Za nadávku před soud, resp. „Harassment“ poafricku…?

13. Leden, 2009 – 9:31

„Naši černoši jsou většinou Zuluové, kteří jsou zvyklí na těžkou práci, ale přesto si nemůžeme dovolit je jako běloši nějak diskriminovat,“ tvrdí Jarda, vedoucí úseku v platinovém dolu Frank v Rustenburgu na jihu Afriky.

„Disciplína je tady důležitá, ale platí stejně pro všechny, k čemuž slouží systém kárných opatření. Poruší-li někdo bezpečnostní předpis nebo když běloch třeba uráží černocha, či když ten fyzicky napadl bělocha, uskuteční se hned po vyfárání pracovní soud.“

„Soud se vším všudy?“ žasnu a nedovedu si představit fungování něčeho podobného v českých podmínkách, kde by někdy jeden druhému vyškrábal oči. O slovních urážkách ani nemluvě. Asi by pochybělo soudců i jednacího času.

„Je to soud, který se neřídí trestním zákonem, ale předpisy šachty a smluvně domluvenými zásadami s odbory. Obžalovaný si může vzít svého obhájce z řad odborářských představitelů,“ popisuje mi Jarda nezvyklé praktiky.

„Před některým z vedoucích pracovníků dolu pak přednese žalobce svoji stížnost a obviněný se hájí a dokazuje svoji nevinu. Pokud ji neprokáže a je tomu tak už potřetí, musí si dát pozor. Potom stačí jen jeho jediné napomenutí a je propuštěn z práce.“

„A co když někdo prospí šichtu a jen dělal, že dělal?“ napadá mě, jestli jsou afričtí horníci stejní jako ti naši.

,,Pokud se na to přijde, dostane bulač varování. Když jich má tři, může být propuštěn. Přesto ale musí“ulač dostat za proflákanou směnu plat,“ říká klidně Jarda. „I když ho vzápětí vyhodí z práce.“

„Týká se to všechno jen černochů, nebo i bělochů?“ ptám se pochybovačně.

„To by ses divil,“ říká důrazně Jarda a tváří se jako nesmlouvavý ochránce lidských práv. „Jeden vedoucí závodu, a to je nějaký post, měl na své šachtě smrtelný úraz, a protože už byl předtím dvakrát napomínán pro nepořádek na důlních pracovištích, dostal výpověď.“

„Za smrťáky se zbavovalo funkce i u nás…“

„Ale když si ředitel vzal horníky, aby mu pomáhali stavět chatu, nic se mu nestalo,“ stojí si Jarda za svým. „Tady stačí, aby se přišlo na to, že si manažer vezme černochy z šachty, aby mu uklidili a posekli zahradu a má po chlebíčku.“

„Jak se dá takový průšvih vyčíslit finančně?“

„Stalo se to nedávno jednomu, který měl na Franku půl roku do penze,“ vzpomíná Jarda. „A to je malér, protože nedostal příplatek k důchodu. Je to suma, kterou posílá důl horníkovi během zaměstnaneckého poměru po částkách každý měsíc na jeho konto a při odchodu do penze ji celou dostane. Za čtvrt století na šachtě je to šedesát tisíc randů…“

„Slyšel jsem, že se tady dbá i na rodinné vztahy…“

,,Myslíš tresty za to, že jeden zaměstnanec svede manželku druhému?“ mírně se ošije a zatahá se za“níra. „Tak to je pravda. Pokud se něco takového stane a někdo se vyspí s ženou svého kolegy z dolu, může být přemístěn na jinou šachtu i několik stovek kilometrů vzdálenou. Aby takový vztah neměl šanci. Stresovaný manžel nepřináší zisk a ještě může způsobit v dole nějaký malér…“

„Máš to tady pěkné nervy, co dovolená?“ ptám se, protože vím, že dělá od pěti ráno do pěti odpoledne, někdy i déle.

„Jako vedoucí úseku mám po šesti letech práce nárok na 68 dnů dovolené ročně,“ vypočítává mi hrdě. ,,Nemusím si je ale vybírat třeba několik let a pak si před důchodem můžu vzít několik roků takto našetřených dnů dovolené najednou.“

A černoši..?“

„Ti mají minimálně osmatřicet dnů.“

Hornictví je na jihu Afriky dobrý byznys. Nerostné bohatství země nepatří státu, ale majiteli pozemku, pod nímž se nachází. Pokud je pod farmou platinová ruda, musí se těžařská společnost s farmářem domluvit a odkoupit od něho důlní práva. Co je nahoře na pozemku, to je farmářovo i nadále, podzemí už patří havířům.

Někdy patří pozemek náčelníkovi některého z černošských kmenů. V tom případě musí těžař platit náčelníkovi za každou tunu vyrubané rudy. Aby nikdo nebyl ošizen, každý půlrok se odevzdávají důlní mapy z těženého území státní geodetické službě. Ta kontroluje, zda žádná ze smluvních stran nebyla ošizená.

„Bylo by možné si pohovořit s nějakým tvým černošským podřízeným,“ napadá mě normální věc, jak se následně ukáže, věc dosti prekérní. „Samozřejmě, že mi to z fanagala přeložíš…“

„Mám tady jednoho černocha, který umí číst i psát a domluví se anglicky. Dělá mi předáka u party vrtařů. Zítra ho k nám přivedu,“ slibuje Jarda v návalu dobročinnosti, za níž si brzy okusí své, když na druhý den se skutečně objeví ve dveřích domu s černochem.

„Můj kamarád je novinář z Evropy a píše o Africe,“ představuje mě Jarda svému hostu George Hgobenimu z kmene Xhosa. „Chce s tebou, George, udělat rozhovor. Řekni mu, kolik si vyděláš u mě na šachtě?“

„Přes dva a půl tisíce randů. Mám ve vesnici za Rustenburgem ale ženu a pět dětí. Potřebujeme nový dům a tak to moc není,“ tvrdí George.

Jeho kůže je jako voskem naleštěný a černě svítící eben sošek, na prašných chodnících podél silnice z Rustenburgu do Pretorie prodávaných černošskými řezbáři.

„Říká se, že zdejší černoši nenávidí kvůli apartheidu bělochy. Je to pravda?“

„Nikdo z nás nemluví o pomstě. Je moc špatné neodpouštět. Kdo druhému neodpustí, ten rozzlobí duchy a ti ho potrestají,“ říká vážně George.

„Koho jste volil?“ ptám se raději na smírnější téma.

„Pana Mandelu. On nás zachránil, on nám slíbil, že se budeme mít jako bílí lidé, že budeme mít všechno, co mají oni, i takové domy,“ říká pevně hornický předák a ukazuje kolem sebe přesvědčen o své pravdě.

„Kde na to ale vezmete z takového platu?“ divím se.

„Budou nám to muset dát. My přece pracujeme jako oni. Vždycky jsme pracovali a dělali nejtěžší práci. Mandela říkal, že budeme mít jako bílí auta i ledničky a platební karty,“ trvá na svém George.

„To máš marné, oni mají takové představy. George naštěstí pracuje, ale mnoho z nich nic nedělá, ale chce mít svá konta v bankách,“ mávne rukou Jarda. „Zeptej se ho raději, kolik krav se dává za manželku?“

„Jo, já se ho zeptám a on mi jednu vrazí!“ bráním se.

„Neboj se, u nich je to takový zvyk. Něco jako věno,“ uklidňuje mě Jarda. Tak se ptám na svatební obřady.

„Napřed se sejdou rodiče, aby dohodli sňatek svých dětí. Ženich pak musí dát rodině nevěsty podle toho, jak je bohatý, až čtyři krávy nebo dva tisíce randů,“ vysvětluje mi George.

„Dívka musí být neporušená, tedy panna. Potom spolu muž a žena žijí asi dva roky. Když je žena výkonná, umí vařit, hodně pracovat a porodí alespoň dvě děti, je svatba. Když je neplodná, musí se vrátit domů a muž dostane zpět své krávy či peníze…“

„To je diskriminace žen, má nějaké podmínky také muž? Co když je neplodný?“ divím se.

„Xhosa má jenom plodné muže,“ přerušuje mě Jarda. „Na to se ho nebudu ptát, je moc hrdý.“

Pak se obrací na Georgeho a ptá se sám:

„Nejsou ty vaše ženy příliš drahé?“

„Vůbec ne. Někdy už se ženíme i bez krav a ženy nevracíme, když nemají děti,“ brání se George a je na něm znát, že je pyšný na svůj moderní postoj k životu. „Ani nemusí být panny. Víc je tento zvyk dodržován hlavně u kmene Zuluu v Kwazulu Natal. Říkají si, že jsou velcí bojovníci, ale jsou pověrčivý a bojí se nedodržet logola, což je cena, kterou musí dát za nevěstu jejímu otci. A jsou to ne čtyři, ale až dvanáct krav plemene nguni.“

Kwazulu Natal je jedna z devíti provincií Jihoafrické republiky na východním pobřeží Indického oceánu. Žije zde přes osm milionů obyvatel, z nichž je 80 procent Zuluů a jen dvě procenta Búrů. Bránou do světa je zde významný přístav Durban, metropole KwaZulu Natal Pietermaritzburg má pořád koloniální britský vzhled.

Přesto je tato provincie jediná, která má v JAR statut monarchie. Vláda země povoluje Zuluům svého krále, nejmladším je Goodwill Zwelithini, který však uznává za hlavní město svého království Ulundi. To Zuluům připomíná jejich slavné vítězství nad Brity v roce 1879, kdy proti nepřátelům z Evropy shromáždili skoro třicet tisíc svých bojovníků.

Když George vypije coca colu, odvážíme ho na autobusové nádraží. Je to betonový plácek obehnaný ostnatým drátem za městem, kde se tísní asi padesát mikrobusů a mnohonásobně víc černých pasažérů. Městská doprava v Rustenburgu neexistuje, autobusové linky nebo vlak nejezdí ani mezi okolními městečky a vesnicemi.

Jízdí řád je velmi benevolentní. Nejsou tady ani taxiky, jak je známe z Evropy. Pouze zmíněné mikrobusy zastavují na znamená kdekoli za městem, ovšem pouze černým zájemcům. Možná by zastavily i bělochovi, pokud by měl ovšem odvahu si je stopnout.

George spěchá a je dost nervózní, že nestihne svůj oblíbený pořad televizi. Jsem zvědavý, co ho zajímá. Trochu mě zklamal. Těšil se na americký seriál Beverly Hils, v němž navíc nehrál skoro žádný černoch.

S jihoafrickou televizí už mám svoji zkušenost. Pokud se zde chcete dívat na Beverly Hils a poslouchat ,,intelektuální“ dialogy tohoto díla v angličtině, když je toto dílo v JAR namluveno afrikánsky, stačí si pustit ve stejný vysílací čas radiopřijímač. Na jeho anglické vlně si můžete naladit anglickou verzi každého z právě vysílané dílu…

(Úryvek z jihoafrického cestopisu „Češi v zemi zlata, platiny a diamantů“)

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay ceiling fan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *