího disentu spojovaly spíše jejich osudy lidí postavených na okraj tehdejší společnosti než politické názory. Museli většinou pracovat v dělnických profesích, hledali tedy taková povolání, která jim umožňovala vyhnout se bezprostřednímu dohledu Státní bezpečnosti a v práci psát či studovat. Populární proto byly kotelny, maringotky při měření vod a podobně. Cesta k formování budoucí  politické opozice tedy začínala u solidarity s oběťmi režimu, prosazování svobody uměleckého projevu, to vše doprovázené do té doby neobvyklou vzájemnou tolerancí politických názorů, která záhy přesáhla rámec lidí postižených normalizací. Poprvé se to naplno projevilo v roce 1976 při podepisování protestní petice proti perzekuci členů undergroundové kapely Plastic People of the Universe. Významný český filozof a jeden ze tří prvních mluvčích Charty 77 Jan Patočka to popsal jako solidaritu otřesených.

Prakticky všichni organizátoři a signatáři této petice již na konci roku 1976 podepsali základní prohlášení Charty 77. Charta se stala nejznámější a nejdéle fungující opoziční iniciativou v tehdejším Československu. Možná proto, že tehdejší totalitní moc na její vznik reagovala neadekvátní mediální kampaní a vlnou represí.

Patřil jsem mezi prvních 242 signatářů základního prohlášení Charty 77 a až do roku 1980 jsem se podílel na vypracování některých dokumentů, napsal jsem několik příspěvků do Listů a Svědectví. Pak režim přitvrdil represe, část mých přátel  byla zatčena a odsouzena v procesu proti členům Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (za tento proces povýšili Antonína Kašpara na ministra spravedlnosti), mnoho dalších muselo v důsledku nevybíravého nátlaku Státní bezpečnosti odejít do emigrace. Totalitní režim tuto kombinaci nátlaku, vyhrožování, zastrašování a čas od času i fyzického násilí nazval urážlivě akce Asanace.

Já jsem se na počátku osmdesátých let z osobních důvodů přestěhoval z Prahy, přestal jsem se angažovat v disentu tolik jako dříve a začal jsem věnovat archeologii v západních Čechách. Dosáhl jsem v tomto oboru docela zajímavých výsledků, takže když přišel Listopad 1989, nijak jsem netoužil po politické kariéře, ale snažil jsem se najít místo ve svém původním oboru. Chvíli to trvalo, protože jsem musel skončit ve svém původním zaměstnání a pak jsem čekal na termín konkurzu. A na konci března 1990 mě poprosil můj starý kamarád Ivan Dejmal, zda bych jej nevystřídal v prověrkové komisi Občanského fóra. Řekl jsem si, že bych nakonec mohl udělat něco pro vlast…

Prověrkové komise OF představovaly jedinou součást Sametové revoluce, která měla skutečně revoluční povahu. Jejich účelem bylo rozdělit příslušníky Státní bezpečnosti na tři kategorie: do té první patřili ti, kteří mohli dále pracovat ve zpravodajských službách demokratického státu, do druhé pak důstojníci, u nichž se předpokládalo, že mohou využít své zkušenosti u policie a do třetí nejpočetnější skupiny spadali estébáci, kteří museli jakoukoli státní službu opustit. Kritéria prověrek vypracovali (a prověrkové komise vedli) tzv. reaktivovaní důstojníci. Šlo o příslušníky Státní bezpečnosti, kteří byli (mnohdy za velmi dramatických okolností) propuštěni po roce 1968. Paradoxní bylo, že o jejich propuštění také rozhodovaly prověrkové komise…

Proto jednou z kontraindikací pro další státní službu byla účast v prověrkových komisích po roce 1948 a po roce 1968. Propuštěni byli téměř všichni, kdož pracovali v odborech zaměřených na boj proti tzv. vnitřnímu nepříteli, zejména proti disentu, ale také církvi, nezávislým organizacím mládeže atp. Příslušnost ke kontrarozvědným odborům operujícím proti státům NATO na závadu nebyla.

Zatímco probíhaly prověrky, reaktivovaní důstojníci bývalé Státní bezpečnosti vytvářeli novou tajnou službu demokratického státu. Její název poněkud kopíroval německý vzor – Úřad na ochranu ústavy a demokracie. Vedení nového úřadu se však v rekordně krátké době dostalo do sporu s tehdejším Federálním ministrem vnitra Richardem Sachrem a ten zase s vedením Občanského fóra. Proto byl do čela Úřadu jmenován Jan Ruml, který byl zároveň Sachrovým náměstkem. Jan Ruml přivedl do svého nového působiště nové lidi, většinou z disentu či undergroundu.

Nabídl mi místo ředitele protiteroristického odboru den poté, co jsem vyhrál konkurz na místo ředitele okresního muzea. Vzal jsem si pár dní na rozmyšlenou a pak jsem Rumlovu nabídku přijal. Měl jsem tehdy pocit, že v tak převratné době bych neměl stát stranou a pomoci budovat nový demokratický režim. Archeologii se budu věnovat až později v klidnějších časech.

Nastoupil jsem do odboru, ve kterém pracovalo skoro čtyřicet bývalých důstojníků Státní bezpečnosti a jenž se zabýval kontrarozvědnou činností vůči arabským a asijským státům a poměrně čerstvě (asi od roku 1986) i bojem proti mezinárodnímu terorismu. Dosavadní ředitel odboru (který dle tehdejší praxe se stal mým náměstkem) se v krizovém období v listopadu a prosinci 1989 projevil jako prozíravý muž a nedovolil zničit žádný svazek. Proto také prověrkami prošli prakticky všichni jeho podřízení.

Přemýšlel jsem, jak co nejlépe začít práci v oboru, o němž jsem nic nevěděl, navíc se spolupracovníky, které jsem předchozích více než dvacet let jako estébáky považoval za své osobní nepřátele. Rozhodl jsem se, že se nejprve seznámím s tím, co dělali a teprve potom se podívám na jejich personální spisy, abych nebyl zbytečně zaujatý. Tak jsem asi šest týdnů chodil do práce a četl a četl a četl… Občas jsem si nechal některé věci vysvětlit od svého zástupce a zvolna jsem si dělal obrázek o poměrech na odboru. Z těch čtyřiceti lidí bylo schopných a pracovitých asi deset, zbytek se takzvaně vezl.  Jazyková výbava představovala dost velký problém.

Arabsky mluvili pouze dva důstojníci, jeden ovládal čínštinu, můj zástupce a další dva se dorozuměli anglicky. Nejlépe vzdělaní samozřejmě byli absolventi sovětských škol, jeden z nich vystudoval fakultu KGB. Na druhou stranu jsem ve spisech našel zajímavou příhodu s tehdy světoznámým teroristou Carlosem – Iljičem Ramirezem Sanchezem (také zvaný Šakal). Ten někdy v roce 1988 přiletěl z Moskvy do Prahy, kde si chtěl odpočinout. Ovšem příslušníci tehdy čerstvě ustanoveného odboru pro boj s mezinárodním terorismem jej kontaktovali na ruzyňském letišti a přesvědčili jej, že v Praze nebude v bezpečí, takže uraženě odletěl do Budapešti.

A již v červenci 1990 jsem se pokusil vyřešit problém s kurdskými migranty, kteří ve velkém počtu ilegálně přecházeli v Krušných horách do tehdejšího Východního Německa. Pokusil jsem se naplánovat operaci, která by pomohla zjistit organizátory tohoto obchodu s lidmi a podobným věcem do budoucna zabránit. Zjistili jsme, že se běženci před přechodem hranic na několik dnů ubytovávali na horské chatě. Povedlo se nám tam dostat svého člověka jako údržbáře a brzy jsme se dozvěděli víc.

Přiznám se, že mě tehdejší poznatky trochu vyděsily.  Celou akci, při které hranice do Německa ilegálně přešlo asi 5000 Kurdů, (mezi nimiž byli i členové Kurdské strany pracujících (PKK) považované v mnoha státech za teroristickou organizaci) zorganizoval negramotný kuchař syrského původu pracující v berlínské restauraci. Přesvědčil několik taxikářů z nejbližšího lázeňského města Teplic, aby za úplatu vozili běžence z nádraží v Praze na horskou chatu. Povedlo se mu najít úplatné pohraničníky na české i německé straně, takže migranti ilegálně přecházeli hranice jen ve dnech, kdy na obou stranách sloužili ti „správní lidé“. Samozřejmě, že existovali organizátoři v Turecku a Sýrii a také v Německu, ale to měli vyšetřit jiní než my. Poznatky jsme předali, syrský kuchař na pár týdnů skončil ve vyšetřovací vazbě.

Celá akce ztroskotala na dvou věcech – tou prvou byla skutečnost, že v Československu tehdy neexistovaly zákony, které by podobnou trestnou činnost postihovaly. Tou druhou byl fakt, že o utajené zpravodajské operaci tehdejšího Úřadu na ochranu ústavy a demokracie začaly psát regionální noviny, které prozradily vše. I přítomnost spolupracovníků Úřadu na horské chatě. Tehdejší ředitel krajské pobočky služby večer u piva s kamarády neodolal a pochlubil se, jakou má zajímavou práci… Převaděčský kanál však byl uzavřen, protože Němci vyměnili kompletně ostrahu svých hranic.

Mezitím se po parlamentních a prezidentských volbách v létě 1990 ve vedení Úřadu pro ochrany ústavy a demokracie vystřídal ředitel. Místo Jana Rumla, který zůstal na místě náměstka federálního ministra vnitra (jímž se stal slovenský disident Ján Langoš) na Úřad pro ochranu ústavy a demokracie nastoupil Ing. Jiří Müller, bývalý politický vězeň (proces, jež začal tři dny po mém propuštění z vězení byl s ním), disident, signatář Charty 77 a hlavně představitel studentského hnutí z konce šedesátých let. S ním přišla celá řada mých vrstevníků postižených po roce 1968 podobným osudem. Věkově, vzděláním, životními zkušenostmi a názory se dost odlišovali od lidí z undergroundu, které přivedl Jan Ruml.

Kamenem úrazu se stala snaha nového vedení úřadu o osamostatnění z Federálního ministerstva vnitra. Ján Langoš a Jan Ruml sice veřejně deklarovali svůj záměr udělat z ministerstva strachu cosi jako Sady, lesy a zahradnictví, ale zároveň nechtěli připustit, aby se rozsah jejich pašalíku zmenšil. Zde je třeba hledat důvod, proč v České republice zůstala absurdní fosílie předlistopadového uspořádání – totiž podřízení rozvědky (dnešního Úřadu pro zahraniční styky a informace) ministerstvu vnitra.

Proto velmi brzy vypukly osobní a politické střety mezi bývalými přáteli a spojenci z dob totality. Měly pro tajnou službu docela zničující podobu, neboť rozdílné názory na koncepci úřadu a jeho činnost se začaly pravidelně probírat na stránkách novin, zejména pak týdeníku Respektu. Já jsem mezitím povýšil, stal jsem se náměstkem ředitele sekce, jímž byl jeden z reaktivovaných důstojníků. V této funkci jsem se začal více zúčastňovat mezinárodní spolupráce. V paměti mi utkvěla dvě cesty – do Itálie a do Londýna. Vtom prvém případě jsem měl ve spolupráci s italskými službami pátrat po tom, kdo v osmdesátých letech podporoval italské teroristy.

Do Londýna jsem jel na mezinárodní konferenci o terorismu. Ta se nakonec nekonala, protože teroristé z PIRA (Provizorní irské republikánské armády) položili bombu do řečnického pultíku a šťastnou náhodou ji objevil televizní technik ještě před začátkem jednání. Součástí bomby byla tehdy populární československá trhavina Semtex, takže po návratu do Prahy jsem dostal od svého ředitele Jiřího Müllera dvě rozbušky (původně vlastně určené také mně) s tím, že mám zjistit jejich původ a způsob, jakým se dostaly do rukou irských teroristů. Úkol to byl velmi snadný, neboť v komunistickém Československu se úzkostlivě evidovaly všechny zbraně a trhaviny.

Ony rozbušky z výrobního závodu ve Vsetíně odvezli do Leteckých opraven Malešice (LOM) a odtamtud v rámci pomoci „bratrským rozvojovým zemím a stranám“ v roce 1986 putovaly spolu se několika tunami semtexu a dodávkami zbraní do Libye. Za pomoci neformálních osobních vazeb se mi z tehdejšího archivu ÚV KSČ podařilo získat příslušné usnesení Bezpečnostní komise ÚV KSČ. Ukázalo se, že rozbušky se staly součástí velké dodávky do různých zemí Afriky maskované jako náhradní díly z LOMu. Pamatuji se, že mě zaujala materiální struktura „bratrské pomoci“ Africkému národnímu kongresu – kulomety, miny, trhaviny.

Odevzdal jsem výsledek svého vyšetřování i s přílohami a upozorněním, kde se nalézají důkazy o podpoře mezinárodního terorismu ze strany vedení Komunistické strany. Po mnoha letech jsem se dozvěděl, že krátce poté byla příslušná část archivu ÚV KSČ oficiálně skartována. (Tuto informaci jsem neověřoval, nicméně mlčení o této hanebné kapitole podpory mezinárodního terorismu ji nepřímo potvrzuje.)

Na počátku listopadu 1990 jsem odjel spolu s dalšími lidmi do Anglie a absolvoval jsem zkrácený zpravodajský kurz u MI 5, MI 6 a SAS. V průběhu mého pobytu za mořem došlo ke změně ve vedení Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie. Ing. Jiřího Müllera vystřídal Jiří Novotný, dosavadní ředitel odboru, člověk původně pocházející ze šedé zóny na okraji undergroundu. Ze strany vedení Federálního ministerstva vnitra to byl politicky a personálně dosti neuvážený krok, který velmi brzo vyvolal nespokojenost a protesty velké části nových zaměstnanců. Zejména těch, které přivedl Jiří Müller.

Jmenování nového vedení úřadu bylo takovým zlomyslným dárkem na rozloučenou instituci, která se odvážila opustit všeobjímající náruč Federálního ministerstva vnitra. Na ní, a nikoli na samotné ministerstvo se plně aplikovala teze o „Sadech, lesích a zahradnictví“. A lidé, kteří přišli v průběhu roku 1990 s idealistickou touhou vybudovat tuto důležitou součást demokratického státu nejprve ztratili iluze a pak i naději a službu dobrovolně, případně nedobrovolně opustili.

Já jsem byl hned po návratu z Velké Británie jmenován náměstkem ředitele pro výkon (working director) a doplnil jsem vedení úřadu, kde vedle ředitele Novotného byl náměstek pro Slovensko Ing.Vladimír Palko (pozdější slovenský ministr vnitra) a Zdeněk Vodsloň, který měl na starosti logistické zabezpečení.

Mým hlavním úkolem pro nejbližší týdny bylo připravit úřad na osamostatnění od Ministerstva vnitra, což znamenalo jeho výraznou personální redukci. Z původně více než tří tisíc zpravodajských důstojníků, které jsem převzal po návratu z Anglie, jich po měsíci zbylo méně než deset procent. Většinou šlo o lidi, kteří za sebou měli několik měsíců služby. Ostatně většinu z nich jsem přijímal. Po letech mi jeden z nich připomněl můj vstupní proslov: „Závazně Vám mohu slíbit jen dvě věci – dostanete služební zbraň a postupně přijdete o všechny iluze.“

Po propuštění většiny personálu ze zpravodajského výkonu (logistika zredukována nebyla) jsem oficiálně ukončil všechny akce, které navazovaly na činnost Státní bezpečnosti. S ohledem na existující směrnice jsem každý svazek musel podepsat dvakrát – jeho ukončení a odevzdání do archivu Ministerstva vnitra. Představovalo to 14 000 podpisů v průběhu týdne. Ještě dnes mě při té vzpomínce bolí ruka.

A Úřad na ochranu ústavy a demokracie se přejmenoval na Federální  informační službu. Začínat s čistým stolem mělo i své výhody. Kromě toho, že jsme hledali nová bezpečnostní rizika (na základě svých zkušeností jsem se snažil podporovat antiteroristické aktivity a ochranu ekonomiky), k další důležité aktivitě mě nasměroval pan ministr Langoš, který mi odevzdal několik „socialistických závazků“ mezi StB a KGB na krajské a celostátní úrovni. V nich, zcela proti všem předpisům o utajení, byly vyjmenovány všechny společné akce na „nepřátelském území“, většinou v tehdejším Západním Německu. Tak jsem začal spolu se svými podřízenými provádět cosi jako zpravodajský archeologický výzkum.

Nu, byli jsme úspěšní hned při prvním kopnutí. Ukázalo se, že jeden ze zásadních úspěchů britských a amerických služeb, který ve svých důsledcích vedl obrovským finančním nákladům na obranu před neexistující sovětskou technologickou převahou,byl od samého počátku rafinovaná zpravodajská hra KGB, které pomáhala i československá rozvědka. Doufal jsem, že podobných příkladů najdeme víc.

Už jsem se k tomu nedostal. Nejprve se ke mně doneslo, že se v úřadu i na ministerstvu povídá, že toho dělám moc a soustřeďuji příliš mnoho informací. A že není možné, aby náměstek ředitele osobně řídil tolik zpravodajských operací (jako šachista jsem zamlada rád hrál simultánky). Nejprve mi ředitel do komunikace mezi mnou a zpravodajskými odbory vsunul úzké hrdlo v podobě dvou členů vedení sekce (jeden z nich byl reaktivovaný estébák, vzdálený příbuzný jedno člena vedení služby). Na jaře 1991 se připravoval nový zákon, který měl přejmenovat Federální informační službu na Federální bezpečnostní informační službu a hlavně zredukovat počet náměstků ředitele na dva, jež bude nominovat česká a slovenská vláda. Z pohledu dalšího historického vývoje šlo přípravu budoucího rozdělení Československa, což mi došlo až za rok.

A pak jsem se od své sekretářky dozvěděl, že já tím náměstkem nebudu. Nějaká dobrá duše jí to ráno řekla ve výtahu. Než budu pokračovat v popisu událostí dále, pokusím se vysvětlit své tehdejší pohnutky, které mě přivedly ke vzpouře a neloajalitě k nadřízeným. Prakticky od samého počátku své dospělosti jsem se shodou okolností mohl chovat jako zcela svobodný člověk, kterého ani vnější okolnosti nedonutí říkat či dělat něco jiného než to, co si myslí. Když se na počátku normalizace lámaly charaktery, seděl jsem v kriminále. Nikdy jsem se nesnažil o  kariéru a i mé archeologické publikace byly prvoplánově vedeny motivací dokázat, že mohu, i když nesmím. A křivácké počínání, podrazy a kariérismus jsem měl velice naivně spojen s předchozím režimem. A tak jsem to, že ředitel Novotný se mnou sice neprojednal, proč má českou vládu ve službě zastupovat šéf skladů a ne šéf zpravodajců, ale klidně pustil tuto informaci do oběhu neoficiálně, aby to moji podřízení věděli dříve než já. Takové jednání jsem tehdy mylně považoval za bolševické manýry.

Šel jsem za ním a řekl jsem mu, že se mu podařilo mě opravdu naštvat a donutit, abych se vzbouřil. Nakonec o tom, kdo tím náměstkem bude, rozhodne česká vláda a ne on a já udělám krok, kterému jsem se až dosud vyhýbal – využiju svých kontaktů a známostí. Neměl jsem tak silnou pozici, jak jsem si myslel, vláda o mé nominaci hlasovala sedmkrát nerozhodně, až po osmé mou osobu schválila. A ředitel Novotný mě v rozporu se zákonem odmítl jmenovat. Asi po měsíci jsem využil nabídky Johna Boka na uspořádání neformální schůzky s prezidentem Václavem Havlem, kterému jsem si na toto počínání postěžoval. Druhý den jsem byl postaven mimo službu s kuriózním odůvodněním (na něž jsem dodnes pyšný), že jsem bez souhlasu svého nadřízeného seznámil prezidenta republiky s utajovanými skutečnostmi. Ozbrojenou stráží jsem byl vyveden ze své kanceláře a z budovy.

Na podzim 1991 probíhal v Československu (stejně jako v Polsku a dalších středo- a východoevropských státech vážný střet mezi prezidentem a parlamentem o to, zda převládne parlamentní či prezidentský systém vlády. Bylo to krátce poté, co Federální shromáždění schválilo tzv. Lustrační zákon, který předpokládal vznik Nezávislé komise při FMV. Jejího předsedu jmenovalo Předsednictvo federálního parlamentu. Myslím si, že tehdejší vítězný spor poslanců s prezidentem byl hlavním důvodem, proč zvolili mne.

Nezávislá komise při FMV (Federálním ministerstvu vnitra) byla (podobně jako dříve prověrkové komise a vlastně celý tzv. Lustrační zákon) analogií německé Gaukovy komise, tedy jedna z revolučních institucí. Například jako její předseda jsem měl v rámci zákona postavení předsedy soudu prvního stupně. Měla řešit odvolání občanů, kteří byli evidováni v registrech StB jako kandidáti tajné spolupráce, důvěrníci a tajní spolupracovníci důvěrného styku (toto ustanovení se paradoxně týkalo jednoho jediného člověka – Jana Kavana. Nikdo jiný v té zhruba tisícovce občanů, kteří se ke komisi odvolali v této kategorii nebyl).

Když se práce komise po řadě technických problémů konečně rozeběhla, záhy jsem dospěl k přesvědčení, že celé ustanovení zákona o občanech evidovaných v registrech StB ve výše zmíněných kategoriích je v lepším případě omyl, v tom horším špinavý předvolební trik. Jestliže někdo zůstal v registrech evidován jako kandidát tajné spolupráce, byl to závažný nepřímý důkaz, že se Státní bezpečností nikdy nespolupracoval. V takovém případě by jej totiž převedli v registrech do kategorie tajný spolupracovník. Skutečně se jednalo o zákon, který měl rysy absurdního dramatu, případně Kafkova Procesu. Nejlépe to ilustruje fakt, že lustrační zákon postihl i tehdejšího československého prezidenta Václava Havla. Ten byl sice na centrále StB dlouho veden jako tzv. nepřátelská osoba, ale na tři měsíce jej jako možného spolupracovníka zaregistroval nějaký snaživý strážmistr či praporčík na krajské úřadovně.

Dodnes jsem hrdý na to, že moje výpověď před Ústavním soudem přispěla k tomu, že tato část zákona byla nálezem soudu zrušena. Přišel jsem tak sice o zaměstnání a vytvořil si spoustu nepřátel, ale mám čisté svědomí. Navíc jsem v této souvislosti upozornil na jeden paradox – Státní bezpečnost sice zákon označil za zločineckou organizaci, ale její registry a další materiály se staly součástí právního řádu demokratického státu. A stoupenci lustrací jim věřili (a někteří dodnes věří) jako Písmu Svatému.

 

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *