Když byl socialismus pro Izrael stejně důležitý jako Bible…

29. Srpen, 2008 – 14:02

Izrael si připomíná 60. výročí svého vzniku. Nesporný podíl na této skutečnosti mají ruští Židé. V současné době žije v židovském státu z více než 7 milionu obyvatel asi sedmina rusky mluvících Židů a další ruští přistěhovalci přibývají. A spěchají do židovského státu tak vehementěn, že si personál Ben Gurionova letiště už ani nedává práci s tím, aby odstranil z odbavovací haly uvítací rusky psaný transparent.

Ruští židé zkrátka tvoří silnou a dlouholetou tradici státu Izrael. Když byl 14. května 1948 vyhlášen, z velké části to byla zásluha právě židovských přistěhovalců z Ruska. Z podnětu Theodora Herzla a ruských Židů v čele s Chajmem Weizmannem se začalo poprvé vážně mluvit o Židovské národní domovině v Palestině na počátku 20. století. Během I. světové války vzniklo židovské dělnické hnutí, jež se postupně rozdělilo na dva proudy.

Ha-Šomer Ha’cair – Mladý strážce – měl marxisticky komunistickou orientaci a byl pro dvounárodní židovsko-arabský stát. Druhý proud, opět zastoupený ruskými Židy, reprezentovala strana Mapai (Mifleget Po’alei Erec Jisra’el – Strana práce země Izrael), založená Berlem Katznelsonem a Davidem Grünem, alias Ben Gurionem, jako socialisticko-sionistická strana, prosazující „konstruktivní socialismus“. Mapai pak s malými přestávkami vládla Izraeli až do roku 2001, kdy byl premiérem levicové koalice Jeden blok Ehud Barak.

První komuna, založená na principu společného vlastnictví majetku a společné zodpovědnosti za práci i její produktivitu vznikla v roce 1909 na břehu Jordánu a jmenovala se Deganja – Chrpa. Založili ji opět ruští Židé a z prvního dítěte, které se zde v roce 1915 narodilo, se později stal generál a ministr obrany židovského státu. Jmenoval se Moše Dajan.

Kolektivní socialistické družstevnictví, dotované Židovským národním fondem našlo mezi Židy v Palestině velký ohlas a začaly vznikat další kibucy a s nimi i princip multikulturalismu. V roce 1926 to byl kibuc Migdal Eder – Ederská věž, jehož zakladateli byli iráčtí Židé, kibuc Mišmar Ha-Emek – Stráž údolí zase založili židovští přistěhovalci z Polska a osadu Kfar Baruch postavili Židé z Rumunska.

A to ještě nebyla řeč o hymně sionistického hnutí, dnešní hymně Izraele zvané Hatikvah – Naděje. Její text napsal v roce 1878 maďarský Žid Naftali Herz Imber, hudbu složil moldavský přistěhovalec Samuel Cohen na motivy symfonické básně Vltava Bedřicha Smetany, který přiznal, že si tuto melodii „vypůjčil“ ze švédské lidové písně…

V roce 1927 vzniklo hnutí Kibuc Hameuhad – Jednotný kibuc, které si dalo do vínku marxismus a celistvost Izraele. Také sdružení Zemský kibuc, čítající kolem osmdesáti komun s takřka 42 tisíci členy, byl úzce spojený s levicovou Stranou práce země Izrael – Mapai. Ben Grün-Gurion tenkrát zcela vážně prohlásil prohlásil:

„Socialismus je pro Izrael stejně důležitý jako Bible!“

Izraelská sionistická politika se utvářela na základě silných levicových prvků. V roce 1897 byla ve Vilniusu založena Židovská socialistická dělnická strana. O deset let později postavili do třetice znovu ruští Židé na pobřeží Středozemního moře osadu Pahorek jara, dnešní Tel Aviv, v němž nyní žije asi tři sta tisíc Rusů. Prvním jeho starostou byl ruský Žid Meir Diesengoff.

A nakonec levicových snah byla roce 1919 Židy na Blízkém východě založena Komunistická strana Palestiny a dva roky poté dal ruský Žid Jicchak Tabenkin podnět ke vzniku Gedul Ha-Avoda – Dělnické legie, základu pro vytvoření Všeobecné komuny dělníků Izraelské země.

V roce 1927 bylo založeno hnutí Kibuc Arci – Má země, které bylo myšlenkově zcela marxistické, spatřující v Sovětském Rusku svět budoucnosti. Jeho již reformovaný následník – Židovské Hnutí společných kibuců – má ještě dnes na sto šedesát komun se 75 tisíci členy.

„V kibucích pracuje každý podle svých možností a dostává stejnou finanční odměnu formou kapesného, říká hrdě David Raz z kibucu Hachotrim, do něhož se jako uprchlík ze Znojma nastěhoval před více než půl stoletím. „Byli jsme vlastně první a jediní na světě, který zrealizovali ideu komunismu,“ směje se a přiznává, že on v tuto ideu věří stále.

„Když někomu poslala bohatá teta z Evropy šicí stroj, používali jsme ho všichni. To samé platilo o rádiích, pračkách a jiných užitečných darech. Přepych jsme oželeli, hlavní byla vlastní střecha nad hlavou,“ vzpomíná Milan Maršík, další český kibucník.

„Vše tady je podnes společné. Platy neexistují. Každý člen komuny dostává roční rozpočet. Jeho výše je určena podle toho, zda žije sám, nebo s manželkou a dětmi. Z těchto peněz, zhruba 1500 šekelů za měsíc, si musí platit snídaně, obědy i večeře, elektřinu a plyn. Voda a byt je zdarma. Z této částky si musím našetřit též na cestu do zahraničí, na auto…“

Řeč musí být také o ukrajinské Židovce Goldě Meirové, dívčím jménem Goldí Mabovitzová, která byla nejen významná izraelská levicová politička, premiérka Izraele, jeho velvyslankyně v SSSR, členka kibucu Merhavia a představitelka Všeobecné konfederace židovských pracujících Histadrut i strany Mapai, ale též vůdčí osobnost světové Socialistické Internacionály.

Ruské vlivy na chod židovského státu neochabují ani v současnosti. Příkladem za všechny je izaelský magnát Arkadij Gajdamak, který chce nyní vytvořit novou politickou Stranu sprasvedlnosti, jež by měla jednat jako spojenec Likudu a jeho předsedy, poslance Knessetu a vůdce parlamentní opozice Benjamina Netanjahua. Gajdamak, jeden z nejbohatších Izraelců s více než pěti miliardami dolarů na svém kontě, si zadal průzkum, který jeho straně předpovídá až 25 mandátů ve 120 členném izraelském parlamentu.

Časopis Marker informoval, že nejbohatším Izraelcem je ruský Žid a diamantový obchodník Lev Levayev, který má kontrolní podíl ve společnosti Africa Israel, uskutečňující v nedávné době velké investice v zahraničí. Jeho majetek je odhadován na 6 miliard dolarů, tj. více než 120 miliard korun.

A když doplním, že ruští židé z Moskvy mají záměr koupit pár desítek hektarů v centru Jeruzaléma, kde se nachází komplex křesťanských chrámů, je vše jasné. Izrael je zkrátka nejen s židovským Ruskem svázán pevnou pupeční šnůrou.

Reklama:
  1. 2 reakce na “Když byl socialismus pro Izrael stejně důležitý jako Bible…”

  2. Technická : Kočka leze dírou není švédská lidová píseň (ohledně motivu izraelské hymny).

    od folgore v Pro 10, 2009

  3. Tuto technickou poznámku, prosím, musíte projednat s panem Bedřichem Smetanou, který sám prohlásiil, že si tuto melodii kočka leze dírou „vypůjčil“ ze švédské lidové písně…

    od olser v Pro 10, 2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *