Parlamentní listy – Rozhovor – podstatné je, že Zeman nelhal. Herman se lísal Posseltovi, sklidil aplaus. Břetislav Olšer řekl důležitá slova o Němcích v ČR a Turcích v Německu…

20. Říjen, 2018 – 15:21

STO LET REPUBLIKY „Ostrava? Ten Nohavicův kraj rázovitý, poznamenaný Bakalovým řáděním…? Zlodějů už tady mají všichni plné kecky, takže jasně zde vítězí hnutí ANO,“ konstatuje v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz Břetislav Olšer, šéfredaktor internetových novin Rukojmi.cz. O prezidentu Zemanovi říká: „Jeho vulgarity jsou asi nemístné od hlavy státu, ale podstatné je, že nelhal, byť za to nespolečenské chování byl popliván zvláště pražskou kavárnou slušňáků. Šlo o jeho výroky „kunda sem, kunda tam“, přitom jen citoval název veřejně souložící ruské skupiny Pussy Riot, Když pak mluvil o zlodějích Koženém a Bakalovi, použil slovo zmrd. To je sice na první pohled velmi neslušné, ale co jiného si zaslouží lumpové, kteří okradli stát o stovky miliard, resp. zlikvidovali OKD i sto tisíc nájemníků hornických bytů?“

Slavíme sto let republiky. Je co slavit? V jakém stavu je naše země dnes?

Můj táta, venkovský učitel, měl svoji tradici uctívání pohřbu prvního prezidenta samostatného a nezávislého Československa Tomáše Garrigua Masaryka, jenž se narodil se 7. března 1850 v Hodoníně na Moravském Slovácku. Tam o sto let později začínal můj otec učitelskou kariéru v nedalekých Šardicích a Kyjově…

Pohřeb Tomáše Garrigua Masaryka.

Vždycky si 21. září, v den výročí Masarykovy smrti v roce 1937, sedl v obýváku, vzal si do rukou svoji nejoblíbenější knihu – Karel Čapek: „Hovory s TGM“, jejíž první vydání si koupil už v roce 1937, a začal ji číst. Rok co rok, a s ještě větším a zarputilejším zaujetím od roku 1956, kdy byl vyhozen ze školství, jelikož odmítl něco podepsat a někam vstoupit.

Nemohl zradit svoji víru, proto šel raději k lopatě. V ten dvojnásobně smutný výroční den jsme ho jako děti nesměly vyrušovat; později mi knihu Karla Čapka věnoval. Také já dnes mám v ono výročí 21. září stejně nevšední den, kdy si otevřu Hovory s T. G. M. a čtu si v nich, byť ji znám už pozpátku…

Jsem skromný člověk, jedinou mojí ambicí je psát pravdu. Procestoval jsem desítky zemí  – od USA, až po Čínu a Tibet, takže vím, co v těch zemích šustí v trávě… A nemám máslo na hlavě, nikdy jsem nebyl v žádné partaji, držím se desatera; přikázání nezabiješ je dnes jen hrách hozený na zeď lidské lhostejnosti. Pro mě není Bůh v synagogách, bazilikách či mešitách, ale pouze v každém z nás. Uplynulých sto let naší vlasti mám zmapovaných od jejích počátků, byť na jejím úvodu do historie stála na první pohled banální epizodka doktora Isidora Zahradníka.

Začalo to už koncem října 1918, kdy byla v Praze na nárožích zveřejněna nóta vídeňského ministra zahraničí hraběte Adrássyho prezidentu USA Wilsonovi o ochotě zahájit okamžitá jednání o příměří. Vládl ale poněkud zmatek a rozpaky; všichni chtěli samostatnost Československa, jen nevěděli, co bude chtít Masaryk, který zatím pobýval ve Washingtonu. Republiku nebo snad království či dokonce neutralitu…?Výsledek obrázku pro foto doktora Isidora Zahradníka

A mezitím se 28. října 1918 před polednem shromáždil dav u sochy sv. Václava na Václavském náměstí, aby si vyslechl památná slova: „Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti svými životy.“ Tak zněl kratičký projev z úst překvapeného poslance – doktora Isidora Zahradníka, jehož někdo z nadšených Pražanů náhodně poznal na chodníku, zvedl na ramena manifestantů, kteří se s šokovaným filozofem a teologem vydali na pochod za samostatnost Československa.

Kněz a od roku 1907 i říšský poslanec se v čele rozjásaného doprovodu dostal až na nádraží císaře Františka Josefa, dnešním Hlavním nádraží Praha, aby tamním zaměstnancům oznámil převzetí vlády Národním výborem. A ještě stačil odeslat telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa…“

A tak se stal náhodný a po chodníku v klidu kráčející poslanec historicky prvním československým ministrem železnic. Knihovník řádu premonstrátů na Strahově a inspektor velkostatku v Hradištku u Štěchovic. Napřed byl agrárník, později poslanec za Republikánskou stranu československého venkova. Ministrem železnic ČSR však byl jen asi půl roku.

A všichni až do prosince čekali na T. G. Masaryka. Ten po válečných létech se 14. října 1918 stal předsedou prozatímní československé vlády, o pár dnů později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu téhož roku jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prvním prezidentem Československé republiky. Až 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy, aby příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Jeho moudrost by měla být pro dnešní politiky velmi poučná; napsal též velmi důležitou větu, která má trvalou platnost: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie…“Výsledek obrázku pro washingtonská deklarace masaryk

Masaryk 28. května 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí, jež byly potřebné k vybudování nového státu: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“

V knize „Hovory s TGM“ je možné se dozvědět, co předcházelo bezprostřednímu vzniku samostatné republiky; napřed přišlo na řadu v roce 1917 Rusko, kde Masaryk zažil v Petrohradu Velkou říjnovou (socialistickou) revoluci. Pro něj a pro svrženého předsedu ruské vlády Kerenského se nepřítel nacházel na pravici a nikoliv na levici, i když verbálně ještě odsuzoval bolševiky jako německé agenty. Masaryk měl tehdy zájem na slabém Rusku, tj. na stavu, kdy Rakousko-Uhersko jako nárazníková velmoc mezi Německem a Ruskem by kvůli slabému Rusku pozbylo svého oprávnění existence a mohlo být rozkouskováno, aby mohl vzniknout samostatný čs. stát.

Jak uvedl Ladislav Josef Beran ve své Strategii našeho „osvobození“, Masaryk, Beneš a Štefánik se snažili zmařit každý pokus o mír do doby, než bylo jasné, že vznikne Československo, tj. bez čtyř měsíců po celou dobu války. Jejich styky s vlivnými osobami států Dohody jim to umožňovaly a měli úspěch. Jsou tedy snad významnými spoluviníky zbytečného dalšího utrpení způsobeného světovou válkou….? Výčitkami svědomí ale nikdy netrpěli. Beneš to později napsal diplomaticky, ale jasně:Výsledek obrázku pro čapek hovory s t.G. M

„Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství“. Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, popsal ve svých „Dějinách Evropy“ vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se republiky Česko-Slovenské… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy” A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží.

Pak přišla 2. sv. válka, v níž se potvrdila československá, pak jen protektorátní napůl slabá morální vůle, když jsme zvolili menší cestu odporu vůči Hitlerovi a stali se jeho zbrojnicí. Po válce jsme lavírovali od Gottwalda s Janem Masarykem v jeho vládě i s ní na cestě do Moskvy, až sametového vítězství Havlovy pravdy a lásky, co podnes dostává do držky od lži a nenávisti…

Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

Řeknu to s klasikem; šla staletí. Zatímco Rakousko-Uhersko, potažmo dnes Rakousko, zplodilo císaře Františka, Hitlera, Mengeleho či Waldheima, Češi se mohli pochlubit Karlem IV., Přemyslovci, Masarykem, Benešem… Faktem je, že Karel IV. třeba neměl zrovna českou krev, ale Mozart je Rakušany také považován za domácího, i když se narodil ve městě, které ve své době patřilo k německému Bavorsku, takže by jim nakonec zbyl pouze zamindrákovaný Saliery…Soubor:Austria Bundesadler.svg

Znak Rakouska měl svoji černou orlici, co třímala v jednom pařátu kladivo a ve druhém cep, symbol úcty k dělníkům i zemědělcům. Aniž by se bolševici uzarděli, vykašlali se na rakouský copyright a srp s kladivem věnovali svému sovětskému proletariátu.

Poté nás okupovali nenávidění fašisté, zatímco Rakousko je s otevřenou náručí přijalo a drtivá většina Rakušanů stála svým přesvědčením víc za svým rodákem Hitlerem, než samotní Němci za svým vůdcem. A pak skončila válka a my jsme se znovu rozjeli pod diktátem komunistů. Fungovala však té StB, která byla jen slabým odvárkem proti americké CIA, která byla a je u všech století trvajících  masakrů ve světě; od Koreje, Vietnamu, až po Irák, Afghánistán, Libyi či Srbsko a Černou Horu…

Za totalitních komunistů jsme měli jsme strádali, byť na našem kontě byla vlastní automobily značky Avia,  Tatra či Škoda, motocykly Jawa a ČZ, také jsme vyráběli vlastní letadla L- 410, větroň Blaník či traktory Zetor. Měli jsme své světové vynálezce, jako byl Wichterle, nositele Nobelových cen či filmových Oscarů. Světovou špičkou byli a podnes jsou filmoví režiséři Forman, Menzel, Krejčík, hudební skladatelé Dvořák, Smetana nebo Janáček, a když nám v tomto ohledu Rakousko konkurovalo, tak možná jen svým Arnoldem, terminátorem převlečeným za kalifornského guvernéra.Výsledek obrázku pro FOTO OLSER JAN MASARYK

Čas oponou trhnul a už se ví dozajista, že za smrtí Jana Masaryka byla britská tajná služba SIS – Secret Intelligence Service. A hned se našly hlasy análních novinářských Petráčků a spol., že Jan Masaryk přece zradil ideály Západu, když se dal ke Gottwaldovi, a dostal tak zaslouženě, co proto; z okna Černínského paláce ho totiž patrně shodil úředník ministerstva zahraničních věcí Jan Bydžovský na příkaz britské tajné služby SIS. Bydžovský se k podílu na vraždě Jana Masaryka doznal v lednu 1950 poté, co byl pět měsíců vězněn.

Také světové výstavy v Bruselu nebo Montrealu Ósace nás pod útiskem a nesvobodou KSČ vynesly na piedestal světovosti, co se týkalo největší návštěvnosti jednotlivých pavilonů, v nichž cizinci v úžasu sledovali unikátní Laternu Magiku či Kinematograf. A to ještě nebyla řeč o sportovcích. Co se týká mistrů světa, byli jsme v přepočtu na počet obyvatel Rakouska jasně nejlepší. Ať šlo o hokej, atletiku, kolovou, volejbal, cyklokros, zápasnické a vzpěračské disciplíny… Jména Zátopek, Plánička, sourozenci Romanovi, Železný, Šeberle, Jágr či Valenta jsou podnes světovými pojmy. Dokonce lyžařka Záhrobská zdolala i rakouské slalomářské legendy…

Suma sumárum; krutý totalitní střed Evropy svými dovednostmi a intelektem jasně převálcoval své svobodné jižní sousedy, kteří se však zmohli na jediné – protestovat pokrytecky kvůli našim jaderným elektrárnám, i když sami přijímali z okolních zemi většinu elektřiny právě z jádra. Za skoro třicet let od sametu se u nás zvýšily platy třikrát… hurááá. Ještě, že skončila Rakousko-Uherská monarchie, byť ceny elektřiny, plynu, vody a základních potravin zvýšily až čtyřikrát…? fůůůj…

Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum? Či ten rozpor není až tak generační, ale regionální, kdy například Praha volí zcela jinak než Ostrava?

Tak si naši mladí čeští hrdinové, z nichž polovina užívá drogy a alkohol, troufají, přestože na svoji petici proti Babišovi těžko seženou 1,5 milionu podpisů, tedy tolik, co měl loni premiér v demisi hlasů svých voličů. Nebylo k tomu ještě náhodou přes 50 tisíc těch preferenčních hlasů…? Proto stovky možná i tisíce uřvaných a nesvéprávných troubů před nedávnem téměř ve 20 městech po republice protestovaly proti „trestně stíhaném“ premiérovi Andreji Babišovi (ANO) a jeho vládě v tom čase ještě v demisi…

Výsledek obrázku pro olser foto petr wolf

Andrej Babiš si nedávno užil ve Sněmovně chvíli, kdy se jednalo o jeho Čapím hnízdě ukázal totiž všem poslancům ceduli s fotografiemi opozičních poslanců – Miroslava Kalouska, Heleny Langšádlové (oba TOP 09), Petra Bendla z ODS a Davida Ratha (ex ČSSD), kteří podle něj dotaci na Farmu Čapí hnízdo schválili nebo ji kontrolovali. Farma Čapí hnízdo získala dotaci v roce 2008. Mimochodem v té době byl hejtmanem Středočeského kraje Petr Bendl z ODS… Více zde: Čapí hnízdo…

Mezi demonstranty se objevily velmi kultivované plakáty s ubohými nápisy „Česko není firma“ nebo obrázek Babiše za mřížemi s textem parodujícím název jeho knihy „O čem sním, když náhodou spím“. Objevily se také nápisy „Nechci Bureše ani Prasedenta“ nebo „Kroť se, frafírku“. Lidé skandovali například nápadité heslo; ne však už „Jakeše do koše“ nýbrž: „Babiše do koše!“ nebo „ANO, ne!“.

A horečně se podepisovala teatrální petice „Za slušného premiéra a slušnou vládu“, v níž vyzývá ministerského předsedu k rezignaci a poslance k vyslovení nedůvěry jím případně předložené vládě. Paradoxně nebyla řeč o zlodějských vládách Toolánka, Nečase či Sobotky, natož o zločincích typu Krejčíře, Koženého, Pitra či Bakala…

Tak si připomeňme, v jakém stresu a chudobě si naši nebozí a sociálně vyloučení demonstranti v Češku žijí; míra nezaměstnanosti klesla na 3,5 %, byla tedy nejnižší v Evropě, a počet volných pracovních míst překonal hranici 250 tisíc. Na jednoho nezaměstnaného takto připadalo zhruba v průměru jedno volné pracovní místo, produktivita práce se zvýšila o 2,7 procenta. Česko mělo tak nejstabilnější ekonomiku v Evropské unii.

Vyplývá to z letošního výzkumu, který každoročně hodnotí stabilitu a zdraví ekonomik na základě dvaceti ukazatelů ve čtyřech hlavních oblastech – rozpočtová udržitelnost, konkurenceschopnost, zaměstnanost a produktivita a zahraniční dluh. Podle skupiny expertů z Institute for Economics and Peace je Česká republika rovněž šestou nejbezpečnější zemí na světě. Žebříček zvaný Světový index míru (Global Peace Index) je sestavován už deset let. Každoročně odhaluje ty nejbezpečnější a nejnebezpečnější země světa.

Letos Česko podle průzkumu předběhlo v bezpečnosti o několik příček skoro všechny své sousedy. V roce 2015 obsadila Česká republika 10. místo. Dva roky před tím to bylo za Kalouska místo 14. Svět může Čechům rovněž rozhodně závidět přístup k lékařské péči – české zdravotnictví se udrželo v čele tabulky – či k základnímu vzdělání. Také co do přístupu k pitné vodě, vlastní střeše nad hlavou, ve výživě, v hygieně či v pocitu osobní bezpečnosti se Česko drží na čelných místech. Základní lidské potřeby mají Češi zajištěny lépe než dvě třetiny zemí světa.

Paradoxem však je, jak negativně Češi vnímají imigranty. V tom jsou na 112. místě mezi hodnocenými 128 zeměmi světa. A loni byli úplně na chvostu. Přitom Česko přijalo díky Babišově vládě pouze komickou zhruba dvacítku uprchlíků… A k tomu máme hrdiny i mezi dětmi; dvanáctileté děti nás straší komunismem, vyslovují naučené povrchové soudy a říkají tomu názor?! Přijde Vám to normální? Jediný závěr, který z toho dělám, je tento: Odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=_NsayV-K7RcVýsledek obrázku pro video je mi dvanáct

Většina poslanců z řad sněmovní svoloče však ani nepípla o tom, že „Babišovy firmy“ průběžně odvádějí do státního rozpočtu kolem 19,6 miliardy korun, přičemž na dotacích dostaly jen 1,9 miliardy, tedy desetinu. Babiš sám jako fyzická osoba odepsal v prospěch státu za posledních pět let 214,7 milionu korun a takto může triumfovat kdykoli.

Agrofert, třebaže už není jeho majitelem, totiž ovládá více než 230 společností zejména v Česku a na Slovensku, jejich tržby při počtu zaměstnanců přes 28 tisíc dosáhly téměř 132,5 miliard Kč. Všechny jeho firmy platí daně v Česku, ročně 600 milionů Kč do státní kasy. Navíc v zemích daňových rájů nemá žádnou společnost. Agrofert v České republice vlastní nebo má v nájmu 57 tisíc hektarů zemědělské půdy. Kolik firem má Kalousek, kolik odvedl státu na daních…?

A Ostrava? Ten kraj rázovitý, poznamenaný Bakalovým řáděním….? Zlodějů už tady mají všichni plné kecky, ta jasně zde vítězí hnutí ANO…

Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské afiliace či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu. Jak to vidíte vy?Výsledek obrázku pro olser foto zeman

Slavný Zemanův bonmot o idiotovi jsem poprvé uslyšel z jeho úst při našem rozhovoru, když ještě nebyl hlavou našeho státu. Bylo to hned poté, co jsem se mu přiznal, že jsem před časem o něm napsal nehezký článek. Kritický text o návratu Miloše Zemana do politiky přálo si to 21 % dotázaných, přičemž 70 % z nich tvořili voliči ČSSD a 20 % voliči ODS. Sedmnáct lidí ze sta nemělo na Zemanovu budoucnost jasný názor.

Přes 62 procenta bylo  však zásadně proti návratu Miloše Zemana do politiky… Nejhůře dopadl v otázce volby hlavy státu. Pokud by se ještě jednou ucházel o post prezidenta, (v roce 2003 byl zrazen 27 socialisty, byť ne sjezdu si jeho podporu odhlasovali…) přes 74 procent respondentů by ho nezvolilo. Přeběhlíky a osoby, co dostávají na frak, prostě voliči neměli rádi, o těch vícenásobně zneuctěných narcisech ani nemluvě.

Nakonec šokoval hne dvakrát, když zvítězil i ve druhé prezidentské přímé volbě, a hlas mu dalo 2 853 390 voličů; jasný a nyní dvojnásobný vítěz prezidentských voleb. Jeho vulgarity jsou asi nemístné od hlavy státu, ale podstatné je, že nelhal, byť za to nespolečenské chování byl popliván zvláště pro pražskou kavárnu slušňáků, jako David Černý, Rejžek či presstituti z Reflexu. Šlo o jeho výroky „kunda sem kunda tam“, přitom jen citoval název veřejně souložící členky ruské skupiny Pussi Riot,

Když pak mluvil o zlodějích Koženém a Bakalovi, použil slovo zmrd, které je sice na první pohled velmi neslušné, ale co jiného si zaslouží lumpové, kteří okradli stát o stovky miliard, resp. zlikvidovali OKD i sto tisíc nájemníků hornických bytů…? Znám spoustu výstižnějších a sprostějších skupin hlásek, které by jim sedly jako ulité na jejich pomatené hlavy, skrývající choré mozky…

Co se týká vyznamenávání k 28. říjnu, mezi oceněnými by má být i Alena Vitásková, která mi k tomu řekla: „S panem prezidentem Zemanem se osobně znám od doby, kdy jsem nastoupila na Transgas do funkce předsedkyně představenstva a generální ředitelky. Bylo to v roce 2001, před privatizací českého plynárenství. V té době byl pan prezident ve funkci premiéra a pan Miroslav Grégr byl ministrem průmyslu. Ráda na to období vzpomínám. Velmi dobře se v té době pracovalo…“

Vyznamenání by měla dostat rovněž za uplynulých 1 831 probdělých nocích, když setnula jednu z bezpočtu hlav bestie zvané česká justiční mafie… Napsala o tom ve svých třech knihách o solárních baronech. Vyznamenání má dostat i Michal David, který byl hvězdou během bezkonkurenčních československých spartakiád, jejichž cvičební skladby doprovázely jeho písně. S tímto nemám žádný problém, stejně jako se zdravotními potížemi Miloše Zemana. Na svůj věk je dokonalý; je jedinou hlavou státu v naší historii, který své projevy nečte, ale říká z hlavy, třeba ty novoroční nebo i v OSN v angličtině.Výsledek obrázku pro foto olser zeman schwarzenberg

A ve sněmovně si mezitím dává kníže Karel Spáč I. zaslouženého šlofíka na počest prezidenta Zemana…

Rusko a Čína v podání Miloše Zemana? Proč tyto cesty nevytýkají čeští degenerovaní pitomci Donaldu Trumpovi, či královně Alžbětě II.? Evidentně zkrotlý 45. prezident USA  loni prohlásil po své návštěvě Číny a obědě v Zakázaném městě, že šlo o absolutně jedinečný zážitek. Je ten tam ztřeštěný nadutec, který se v Číně navíc ani slovem nezmínil o evergreenu tzv. lidských práv v Tibetu, ani v myšlenkách nezavadil o Tchaj-wan, natož o Dalajlámu, naopak zahrnul do svého upejpavého projevu i slova absolutní dokonalost a úžasném přivítání, když mluvil o Číně a prezidentu Si Ťin-pchingovi.

Většina amerických prezidentů včetně Baracka Obamy sice navštívila tento jedinečný architektonický klenot Pekingu, bylo to však poprvé, kdy se hlava Bílého domu přímo zúčastnila slavnostní večeře přímo v prostorách paláce. Tato nebývalá pocta měla být znamením, že za Trumpa a Si Ťin-pchinga by mělo dojít k utužení vztahů mezi oběma státy.

A když Si Ťin-pchinga přijala královna Alžběta II. spolu se svým manželem, princem Philipem, nikde jsem nečetl, že „ležela na zádech, vystavila své bříško a třepala svýma nožičkama“, jak to napsal pisálek Kamberský o Zemanovi.. Naopak ta britské média pěla ódy na Si Ťin-pching, jenž ve svém parlamentním projevu citoval Shakespeara a poděkoval Britům za podíl na vítězství nad Japonskem.

Prezident Miloš Zeman i přes nesmírné fyzické i psychické vyčerpání již absolvoval desítky náročných zahraničních cest, stovky hodin v letadlech, setkání s předními státníky světa a projevy na významných konferencích. Od OSN, Číny až po Vatikán, Kazachstán a Velkou Británii… Od papeže Františka až po čínského prezidenta Si Ťin-pchinga…

Že Čína zvládne projekt nové Hedvábné stezky, o tom nikdo nepochybuje. Dokáže ho realizovat stejně jako ve světě zatím nevídanou stavbu nejvýše postavené železnice na světě z Pekingu do Lhasy..?

Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna?

Je třeba začít tím nejdůležitějším; Sovětský svaz byl v roce 1938 připraven jít Praze vojensky na pomoc, pokud by se Československo postavilo nacistickému Německu. Z nově odtajněných dokumentů sovětské rozvědky SVR ale plyne, že odmítavý postoj Paříže by případnou pomoc zřejmě stejně zablokoval. SSSR podle něj byl připraven poskytnout Československu vojenskou pomoc, ale Praha o ni pod tlakem Londýna a Paříže nepožádala; situaci Moskvě komplikovala formulace smlouvy:

„Měli jsme s Francií a Československem dohodu o vzájemné pomoci v případě německé agrese, ale SSSR směl pomoc poskytnout jedině až po Francii.“ Když však Paříž spolu s Anglií trvala na předání Sudet Německu, fakticky anulovala systém dohod o vzájemné pomoci, bez účasti SSSR… Výčitky svědomí? Premiér Francie Édouard Daladier řekl: „Myslím, že jsme udělali kus rozumné práce. Bylo třeba dát pobít patnáct milionů Evropanů, abychom donutili tři miliony Sudeťáků, kteří chtějí být Němci, aby zůstali vázáni k Československu?“Chamberlain si podává ruku s Hitlerem na Mnichovské konferenci

Chamberlain s Hitlerem; po návratu z Mnichova Chamberlain vzhlédl k davům a pronesl ještě větu: „Přátelé, toto je podruhé v naší historii, kdy byl z Německa na Downing Street přivezen čestný mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu.“

A prezident Československa Edvard Beneš, o jehož zemi se jednalo „o nás bez nás“: „Je to pro nás katastrofa, kterou jsme si nezasloužili. Podrobujeme se a budeme se snažit zajistit svému národu klidný život. Nevím, zda budou mít vaše země (Velká Británie a Francie) prospěch z rozhodnutí učiněného v Mnichově. Určitě však nejsme poslední, po nás to postihne i jiné. Kdybychom (dohodu) nepřijali, udělali bychom čestnou válku. Ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn. Neporazil nás Hitler, ale naši přátelé….“

Nyní jen pár faktů, jež se týkají tchána Peroutkovy dcery, která se vdala za Richarda Bienerta. Že vám to nic neříká? Třeba si vzpomenete, kdo vládl Československu ve druhé polovině dvacátých let 20. století; otec manžela Peroutkovy dcery Richard Bienert se totiž stává jedním z nejvýše postavených správních úředníků Československa, když nastupuje v roce 1925 na post viceprezidenta zemského úřadu (zemské politické správy).

V roce 1939 je pak Bienert jmenován do funkce prezidenta téhož úřadu. Za německé okupace Protektorátu Čechy a Morava Richard Bienert působí od ledna roku 1942 v protektorátní vládě J. Krejčího na postu ministra vnitra, od 12. března roku téhož roku je zároveň náměstkem ministerského předsedy. A jak již bylo výše uvedeno, jeho stejnojmenný syn se oženil s Evou Peroutkovou, dcerou spisovatele a publicisty Ferdinada Peroutky.

V roce 1945 pak Rudolf Bienert stojí od 19. ledna do 5. května v čele protektorátní vlády sám – zároveň vede i ministerstvo vnitra a je pověřen zastupováním prezidenta E. Háchy. Po vypuknutí pražského povstání 5. května roku 1945 je Bienert v Praze zatčen revolučními jednotkami, po skončení války je pak za svoji činnost v protektorátní vládě souzen a 31. července roku 1946 odsouzen československým Národním soudem ke třem letům vězení.

A ještě jedna věc k Francii; Bývalý francouzský prezident Valery Giscard d’Estaing poznamenal, že je nemožné popřít, že ukrajinská vláda byla zkorumpovaná a nesnesitelná. “Předání moci na Ukrajině lze ale jen stěží nazvat demokratickým procesem, je to hra oligarchů, ” řekl Giscard d’Estaing.

“Co se týče Spojených států, je pravděpodobné, že podporovaly a inspirovaly povstání. A pak zamířily politiku sankcí proti Rusku – politiku, která byla porušením mezinárodního práva. Kdo opravdu může osobovat právo na seznam občanů, na které osobně uvalí sankce, a to aniž s nimi mluví, dokonce i bez šance se ospravedlnit? S ohledem na hospodářské sankce nesměřující proti jednotlivcům, ale proti ruskému státu, jak můžeme ignorovat skutečnost, že jsou škodlivé pro obě strany – Rusko i Západ – poškozují jejich vzájemný obchod? ” ptal se francouzský politik.

Zdá se mu, že rozhodnutí Ukrajiny stát se nadnárodní konfederací podle vzoru švýcarských kantonů a to  rusky mluvící části, polské části a střední části by bylo to nejlepší. Systém, je také federální a Konfederace by byla  financovaná Evropou a podporovaná OSN. A Krym by měl zůstat ruský…

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky…

Být, či nebýt. Toť  otázka. . Lump nebo hrdina, všichni jsme jedna rodina…? Odpověď následuje; jsme totiž v situaci, kdy 27. května 1942 v Praze provedli atentát na Heydricha dva parašutisté vyslaní z Velké Británie – Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Spolupracovali však s dalšími výsadkáři i s některými příslušníky domácího odboje.

Po „důkladné přípravě“ akce Anthropoid, kterou vedlo britské oddělení pro zvláštní a nestandardní operace (SOE), selhal v rozhodující chvíli Gabčíkův samopal, ale Kubiš hodil na vozidlo bombu plněnou plastickou trhavinou a s velmi citlivým nárazovým zapalovačem upraveným z protitankového granátu. Heydrich byl zraněn a svým zraněním v nemocnici podlehl, čímž dle Spojenců, jimž dnes přitakávají i amatérští badatelé, dle nichž nastala „hvězdná hodina našich moderních dějin…“

Celý svět si povídal, jak jsou ti Češi v Protektorátu stateční… Ten samý svět však mlčel, když u nás začaly popravy, jak na běžícím pásu a zavládl krutý teror. Okamžitě bylo vyhlášeno stanné právo a začalo se s masivním zatýkáním. Jistý si nemohl být nikdo. Hlavně ti, kteří měli shodná jména s atentátníky (Gabčík – Kubiš), byť jinak s nimi neměli (kromě příjmení) nic společného.

Německá pomsta se nezastavila před ničím. Ani před nízkým věkem. Nejednou se stalo, že byl zastřelen chlapec mladší 17 let. Popravy bez řádného soudu, likvidace celých rodin a každodenní vyhláška se jmény popravených, což mělo fungovat jako psychologický strašák a účinný nástroj ke každodenní depresi. Každý si měl uvědomit, že zítra může být na vyhlášce jeho jméno. A v té době stačilo málo.

Členové SS si prohlížejí ruiny Lidic… Wikipedie

Lidičtí muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu. Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny gymnázia.

Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny…

Výsledek obrázku pro foto olser churchill lidice

Foto: Reuters…

Winston Churchill tehdy dost naléhavě požadoval, aby jednotky RAF uskutečnily pomstu a vyhladily na oplátku německé vesnice. A to rovnou tři. Po bouřlivé diskusi, kdy si Churchill jako obvykle trval neoblomně na svém, se z jeho návrhu na tlak opozičních členů kabinetu ustoupilo. Podle jejich názoru by britští letci byli vystaveni obrovskému nebezpečí.

A Mašínové? Jako důkaz o zcela bezcitném jednání partičky kolem bratrů Mašínů jsou následující slova: „Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let,“ říkal novinářům další z gaunerů a vrahů Milan Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší,“ sdělil, že na věc nahlíží z ryze teroristického hlediska.

Milan Paumer byl jedním ze skupiny bratrů Josefa a Ctirada Mašínových, kteří se na počátku 50. let prostříleli z Československa do NDR, poté do SRN a dál do USA. Zabili při tomto útěku sedm nevinných lidí. Proč tedy, pokud jim šlo pouze o zabití co nejvíce komunistů, nespáchali sebevražedný útok na mnohočlenné plénum ÚV KSČ…? Ta druhá strana by tak byla o desítky komunistů slabší a nešlo by o obyčejné roznášení letáků… V tom však bránila jen zbabělost Mašínovských tzv. hrdinů…

Máme stále „nevyřízené účty“ s Němci? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. My máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

Za vším hledej Marshallův plán; podmínky této americké lichvy byly jasné; každý stát v programu tohoto plánu byl nucen odsuzovat komunismus a socialismus – což byl důvod, proč Československo tento plán odmítlo. Jan Masaryk ještě doufal, že plán přijmeme, avšak nejistý řekl:

„Pokud Evropu rozdělí na ovce a kozly a budou mi říkat, že jsem kozel, tak já se přirozeně za kozla zatím nepovažuji, takže pokud nebude nějaká jednotnost mezi státy, pak tedy to naše postavení bude velmi obtížné. Ale pokud jsem zahraničním ministrem, nemůže být nikdy diskuse o tom, že bychom se nějakým způsobem exponovali proti Sovětskému svazu…“

Napřed však v nastalé poválečné studené válce Spojenci dodržovali naoko tzv. Morgentauův plán na totální likvidaci Německa, aby už nebylo schopné vést třetí světovou válku. Cíl? Zničení německého zbrojního průmyslu, poté odstranění a zničení dalších klíčových odvětví, která jsou základem pro vojenskou sílu; bylo demontováno 1500 nejlepších továren a odvezeno ze země.Výsledek obrázku pro foto marshallův plán

Na post šéfa americké diplomacie dosadil v lednu 1947 generála George Marshalla, který nebyl pro Evropany nikým neznámým. V době druhé světové války působil jako šéf štábu americké armády. Dokonce měl původně namísto Eisenhowera velet invazi do západní Evropy. Měl tedy tolik potřebnou autoritu. Primární úkol mu byl jasný. Marshall upíral pozornost k hospodářské situaci válkou zničené Evropy. Do Evropy, kde byli desítky milionů lidí bez práce a nálety zničená města. Uvědomoval si, že politická stabilita jde ruku v ruce s prosperujícím hospodářstvím. Nebylo možné do nekonečna posílat do Evropy nazdařbůh peníze, aniž by existovala nějaká širší koncepce.

Až si USA uvědomily sílu komunistických zemí a obavy ze SSSR, přestože byl vykrvácen ve 2. sv. válce nejen ekonomicky, ale i psychicky; jak jsem již zmínil, resumé znělo: 27 milionů zabitých ruských občanů, proti cca 420 tisícům zahynulých Američanů… Tak se Morgentauův plán změnil na ten Marshallův, oficiálně Plán evropské obnovy (European Recovery Program), přijatý Kongresem USA v dubnu 1948 s ohledem na sílu komunistických zemí a obavy ze SSSR. Cíl byl pokrytecký a jasný; pomoci poválečné Evropě.

Jak se dnes projevuje výše popsaná vypočítavá politika USA vůči Německu? Spojené státy měly své americké zájmy; vybudovat z Německa silnou mocnost, aby měly v Evropě na své straně silného partnera. Napřed dělaly, že zničí německý zbrojní průmysl, pak ale z obav přes SSSR vycouvaly a investovali do Německa miliardy za mimořádně vysoký úrok, hlavně ten lokajský, proto byly vázány na výhradní obchod s USA, aby se dostaly z nacistické ruiny budoucího militantního obra na Starém kontinentu.

Dnes patří armáda Německa mezi nejlépe vyzbrojené na světě; známka typicky amerického pokrytectví. Pokrytecký humbuk zvaný Morgentauův plán skončil dřív, než začal a brzy se německá armáda, která vlastně neměla existovat, poprvé od druhé světové války zapojila v Afghánistánu do přímých bojových akci. Německé mělo v Afghánistánu po Spojených státech a Velké Británii třetí největší kontingent. V roce 2010 sloužilo v Afghánistánu 5350 německých vojáků.Německo, vlajka, ilustrační foto

Německo, vlajka, Afghánistán… foto: Reuters…

Prezident Zeman se právem s vervou sobě vlastní distancoval od principu kolektivní viny, i když každý třetí muž Rakouska ve věku od 17 do 45 let šel s nadšením bojovat za Rakušana Hitlera z Braunau am Inn a jeho Třetí říši. Konstatoval, že “člověk by neměl zapomínat, že devadesát procent sudetských Němců hlasovalo pro pomahače Hitlera”. Ocenil, že zbývajících deset procent – socialisté, komunisté a další – bylo proti Hitlerovi. Benešovy dekrety neobsahují princip kolektivní viny, protože odhadovaných deset procent bylo vyjmuto z odsunu. ”Když občan nějaké země kolaboruje se zemí, jež jeho stát okupuje, tak je vyhánění mírnější trest než například trest smrti.”

Se silnou žaludeční nevolností jsem ne tak dávno, když jsem sledoval ministra kultury české vlády Daniela Hermana, když jako vůbec první oficiální člen české vlády se patolízalsky lísal šéfovi Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) Berndu Posseltovi. Následně vystoupil na 67. sudetoněmeckém sjezdu, kde v projevu předneseném v němčině připomněl okrajově nacistické zločiny, hlavně však násilnosti Čechů při poválečném odsunu německy mluvícího obyvatelstva. Oslovil v Norimberku sudetské Němce „milí krajané“ a vysloužil si aplaus…

Připomeňme si nyní, jak v 50. let dvacátého století došlo v SRN k hospodářskému rozmachu projevujícímu se mj. nedostatkem pracovních sil. Šlo hlavně o zemědělství, hornictví a stavebnictví, kde se Západem zhýčkaní Němci nechtěli špinit manuální prací… Proto započal nábor pracovních sil ze zahraničí především z jižní Evropy. Roku 1955 uzavřelo Německo smlouvu o náboru (Anwerbevertrag) s Itálií, o pět let později se Španělskem a Řeckem.Výsledek obrázku pro merkelová erdogan mešita

Angela Merkelová s Erdoganem v Berlíně. V Kolíně nad Rýnem pak turecký prezident otevřel obří mešitu… Profimedia

V Německu byli pracovníci ze zahraničí přijímáni s otevřenou náručí. Byl vytvořen nový termín pro „hostující pracovníky” Gastarbeiter (gastarbeitři)1. Turci, většinou muslimové, přicházeli do Německa od roku 1961. Rychle rostoucí německé hospodářství jim nabízelo lepší budoucnost, jelikož většina tureckých pracovníků pocházela z chudých oblastí Malé Asie. Mezi dělníky byli také vysoce zastoupeni Kurdové. Dělníci zpočátku své vydělané peníze posílali svým rodinám do Turecka.

Předpokládalo se, že se po uplynutí pracovního poměru vrátí domů. Rozhodli se však usadit a podnikat. Ovšem, zapomněli, že je malér, když zlo se tváří jako andělé. Roku 1962 bylo v Německu zaměstnáno 13 000 Turků, roku 1974 již 800 000 tureckých pracovníků, což negativně ovlivnilo Turecko, jež ztratilo nemalý počet výkonných pracovních sil…

Turci zkrátka jako užiteční idioti splnili svůj úděl otroků, resp. levné pracovní síly v Němci neoblíbených profesích nádeníků např. jako popeláři, pomocní dělníci při kopání kanálů a sklizních úrody na polích. Konec hospodářského rozmachu roku 1973 zapříčinil zastavení přílivu cizinců do Německa, přesto 2. Imigrace Turků pokračovala z důvodu přijetí zákona o sjednocení rodin.

V roce 1983 byl přijat zákon o pomoci navrátilcům do rodné země. Většina Turků však zůstala a nadále pracovala v Německu. Dnes zde žije již druhá a třetí generace Turků. Druhá generace se do Německa dostala v důsledku slučování rodin buď přistěhováním, nebo již narozením v Německu. Společně začali podnikat (např. zakládání menších živností). Třetí generací jsou dnešní děti, které za přistěhovalce pokládat nemůžeme.

Tito turečtí Němci, nebo snad němečtí Turci, nyní zásluhou Angely Merkelové, alias Mutter Merkel -Dar Aláha povýšili; jsou využíváni např. v pásové výrobě. Zakládají také malé obchody se zeleninou či rychlým občerstvením (döner kebab, currywurst aj.). Kromě toho se v Německu nachází 70 000 podnikatelů, kteří zaměstnávají přes 300 000 osob. Ovšem, není vše tak růžové; téměř pětina Turků žije ze sociálních dávek. Zrob susedovi dobře, osere ti plot…

A co Rusové? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Čili jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

Samozřejmě, že se havloidi bude zuby nehty cachtat, po vzoru brněnské učitelky Štěpánové, že od Hitlera osvobodily Evropu USA, přestože otevřely 2. frontu až v polovině roku 1944 . A ještě dodají, že SSSR mohl vyhrát jen díky penězům Spojenců. Ano, faktem je, že z celkového objemu britsko-amerických dodávek do Sovětského svazu bylo 22,6 procenta (asi čtyři miliony tun) odesláno severní cestou, 23,8 procenta (4,2 milionu tun) jižní a nejvíce – 47,1 procenta (osm milionů tun) – východní cestou.Výsledek obrázku pro foto učitelka štěpánová

Zpěvem hymny, naštěstí pořád ještě té pravé Škroupovy, v podání německo-české pěvkyně Dagmar Peckové skončila hodinová demonstrace na pražském Václavském náměstí. Připomnělo mi to vše učitelku Štěpánovou z Brna, co tvrdí, že nás od Hitlera osvobodily USA..

Na závěr avšak nebytně konstatovat, že spojenecké dodávky sehrály velkou, v některých oblastech dokonce rozhodující úlohu, uvážíme-li, že SSSR následkem počátečních katastrofálních porážek přišel o rozsáhlá území, a tudíž i zdroje průmyslové a zemědělské výroby. Licitování o výhodnosti však není etické. Rudá armáda obětovala životy 27 milionů vlastních lidí, a tím zachránila životy milionů vojáků západních demokracií, (US Army přišla jen o necelých 400 tisíc vojáků…), což se v dolarech ani v librách vyčíslit nedá. Kdyby postrádala odhodlání bojovat a zvítězit, žádné, ba ani sebevětší dodávky by ji nespasily.

Projel jsem celou tu děsivou cestu v míru, ne v krutých zákopech plných bláta, zimy a sněhu i stovek mrtvol spolubojovníků – od Leningradu, přes Moskvu, Stalingrad, Kursk, Sokolovo, Duklu a Bánskou Bystrici; cestou jsem se klaněl stovkám pomníků padlým 13 milionům Rudoarmějců. Byl jsem i v Normandii, kde padlo cca tři tisíce Američanů… Když jsem nedávno psal o americko-sovětské, resp. ruské spolupráci v kosmu, bylo mi jasné to nejzásadnější. Rád to nyní zopakuji…

Měli bychom být všichni soudní a uvědomit si bezkonkurenční jedinečnost dobývání kosmu. Jde totiž o místo, v němž se odehrává jediná mírová spolupráce USA a Ruska. Buďme za to vděčni, pokloňme se obětem na poli tohoto nejnáročnějšího neválečného působení lidstva a modleme se, aby tento mír vydržel a přenesl se z vesmírných dálav i na naši mikroskopickou Zeměkouli, na níž si pořád my, zbraněmi naoko harašící mravenečci, směšně myslíme, že jsme pupkem všehomíru…

Inspirujme se verši Alighierio v překladu Vrchlického o stupních blaženosti osob a zjevů v Dantově Ráji z Božské komedie: Ó zněte, hymny, všehomírem, zněte! Kde kvílí sosna, tymián kde květe, kde skála v šeré patří kraje… A hledat, kde se rozevírá to zřídlo světů nepojaté, snad najít srdce všehomíra – kdož by to nechtěl, hvězdy zlaté…

Psali jsme:

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *